Jak se neztratit v labyrintu paragrafů: A opět to pojištění…

Měsíc se sešel s měsícem a v předvánočním čase je tu téma pojištění v cestovním ruchu. Pojištění obecně je z hlediska právního zajímavá oblast, zejména pokud se jedná o uplatňování pojistných nároků. Teprve až tehdy si většinou pojištěnec nebo pojistitel přečte smlouvu a pojistné podmínky. Často se stává, že se pak pojištěnec nestačí divit, jaké všechny podmínky musí být splněny, aby mu pojistný nárok vznikl a pojistné plnění bylo vyplaceno. Smlouvy pojišťoven a jejich obchodní podmínky patří mezi ty nejsložitější i z hlediska technické formulace, jako je například záplava a zátopa. Zní to skoro stejně, je to ale velice rozdílné…

Ke správnému načtení pojistných smluv je potřeba znát nejen právo, ale i řadu dalších oborů a vřele doporučuji si sjednávat pojistky přes nezávislé pojišťovací makléře. Rozdílů mezi různými druhy pojištění je samozřejmě spousta. Není v možnostech tohoto příspěvku rozebírat pojistné podmínky a rozdíly v pojistkách. Pojďme se nicméně blíže podívat na pojištění pro případ úpadku a na cestovní pojištění. Na poli právních předpisů se pak bavíme zejména o zákonu č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, tedy o onom „slavném" zákonu „o pojištění proti úpadku", jak je znám u široké veřejnosti.

Tato norma byla přijata jako účelová reakce na sérii krachů cestovních kanceláří a řadu jejich klientů ponechaných v různých destinacích. Zákon mimo jiné novelizoval občanský zákoník. Jako největší systémovou chybu v souvislosti s přijetím shora jmenovaného zákona vidím to, že se jednostranně stanovila povinnost pro cestovní kanceláře, aniž by zároveň i pojišťovnám byla udělena adekvátní povinnost při splnění základních podmínek pojistku poskytnout a držet ji určitý čas, který by měl být rozhodně delší než jeden rok. Tato fundamentální nejistota, kdy se podnikatelský subjekt musí obávat, zda na další sezonu dostane pojištění nebo nikoli, není systémové a jednoznačně znevýhodňuje menší subjekty podnikající v cestovém ruchu. Navíc bych přivítal větší dozor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vůči pojišťovnám, protože současná praxe nahrává kartelovým dohodám na straně pojišťoven.

Předpokládám, že většina z vás dotčený zákon zná, nicméně mi to nedá, abych se některých jeho částí nedotkl. Důležitým ustanovením je § 8, odstavec 2), který ukládá cestovní kanceláři povinnost mít sjednané pojištění na pojistnou částku alespoň 30 procent z plánovaných ročních tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší, než tržby v předchozím roce, na pojistnou částku minimálně 30 procent těchto tržeb v předchozím roce. Zákon č. 159/1999 Sb., v platném znění ukládá cestovním kancelářím a cestovním agenturám řadu povinností, jejichž porušení se pak trestá dle předpisů jiných, zejména pak dle Živnostenského zákona. Obzvláště pro cestovní kanceláře jsou povinnosti přísné, statutární orgán cestovní kanceláře by je měl znát a zajistit jejich plnění. Koneckonců, povinnost péče řádného hospodáře leží na něm. U cestovního pojištění se pak jedná o úplně odlišný druh produktu i jeho podmínek. Z mnoha zákonů, které se tak nebo onak dotýkají cestovního pojištění, musím určitě zmínit shora uvedený zákon 159/1999 Sb., v platném znění, dále pak dosluhující občanský zákoník, zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, zákon o veřejném zdravotním pojištění, zákon o daních z příjmů a konečně i nový občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb., který je platný, protože byl řádně přijat v letošním roce, ale jeho účinnost je odložena na leden roku 2014. Tato norma je nejzásadnější změnou v oblasti soukromoprávních vztahů od listopadu 1989. Zcela jistě se v některém příštím vydání budu zabývat i hlavními novinkami, které nový občanský zákoník přinese pro oblast cestovního ruchu.

Co popřát závěrem? Ať je příští sezona lepší, než byla ta letošní a ať nenastane pojistná událost ani u cestovních kanceláří, ani u jejich zákazníků.