Jak jsem potkal troglodyty

Když jsem si v popisu dvoudenního výletu na jih Tuniska přečetl, že během cesty navštívíme vesnici troglodytů, začal mi v hlavě zmateně pobíhat pořádný brouk. Kdo je troglodyt? Zní to prehistoricky nebo mimozemsky. Po konfrontaci se slovníkem cizích slov zjišťuji, že má první myšlenka je blíže k pravdě. Troglodyt je zaostalý člověk žijící v jeskyních a podzemních příbytcích, např. v Turecku a severní Africe. Tak to mě opravdu zajímá…

Náš výlet začíná v turistickém letovisku Hammamet. Vyjíždíme časně ráno, protože před sebou máme na 1 500 kilometrů, přičemž jen malá část vede po dálnici. První zastávka nás čeká u mohutného a už z dálky viditelného římského amfiteátru El Jem. Vystupujeme z autobusu a davem prodejců všeho možného se prodíráme k majestátní stavbě. Průvodce Samir nás informuje, že tento amfiteátr je třetí největší dochovanou stavbou tohoto typu na světě. Do jeho ochozů se prý mohlo shromáždit až 36 tisíc lidí dychtících po krvi. Ano, po krvi. Zde se totiž divadlo nehrálo a stejně jako ostatní amfiteátry sloužil El Jem coby dějiště gladiátorských zápasů. Za touto akční podívanou se do El Jemu sjížděli lidé z širokého dalekého okolí. Dnes tam ovšem můžete zažít zábavu o poznání ušlechtilejší – amfiteátr je každoročně v létě místem konání festivalů klasické hudby.

Parkoviště u amfiteátru je plné autobusů, což signalizuje, že by v jeho ochozech mělo pobývat několik stovek turistů. Přesto působí prázdným dojmem a vůbec není problém pořídit fotografii památky bez turistů. Sestupujeme do podzemí arény. V temných kobkách zde bývaly drženy nejrůznější, většinou kočkovité, šelmy, které čekaly na svůj neblahý osud. My potkáváme pouze jednu kočku. Dvounohou, blonďatou a rusky mluvící. Ta se o svůj osud asi bát nemusí. Zkazky o vnadných blondýnách prodaných vilným arabským šejkům jsou nejspíš smyšlené. A zkuste navíc v Tunisku najít šejka… Je však pravděpodobné, že se nejspíš alespoň jednou za pobyt setkáte s tradičním žertíkem typu „koupím Vaši ženu za X velbloudů“. Pánové se potom předhánějí, jak velkého X který z nich dosáhl a jak výhodně se mohl zbavit své drahé polovičky. Přisadím si tedy i já. Do Prahy jsem se mohl vracet bez manželky, zato se 4 000 velbloudů nebo se dvěma supersporťáky ferrari. Celý obchod měl jen jeden „drobný“ háček – nabídku mi učinil prodavač v malém obchůdku s turistickými suvenýry…

Průvodce nebo Děd Vševěd?

S prodejci suvenýrů se setkáte prakticky na každém kroku. Když už se rozhodnete přivézt si něco typického, určitě nezapomeňte smlouvat. Pokud jde o výběr suvenýrů, je prakticky lhostejné, zda nakupujete v malých vesničkách či velkých turistických oblastech. Můžete se ale setkat s krajovými specialitami. Kupříkladu pobřežní oáza Gabes, naše další zastávka, je známa hlavně díky henně, přírodnímu barvivu, kterým si tuniské ženy při svátečních příležitostech barví ruce a chodidla. A také skrze palmy datlovníků (ty ale na prodej nejsou), kterých zde roste na 300 tisíc. Toto číslo aspoň udává Samir, náš průvodce, který během roku pracuje coby gymnaziální učitel tělocviku. Mluví perfektně česky, má totiž českou manželku. A hlavně jako správný průvodce má odpověď snad na jakoukoli otázku. „To přece není možné,“ říkám si, „tolik informací člověk nemůže v hlavě udržet.“ Když se Samir během zasvěceného výkladu o tuniské fauně jen tak mezi řečí zmíní o tom, že v zemi žije 36 druhů štírů, koketuji s myšlenkou požádat ho, aby je vyjmenoval. Nakonec se koušu do rtu a otázku polykám. Bojím se, že by to skutečně dokázal. Během dalších úseků cesty jsem proto již jen pozorným a pokorným posluchačem a snažím se zapamatovat si co nejvíc z jeho výkladu o historii země, o zásadách islámu, o současné hospodářské a politické situaci, nedávné „jasmínové revoluci“, o školském systému, o sociálním zabezpečení a dalších otázkách, abych si udělal pokud možno co nejvěrnější obrázek o zemi, která mi učarovala.

Kde bydlel Luke Skywalker

Po několika desítkách kilometrů přejíždíme první hřebeny pohoří Atlas. Blížíme se k vesnici Matmata, kde bychom měli navštívit obydlí troglodytů. Srdce mi začíná vzrušením bušit a ruka už už sahá po spoušti fotoaparátu. Poušť posetá pahorky a rozrytá kaňony vypadá jak krajina z jiné planety. Sotva mi hlavou probleskne tato myšlenka, Samir říká: „Zdejší krajina se natolik zalíbila Georgi Lucasovi, že ji použil jako kulisu při natáčení Hvězdných válek. Luke Skywalker ve filmu bydlel v jednom z domů zdejších troglodytů. A v hotelu Sidi Driss, kolem kterého projíždíme, byla natáčena slavná ,barová scéna‘.“ Moje romantická duše věčného infantila zaplesá a srdce se na okamžik zastaví. Po chvíli staví i autobus a já jsem první, kdo z něj vybíhá. Stojíme před jílovitým kopcem, do kterého je vyhloubeno několik místností. Z nich postupně vychází početná rodina. Od Samira se dozvídáme, že tito lidé jsou potomky původních berberských obyvatel, kteří ze strachu před nájezdy římských dobyvatelů opustili své vesnice a usídlili se v horách. Je pravda, že jejich důmyslná obydlí by nezkušený pozorovatel jen těžko hledal.

Stejně jako ostatní účastníci zájezdu jen nevěřícně kroutím hlavou v úžasu nad tím, v jak nuzných podmínkách troglodyté žijí. Ve svých domech mají jen to nejnutnější vybavení – několik koberců, černou kuchyni, na nabílených stěnách pár poliček s osobními věcmi, několik kusů nádobí. A od stropu visí jediná žárovka. Vycházíme na dvorek domu. Berberské ženy si narychlo uvazují zástěry (zřejmě jsme přijeli dříve), jedna přináší konvici s čajem a podnos se skleničkami. Nastává dilema – nedbat varování specialistů na cestovní medicínu a riskovat střevní potíže, nebo nabízený čaj odmítnout a hostitele urazit? Nakonec volím risk a skleničku přijímám. Později se ukazuje, že strach byl zbytečný.

Další žena usedá ke kamennému mlýnku na obilí a předvádí nám, jakým způsobem rodina získává obživu. Do nastavené misky cinkají padající mince a spouště fotoaparátů cvakají ostošest. Neubráním se vzpomínce na skupinu Japonců z filmu Samotáři, která se přijela podívat, jak žije typická česká rodina. S úsměvem na rtech vycházím ze dvora domu, abych se porozhlédl po jeho okolí. Vzápětí přicházím o iluze. K vedlejšímu domu troglodytů vedou stopy pneumatik a na jeho střeše bíle svítí talíř parabolické satelitní antény. Že by tedy přece jen troglodyté měli nějaké spojení s vesmírem?

K večeru přijíždíme do pouštní oázy Douz, kde budeme nocovat. Zde bere za své má tradiční, vesměs z dobrodružných knih získaná představa o oáze. Ubytováváme se v luxusním hotelu s klimatizovanými pokoji a velkým bazénem. Dlužno podotknout, že je to milé překvapení. Před západem slunce absolvujeme ještě projížďku na velbloudech do pouště. Držím se své zásady „nikdy nejdi s davem“ a jako jediný si v hotelu nepůjčuji pruhovaný hábit a modrý šátek na hlavu. Za pár chvil toho ale trochu lituji – na Sahaře vane silný vítr, který s sebou žene ten nejjemnější písek. Zatímco ostatní si vážou šátky přes ústa, mně nezbývá než otáčet hlavu po větru, abych písečnou nadílku v nose, ústech a očích alespoň minimalizoval. A v duchu se modlím, aby písek nezlikvidoval fotoaparát a kameru, kteréžto přístroje jsem na radu průvodce zabalil do igelitových sáčků. Pohled na karavany velbloudů na pozadí zapadajícího slunce však mé černé myšlenky brzy rozptýlí. A taky mám co dělat, abych se na houpajícím hřbetě udržel. A to pouze pomalu jdeme! Obdivuji jezdce, kteří se do Douzu pravidelně sjíždějí k velbloudím závodům – velbloud se umí v poušti pohybovat rychleji než kůň.

Suché slané jezero a povodně na Sahaře

Druhý den vyjíždíme časně ráno, abychom stihli večeři ve svém „domovském“ hotelu v Hammametu. První ranní paprsky nás zastihují na dlouhé rovné silnici podél jezera Chott El Jerid. Toto „suché slané jezero“, jak ho popisuje Samir, je 250 kilometrů dlouhé a 20 kilometrů široké. Voda je pouze v několika strouhách podél silnice, zato ale pěkně barevná. Někde červená, jinde modrá. Stejně jako minerály, které se zde těží. Ty krystalizují v podobě písečných růží a pod tímto názvem je také místní obyvatelé prodávají turistům.

Zakrátko přijíždíme do oázy Tozeur, známé pěstováním datlí. Prsty světla, jak se zdejší odrůdě říká, mají renomé nejlepších datlí na světě. Po vyjížďce v bryčkách do oázy se dělíme na dvě skupiny. Jedna odchází do Muzea tisíce a jedné noci, my ostatní nasedáme do připravených „offroadů“ a vyrážíme do pouště. Alespoň na pár desítek minut se cítíme jako účastníci rallye Paříž-Dakar, když s sebou naše auta házejí na malých dunách a na výmolech v panelové cestě plné serpentin, kterou postavila německá vojska za II. světové války. Během tohoto výletu navštěvujeme ruiny pouštní osady Chebika, kterou v průběhu století z dosud nevysvětlených a pravděpodobně ani nevysvětlitelných příčin smetla velká voda. My však obdivujeme fantastické přírodní scenérie se skalními průrvami a vodopády. Samir říká, že zde byl natáčen jeden z dílů Indiana Jonese. Tunisko je, zdá se, velmi fotogenická země. U solného jezera Chott El Jerid byly natáčeny některé sekvence filmu Anglický pacient, v přímořském letovisku Sidi Bou Said zase jeden z dílů legendární Angeliky.

Podobný osud jako Chebika měla i další oáza, u které zastavujeme – Tamerza. Říkám si, jak je fajn, že bydlím v Praze, kde se nic takového stát nemůže. Samozřejmě v tu chvíli netuším, že o tři týdny později se i na Prahu přižene jako velká voda řádská povodeň a natropí víc škody než užitku.

Jdeme na kobereček

Poté, co se obě naše skupiny opět setkaly v autobusu a navzájem se počastovaly čerstvými zážitky a nezbytnými „smlouvacími“ historkami z všudypřítomných tržišť, vydávám se na závěrečnou etapu cesty. Máme před sebou ještě poslední zastávku. Do Kairouanu, čtvrtého nejsvatějšího města islámu, přijíždíme odpoledne, shodou okolností právě v čase určeném pro modlení. Musíme se proto spokojit pouze s prohlídkou exteriéru zdejší mešity a s návštěvou dílny na výrobu koberců. Její součástí je nezbytná „show“ pro turisty, během níž majitel obchodu s pomocníky efektně rozkládá jednotlivé koberce po prostorné místnosti, vysvětluje jednotlivé vzory a upozorňuje na rozdíly mezi různými druhy koberců. A pochopitelně dodává, že kterýkoli z koberců si můžeme zakoupit, případně objednat v jiné velikosti či barvě. Koberce jsou krásné, ale na českou kapsu poměrně drahé. Důvod pochopím vzápětí – na jednom metru čtverečním ručně vázaného koberce můžete napočítat až půl milionu uzlíků. Není divu, že větší koberce opouštějí dílnu až po několika měsících. Nakonec se přece jen pár zájemců osmělí a alespoň malé koberečky za chvíli opouštějí brány obchodu.

Cesta se chýlí ke konci. Z úložných prostor nad našimi hlavami co chvíli vypadne nějaký ten arabský buben, vodní dýmka, srolovaný kobereček nebo jiný typický suvenýr. Bavím se představou, kterak oni Františkové Novákové po návratu domů pravidelně usedají se svými rodinami po nedělním obědě uprostřed svých moderně zařízených panelákových pokojů na vlněné koberečky okolo vodních dýmek a za doprovodu bubnů kuckají voňavý ovocný tabák. Ten obraz mne na chvíli natolik pohltí, že málem nezaregistruji fata morganu na planině podél silnice. To, co se nám kvůli starému známému optickému klamu zdá jako vesnice, jsou ve skutečnosti jen malé keříky. Naštěstí díky vševědoucímu průvodci Samirovi nejsem ochuzen ani o tento střípek do pestrobarevné mozaiky, kterou dovolená v Tunisku bezesporu je.

Petr Manuel Ulrych