Památky a právo v době koronavirové krize

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, byl sice mnohokrát novelizovaný, ale je přesto hrozivě zastaralý. Ministerstvo kultury mnoho let připravuje nový zákon, kdy v roce 2008 a 2017 dokonce parlament projednával neúspěšné návrhy. Poměrně podrobné informace včetně starších návrhů lze nalézt na speciální stránce pod ministerstvem Příprava nového památkového zákona.

Velkým aktuálním problémem připravované právní úpravy památkové péče je propojování se zásadní změnou stavebního práva, kdy se tedy prolínají dvě samy o sobě složité materie. V těchto dnech vzniká na Ministerstvu pro místní rozvoj nová verze návrhu stavebního zákona, zatímco pracovníci Ministerstva kultury musejí vyčkávat a budou brzy připravovat další verzi zásadních novelizací památkového zákona z roku 1987, kterou si vynutí stavební zákon. Pokud ovšem bude vůbec schválen. Nový památkový zákon v těchto složitých podmínkách zřejmě v nejbližších letech nevznikne. Potřeby turismu se v této velmi komplikované situaci mohou těžko prosazovat, zejména když nepočetní odborníci na právní úpravu cestovního ruchu jsou dlouhodobě přetíženi jinými akutními problémy.

I když památky zde běžně existují po staletí, tak zažívají na jaře 2020 v Česku i dalších státech kvůli koronavirové krizi situaci v mnohém zcela novou. Právní aspekty jsou přitom mnohdy nejasné, kdy soudy řadu opatření označily za nepřijatelná, přičemž lze očekávat ještě mnohá překvapení. S trochou poněkud temného humoru můžeme říci, že o fungování památek – stejně jako dalších prvků cestovního ruchu – nerozhoduje volná ruka trhu (modifikovaná mj. požadavky památkové péče), ale spíše pěst plukovníka Prymuly zaštítěná mocí státu.

Zatímco běžně se hlavně v dubnu rozbíhá sezona nemalé části památek, letos je situace jiná. Početná opatření proti koronaviru vytvářejí dosti svérázné poměry, pro návštěvníka těžko pochopitelné a odrazující. Například v Kutné Hoře se dle dohody z videokonference majitelů místních památek 1. května mělo otevřít zrcadlové bludiště, některá menší speciální muzea (např. Muzeum čokolády) 11. května, hlavní muzea a galerie 12. května, kdy se otevřelo i klíčové České muzeum stříbra, ale bez velmi významné možnosti prohlídky dolu. Průvodcovská služba umožnila od 11. května procházky městem s průvodcem, ale do 25. května bez interiérů památek, které se měly otevřít až tento den (např. obě stavby katedrálního typu, Sedlecká kostnice, Vlašský dvůr). Tento přehled měl ilustrativně naznačit komplikovanost a nejasnost možností využívání památek v této složité době, kdy diskutabilní jsou třeba omezení skanzenů považovaných přes jejich spíše otevřený přírodní charakter v zásadě za muzea. Nelze přitom vyloučit opětovná přitvrzení státních opatření proti koronaviru.

Možnosti přeshraničního turismu jsou přitom v současnosti téměř zcela nejasné, což má pro cestovní ruch hrozivé následky. Na rozdíl od existenčně ohrožených cestovních kanceláří nebo hotelů je přesto situace majitelů památek nadějnější, a to nejenom kvůli zásadnímu podílu veřejné sféry. Památky v Česku mají nemalou šanci částečně přetáhnout zájem návštěvníků, kteří nebudou moci nebo se neodváží v začínající hlavní sezoně cestovat za hranice. Ve výhodě zejména při přetrvávání koronavirové krize a strachu návštěvníků mohou být nejspíše místa snadno dosažitelná z klíčových center (hlavně okolí Prahy) a to taková, kde lze mnoho vidět z volných prostranství. Například historická města, pokud možno se širokými ulicemi a parky (mj. právě Kutná Hora), skanzeny, zámky s parky, zříceniny hradů. Pro některé přehlížené destinace by mohlo přitom dokonce jít o životní příležitost přitáhnout návštěvníky. Zde lze zmínit například Kouřim (z Prahy dosažitelnou i na kole), kdysi jedno z center Čech, dosud s minimem návštěvníků, ale mj. s dochovanými hradbami, skanzenem, unikátním archeologickým nalezištěm. Lidé na východě Prahy a ve středních Čechách až ke Kolínu obvykle netuší, že žijí v tradičním Kouřimském kraji, existujícím od 13. do 19. století.