Nová právní úprava památkové péče?

Právní úprava cestovního ruchu nyní prochází výraznými změnami, a to na české, ale i evropské úrovni. Teprve před několika měsíci ministerstvo pro místní rozvoj zřejmě definitivně zastavilo přípravu zákona o podpoře rozvoje cestovního ruchu. Řada nejasností se týká novelizace zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, která se aktuálně věnuje zejména pojištění cestovních kanceláří.

Na evropské úrovni je pak zásadním problémem náhrada klíčové směrnice 90/314/EHS, což by se mohlo podařit v létě tohoto roku. Existuje však i celá řada dalších právních problémů týkajících se cestovního ruchu. V této velmi složité právní situaci se často přehlíží příprava nové právní úpravy památkové péče. Význam památek pro cestovní ruch je mimořádný a ČR z hlediska kulturního bohatství patří k důležitým státům. To je zachyceno i ve státní koncepci cestovního ruchu na léta 2014 až 2020. Právní úprava památkové péče je sice od předpisů týkajících se přímo cestovního ruchu oddělená, avšak otázky spolu souvisejí (viz např. Petráš: Právo a cestovní ruch, 2013, s. 172–179).

Příprava nového právního řešení památkové péče je bohužel dlouhodobým problémem právního řádu. Základní normou stále zůstává zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který je i přes řadu novelizací velmi zastaralý. K nejdůležitějším prvkům památkové péče samozřejmě patří otázka vlastnictví historických budov, kde došlo po roce 1989 k zásadní transformaci. Složitým problémem jsou i razantní reformy veřejné správy, které probíhaly zejména okolo roku 2000, s čímž se řada úřadů obtížně vyrovnávala. Koncepce památkové péče je poměrně složitá a spočívá v diskutabilním oddělení vědeckých přístupů Národního památkového ústavu od rozhodovací činnosti místních orgánů veřejné správy. Tato koncepce a právní řešení jako celek je často terčem velmi ostré kritiky. Zákon byl již více než dvacetkrát novelizován a to hlavně v letech 2004 až 2009.

O náhradě zákona z roku 1987 se hovoří již řadu let a dokonce již byl připraven roku 2008 nový zákon, který však nakonec nebyl schválen. Nyní probíhá od roku 2012 příprava nového zákona o památkovém fondu, věcný návrh zákona byl schválen v březnu 2013. Na stránkách ministerstva kultury lze nalézt poměrně podrobné informace o projednávání a od října 2013 i postupně upravovaná paragrafová znění návrhu zákona (poslední z 9. března, na který se dále odkazuje). Podle legislativního plánu vlády měl návrh zákona jít v březnu do meziresortního připomínkového řízení a v červnu do projednávání ve vládě. Jak to však skutečně dopadne je samozřejmě v současnosti nejasné. Neúspěšných pokusů reformovat právní řešení památkové péče již byla řada.

Nelze zde rozebírat právní problémy památkové péče a koncepci připravovaného zákona, ale je třeba upozornit na jeho vazby k cestovnímu ruchu.
Otázka je dosti složitá, protože k organizaci památkové péče mohl mít nejblíže připravovaný zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu (naopak zákon č. 159/1999 Sb. řeší zcela odlišnou materii), se kterým však již ministerstvo pro místní rozvoj v posledních měsících nepočítá. Na přípravě tohoto zákona ­(inspirovaného například slovenským zákonem č. 91/2010 Z.z., o podpore cestovného ruchu) se částečně podílel i autor tohoto článku a při jednáních se hovořilo i o koordinaci zákona o podpoře rozvoje cestovního ruchu s novou právní úpravou památkové péče. Nový zákon o památkové péči je tedy ministerstvem kultury připravován a ministerstvo pro místní rozvoj se na tom výrazně podílí, avšak zřejmě jsou zohledňovány hlavně stavebně právní aspekty a méně již potřeby cestovního ruchu. V návrhu zákona se např. dává možnost zapojit do řízení spolkům, ale pouze zaměřeným na ochranu architektonického dědictví (§ 15). O cestovním ruchu je zřejmě jen zmínka v § 5 odst. 2 písm. m) a okrajově v § 42 odst. 2, nikoli např. v § 139, kde jsou řešeny dotčené veřejné zájmy upravené třeba lázeňským či lesním zákonem.

Zde je třeba obecně dodat, že nejenom příprava právních předpisů, ale mnohde i pozdější praxe běžně bývá doslova soubojem zájmových skupin. Potřeby cestovního ruchu však bývají bohužel spíše na okraji, a to i přes skutečnost, že nejde jen o nějaké dílčí zájmy majitelů cestovních kanceláří, ale vlastně i o zájem podstatné části společnosti, který bývá shodný. Tak je tomu třeba u ochrany přírody nebo právě u památkové péče, kde vystupují zejména zástupci veřejných orgánů, stavařů ale i různých aktivistických skupin, které by někdy nejraději turisty zcela vytlačily. Cestovní ruch bohužel často trpí neschopností prosazovat své zájmy, které by ostatně sloužily i veřejnosti, a to i při přípravě nových právních předpisů. Zájmy většiny obyvatel na využívání přírody či památek a život v kvalitním prostředí vůbec se totiž shodují právě s potřebami cestovního ruchu.

Foto: -pmu-

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz