Pivní turismus a jeho potenciál při rozvoji cestovního ruchu

Co je to pivní cestovní ruch? Pokusíme-li se částečně upravit jednu z často používaných definic cestovního ruchu, pak se může jednat o „činnost osoby cestující na přechodnou dobu do místa mimo její obvyklé prostředí, a to na dobu kratší, než je stanovena, přičemž hlavní účel její cesty je poznávání vlastností a charakteristik širší škály pivních produktů, tedy výrobků a služeb s pivem spojených, a to za účelem jiným než vykonávání výdělečné činnosti v navštíveném místě". V praxi se jedná především o cestování široké veřejnosti po pivovarech, minipivovarech, festivalech, pivních událostech apod.

Cíl pivního turismu

Pivní turismus dnes patří mezi intenzivně se rozvíjející formy turismu nejen v České republice. Jeho cílem je nabídnout domácím i zahraničním turistům nová, dosud neprobádaná místa vhodná pro návštěvu, a zařadit je tak do marketingového „přehledu" a propagace té či oné destinace, vhodné pro trávení volnočasových aktivit. Široké veřejnosti má nabídnout cestování po pivovarech, minipivovarech, festivalech a pivních událostech. Cílem je poznávání různorodých chutí piv po celé České republice.

Produkce a prodej piva patřily ve středověku k důležitým položkám v hospodaření měst. Pivo se prodávalo v širokém okolí a přispívalo k hmotnému růstu měšťanů. Myšlenka pivního turismu, jako odvětví již zmíněných volnočasových aktivit, byla převzata do naší kotliny od německých sousedů, kteří mají s tímto druhem turismu velké zkušenosti. Pivní turismus není v žádném případě výsadou pouze velkých pivovarů, ale v rámci marketingové propagace se do něj stále více zapojují i pivovary malé, tedy pivovary rodinného typu, které si uvědomily, že bez vynaložení finančních prostředků na marketing sloužících k zapojení do aktivit pivního turismu se dnes již nemohou obejít. Letním vedrům se dobře čelí s půllitrem v ruce. Výlety po památkách můžete spojit s návštěvou minipivovarů, kde ochutnáte tradiční české pivo.

Budova muzea v areálu Akciového pivovaru Dalešice. Poznáváte dějiště Postřižin? (Foto: Podzemnik / Wikimedia Commons)

Při objevování tzv. pivních cest můžete absolvovat prohlídky pivovarů, kde se dozvíte historické zajímavosti spojené se založením a následným otevřením pivovaru, ochutnáte pivní produkty, můžete navštívit pivní slavnosti, které tyto pivovary pořádají a jiné doplňkové programy, jež se z větší části točí kolem pivovarnictví. Návštěvníkům pivovaru budou nabídnuty prohlídky, kde se mohou seznámit s tajemstvím výroby zlatého moku. V rámci těchto prohlídek ochutnají nějakou tu skleničku v ležáckém sklepě, budou moci ochutnat sladový ječmen, přivonět si ke chmelu a pozorovat procesy vaření i kvašení tak říkajíc na vlastní oči, nos i uši.

Ještě nedávno holdovali zlatavému moku především muži. Ovšem ve chvíli, kdy se v Česku objevily první pivní lázně, které podporují zdraví a krásu, zájem o tento nápoj se zvýšil i u žen. Recept na pivní lázeň je, jako obvykle, střežené tajemství. Účinek pivní lázně se výrazně zvyšuje použitím speciální vířivky a výměníku tepla, který udržuje stálou teplotu kapaliny.

Přitažlivost každého pivovaru by se dále mohla opírat o doplňkové akce typu výstav umělců světoznámých jmen, koncertů, hudebních festivalů, divadelních představení, hospůdek, kaváren či středověkých krčem, které přilákají turisty a podpoří rozvoj pivní turistiky v regionech naší vlasti. Po celé zemi za poslední roky vyrostla už téměř stovka malých pivovarů zapojených více či méně do aktivit pivního turismu. Naprostá většina z nich nabízí vlastní restauraci, v mnohých se můžete i ubytovat, takže si klidně můžete cestu za pivem naplánovat jako část dovolené.

Jak lze poznat pivního turistu?

Je několik druhů pivních turistů. Někteří, a je jich naštěstí menšina, vyrážejí ochutnat pivo jen s cílem otupit mozkovou činnost. Jiní cestují za pivem, aby ochutnali něco jiného, než mají doma. Tato skupina je asi nejpočetnější. Poslední skupinou pivních turistů, kterých přibývá, jsou lidé, kteří spojí dohromady gastronomický zážitek a něco navíc.

Pivovarům, které vznikly takříkajíc na zelené louce, nezbývá, než zaujmout pivního turistu pivem, což se ne vždy podaří a v lepším případě se spolehnout na okolní památky, jsou li v dosahu. Jednodušší to mají pivovary, které mají (například zdědily) příběh. Při prohlídkách pivovarů se seznámíte s výrobou piva. Přesvědčíte se, jak sládkové dohlížejí na kvalitu piva a poznáte suroviny, tradiční postupy a nejmodernější technologie, které stojí za nejoblíbenějšími českými pivy.

Místní pivovarníci vsadili na spojení místa se zajímavou pivní kulturou, na její větší propagaci, a tak návštěvy různých pivních nadšenců z rozmanitých končin světa dokazují, že jde o pivní unikum přesahující hranice daných regionů. Města proslulá svou bohatou a barvitou historií, jedinečnou architekturou, výborným pivem a tajuplnou atmosférou, nové pivovary, které vznikly na místě pivovarů původních, nebo ještě lépe pivovary, které dokázali majitelé znovu zprovoznit a oživit jejich „genius loci", i když už v to nikdo nedoufal. Právě tato směs je pro mnoho účastníků pivního turismu natolik svůdná, že se k němu velmi rádi vracejí. Těchto pivovarů není mnoho, protože jde finančně o velmi náročnou činnost. Postavit nový pivovar na zelené louce dnes vyjde podle mnoha zkušeností levněji.

Jedním z takových příběhových pivovarů je Ak­ciový pivovar Dalešice. Znají ho všichni. Vždyť kdo by neznal filmový klenot Postřižiny! Málokdo ale tuší, že ve filmu „hrají" právě Dalešice. Pivovar měl smůlu, jako mnoho jiných a výroba v něm byla v roce 1977 ukončena. Usmálo se na něj ale štěstí a to dokonce dvakrát. Poprvé, když si ho režisér Jiří Menzel vybral do filmového zpracování Hrabalových Postřižin a podruhé, když našel majitele, který se rozhodl vydrancovaný objekt přivést do původní krásy a začít v něm opět vařit pivo.

Role příběhu v marketingu bývá často nedoceněna, ale je to právě příběh, v tomto případě příběh „pivní", který dokáže nenásilnou marketingovou formou oslovit nejen konzumenty piva, tedy v tomto případě pivní turisty, ale i milovníky Hrabalových příběhů a vhodně tak propaguje možná někdy ne vlastní zásluhou „opomíjený" pivovar, který by si zasloužil daleko větší pozornost široké i odborné veřejnosti.

Bohumil Hrabal napsal v červenci 1999 v Kersku o tehdejším pivovaru, který byl předlohou děje pro již zmíněný Menzelův film, toto: „… a já jsem zvolna se rozhlížel a vstoupil jsem do maštalí, kde byly čtyři páry těžkých koní a dva páry pivovarských volů a já jsem brzo vstával a díval jsem se, jak kočí pomalu kšírují koně a zvolna až k výstavu piva a tam jsem viděl jak pivovarští vykulují sudy a kočí je nakládají na těžké vozy, pak přivádějí kočí ty dva páry volů a nakládají na valníky sudy, na každý vůz ještě se naložil veliký sud s drceným ledem a potom se rozváželo pivo po hospodách v městě a na vesnice nymburského okresu. Ale já jsem dík tomu, že k nám přijel strýc Pepin, a sladovničil, já jsem poznal i humna a tady bylo nejkrásněji. A sladovničtí si při práci zpívali a já jsem se strýcem s nimi sedával v šalandách a díval se, jak slaďáci si vaří na kamnech, jak stahují herinky a jak pijí pivo a jak dovedou být veselí a jak si dovedou ze strýce Pepina dělat legraci…"

Bez lásky spisovatele Bohumila Hrabala k pivu by nevznikl filmový příběh místně zasazený do Dalešického pivovaru, který oslovil nejednu generaci.

Pivní turista si v Dalešicích přijde opravdu na své. Nejen že bude mít možnost ochutnávat výborná místní piva, která opravdu stojí za to, ale vrátí se v čase do doby Francina s Pepinem a možná že po pár Májových ležácích uvidí i Maryšku na komíně. Celý zážitek doplní návštěva Muzea rakousko-uherského pivovarnictví, které se v areálu nachází. Při prohlídce pivovaru, tedy v prostorách, kde se dnes vaří dalešické pivo, se návštěvník dozví o pivu všechno. Nic se zde od dob Postřižin vlastně nezměnilo. Jen zrezavělé železo bylo nahrazeno nekorodujícím, transmise byly nahrazeny elektromotory, ale to je vše. Pivo se dál vaří na dva rmuty, pouze ze sladu, chmelí se na třikrát žateckým chmelem, kvasí se v otevřených kádích a dozrává dostatečně dlouhou dobu. Jeho ochutnávka přímo ve sklepě je jen tečkou za krásně prožitým dnem pivního turisty, který má díky pivovarskému hotelu i kde složit hlavu.

Co víc si může pivní turista přát. Jen v málokterém pivovaru dokážete strávit celý den. Většinou se musí někdo obětovat a ostatní kamarády vozit autem od jednoho pivovaru k druhému a sám přitom srkat sodovku. Pivovarů sice přibývá, ale ještě nejsou tak blízko u sebe, aby bylo možné chodit mezi nimi pěšky, pomineme-li ty městské.

Většina malých pivovarů však nemá to štěstí, aby mohla nabídnout takový příběh, jako je ten dalešický, a tak se musí pivní turista mnohdy spokojit s příběhem vlastním (který může mimochodem se zrající nocí pomalu sílit). Podle čeho tedy vybírat cíl pivního výletu, pokud bereme v úvahu pouze poznávání piva jako takového?

Rozdělení piv podle stylů začíná být v Čechách poměrně známou věcí. Nikoho už nepřekvapí, pokud jsou na čepu svrchně kvašené ALE vedle IPA, doplněné PORTERY či STOUTY a zároveň spodně kvašené ležáky PLZEŇSKÉHO TYPU vedle ležáků VÍDEŇSKÝCH či BAVORSKÝCH. Jak světlých, tak různě přibarvených odstínů. Seznam použitých sladů a chmelů se pomalu ani nevejde do nápojového lístku. Otázkou ale je, zda se za názvem druhu piva objeví skutečně to, co pivní turista očekává a za čím kolikrát vyloženě cestuje. Stejně jako ve většině oborů, tak i v pivovarnictví platí, že méně někdy znamená více.

Není to totiž tak, že malý pivovar, který vaří „ pouze" klasický český ležák, nestojí za návštěvu. Naopak. Poslední trend se nám snaží vnutit myšlenku, že pivovar, který nevaří nějakou tu specialitku ve formě svrchně kvašených piv, je naprosto mimo. Opak ale může být pravdou. Čím dál častěji se stává, že pivní turista přijede do pivovaru pln očekávání a nakonec odchází velice zklamán. Zklamán nejen nízkou kvalitou oněch, pro nás exotických „svrchňáků", které se ani náznakem nepodobají originálům ze zemí, kde mají tradici, ale se špatnou kvalitou se sveze i ten „náš ležáček", na který bychom měli být hrdí. Pivovar se může chlubit, že nic takového, co uvařil právě on, nikdo jiný nemá, ale pro pivního turistu stejně jako pro jakéhokoliv jiného konzumenta zůstává, nebo by mělo zůstávat, hlavním kritériem hodnocení jediné, a to KVALITA (chceme-li, pitelnost). Málokterý „speciál" uchvátí natolik, aby si člověk dal ještě jeden a ještě jeden a další…

Bohužel ubývá i těch pitelných českých ležáků. A právě za ty by každý pivní turista měl bojovat. Pokud malému pivovárku velí sládek se zkušeností a zájmem o věc, je veliká naděje, že ležák bude v pořádku a nebude ho „vylepšovat" trestí s vůní čehokoliv. Pokud se nějaký sládek rozhodne, že do piva přidá v průběhu výroby skutečnou surovinu, pomeranče, koření, zázvor nebo třeba namletou kávu, tak před ním klobouk dolů. Jako pivní turisté bychom určitě neváhali a vydali se tento skutečný speciál ochutnat. Možná nebude až tak pitelný, možná že budete dokonce mít co dělat, abyste do sebe nasoukali první skleničku, ale určitě ochutnáte něco, na čem si sládek dal záležet a čemu věnoval mnoho úsilí. A jinde se už s takovým pivem nemusíte setkat.

Pivní turismus má stále ještě co dohánět. Úloha marketingu v tomto odvětví cestovního ruchu by měla být znatelnější. Škála služeb poskytovaných nejen pivovary, ale i dalšími subjekty zapojenými do těchto aktivit, je stále ještě úzká.

Nejen díky tomu pivní turismus stále „pokulhává" za intenzivně vzrůstajícím fenoménem odvětví cestovního ruchu, kterým je turismus vinařský. Ten je dnes již běžně využívaným a více méně zaběhlým spektrem aktivit v rámci mnoha destinací nejen v České republice, ale ve větší části vinařského světa. Některé nástroje, systémy a metody používané v rámci realizace vinařského turismu mohou být velmi inspirativní a přínosné i pro pivní turismus.