Petr Novotný: Slovu „extrém“ jsem se vždy snažil vyhýbat (I.)

Synonymem pro zážitkový turismus, kterému se tento měsíc chceme na našem portálu kromě jiného věnovat, jsou pro mnohé cesty za dobrodružstvím. Na ty každoročně vyrážejí desetitisíce českých cestovatelů. Někteří na vlastní pěst, jiní organizovaně. A právě o těch druhých, kteří jdou cestou „organizovaného dobrodružství“, jsme se zaměřili v rozhovoru s Petrem Novotným, ředitelem cestovní kanceláře Adventura, která cesty za zážitky nabízí už jednatřicátou sezonu.

Pojďme náš rozhovor začít jednou osobní otázkou. Vzpomenete si vůbec na svou první, ať už organizovanou nebo individuální, cestu za zážitky do světa?

Na tuto otázku jsem se připravoval a musím se přiznat, že se to pro mě slilo v jeden okamžik. Byl to konec devadesátých let, kdy jsem se věnoval sportu a trávil spoustu času na divoké vodě, což samo o sobě bylo příležitostí k tomu se čas od času někam za nějakým dobrodružstvím podívat. Takže moje začátky cest za dobrodružstvím byly spojeny se sportovními aktivitami.

A co vás přivedlo k práci v cestovním ruchu, potažmo právě v tomto jeho segmentu?

Ono to na sebe pěkně navazovalo, poněvadž na začátku devadesátých let se nám otevřel svět a my už tehdy pokukovali po aktivitách, které se praktikovaly třeba ve Spojených státech nebo v západní Evropě. Já tehdy narazil na katalog cestovky MT Sobek, a to musím říct, že mě vlastně dodnes provází takovým naprosto unikátním základním pocitem z toho, že bych se rád věnoval práci v tomto oboru.

Jak je to dávno?

No, dnes by se dalo říct už 35 let, kdy jsem poprvé spatřil tento materiál, no a pak už šlo tak trochu samospádem. Paradoxně ale první cesty, které jsem realizoval s naší cestovní kanceláří, nevedly na divokou vodu, ale za cyklistikou. A úplně první destinaci, kterou jsem takto navštívil, byl ostrov Korfu Řecku, což mi tehdy připadalo jako dobrodružství, které jsem si vůbec nikdy nedokázal představit, že zažiju.

Po 35 letech v oboru můžete samozřejmě srovnávat. Jaký je dnešní český turista mířící do světa za zážitky. V čem se liší od toho tehdejšího?

Já bych řekl, že dnešní je mnohem kultivovanější, nicméně srdce pro dobrodružství tam je pořád. V tomto cítím velmi pozitivní vývoj. Stejně tak v tom, že dnešní klienti už vědí, co chtějí zažít, je to pro ně v podstatě celoživotní náplní. Využití volného času a obohacení sebe sama o nejenom ty zážitky, ale o poznávání. Myslím si, že v tomto ohledu jsme se posunuli opravdu daleko. Ze začátku to bylo prostě tak, že se najednou otevřela brána a řekli jsme si: „Pojďme teda za tím dobrodružstvím. Jakkoliv, kamkoliv.“ Dnes už si opravdu pečlivě vybíráme, s kým pojedeme, kam pojedeme, kdy, a tak dále.

Na Zambezi Foto: archiv Petra Novotného

Možná bychom taky mohli připomenout, co se vůbec tehdy před oněmi 30 – 35 lety považovalo za dobrodružství…

Myslím, že těch raných letech, tedy prvních letech po roce 1989, to byla prakticky jakákoliv cesta do zahraničí. Byli jsme ochotni ustoupit jakémukoliv komfortu jenom proto, abychom se podívali do zahraničí, abychom viděli Alpy, Skandinávii a postupně i další oblasti ve světě. Ta exotická část světa přicházela pomaleji, ale když si vzpomenu, jak jsem poprvé cestoval do Skandinávie, tak jsem měsíc nespal, protože jsem se bál, jestli se to nějak nepokazí, jestli o tu cestu nepřijdu.

Liší se něčím dnešní turista mířící do světa za dobrodružstvím od svých západo- a potažmo i východoevropských protějšků?

To je zajímavá otázka. Myslím si, že se docela úspěšně blížíme tomu západu, aspoň pokud já to můžu sledovat na cestách, které organizujeme. My jsme se rozhodli od začátku jít opravdu čistě profesionální cestou bez jakýchkoliv kompromisů. A zase záleží na tom, jaká forma té cesty to je, pokud potřebujete opravdu špičkový, profesionální odborný doprovod, tak musí mít určité vzdělání a já dneska cítím, že ti, kteří si dopřávají tyto cesty,  opravdu vědí, že cena může být vyšší, ale že je to vyváženo právě péčí o bezpečnost nebo kvalitou zpracování programů, zázemím, vybavením… V tomto ohledu bych řekl, že jsme udělali v posledních pěti až deseti letech opravdu obrovský pokrok. Přiblížili jsme se západu, kde to bylo standardem už před těmi třiceti lety.

Dá se říct, jakou má český turista tohoto ražení pověst ve světě? Neuškodily nám zprávy typu, že český turista zapálil národní park kdesi v Jižní Americe a podobně, které se k nám v posledních letech dostaly?

Já myslím, že to je na jednu stranu kapka v moři těch událostí, protože o těch ostatních se obyčejně nedozvíme. Nejsme ani zvyklí se porovnávat s různými ostatními národy, ale řekl bych, že aspoň v těch nejbližších destinacích jsme si museli tu reputaci vydobýt zpátky, protože cestování na začátku těch 90. let, to byla v podstatě jedna velká euforie bez ohledu na to, že by se nějak významně přemýšlelo o tom, jak se v těch cizích zemích pohybujeme, jaký to má dopad. Řekl bych ale, že dnes už nás berou jako opravdu rovnocenné partnery a zároveň že v mnoha destinacích si nás opravdu váží, kvůli tomu, že nejsme národ rozmazlený a pohyb v přírodě bereme vážně profesionálně, respektujeme pravidla a současně dokážeme zkousnout různé nesnáze asi daleko lépe než třeba západoevropský turista nebo turista ze Spojených států.

Jsou v tomto segmentu cestovního ruchu patrné nějaké globální trendy, které by se promítaly i na český trh?

Řekl bych, že je to rozhodně bezpečný přístup k provozování sportovních aktivit v přírodě. Ve světě to bylo standardem odjakživa, ale my jsme se museli postupně přizpůsobit. Ze začátku to bylo dané cenou – jednoduše nebyly prostředky na to, abychom mohli dovolenou trávit „jak se má“, třeba z hlediska bezpečnostních pravidel, velikosti skupin, profesionálního vedení a podobně. A po těch 30 letech jsme se k tomu dopracovali a víme, proč to takto chceme dělat.

A pokud bychom se na to dívali optikou toho, co jsme prožili za poslední rok a půl, tak já o tu aktivní dovolenou opravdu obavy nemám, protože to je segment, který bude mít vždycky přidanou hodnotu. Ta spočívá v tom, že nabízíte zákazníkům kvalitně zpracovanou cestu, kterou by si jinak stěží dávali dohromady – dokážete výborně využívat místních kontaktů a jdete v podstatě na jistotu. Máte tu cestu pečlivě připravenou. A v neposlední řadě tam, kde to vyžadují bezpečnostní aspekty, pracujete jednoduše tak, jak se má. Neříkám, že se nikdy v přírodě nemůže přihodit nějaký úraz nebo něco takového, nicméně díky oné profesionalitě dokážeme tyto věci eliminovat prakticky k nule.