Jak se neztratit v labyrintu paragrafů – Autorské poplatky (nejen) v lázeňství

Jak jsem avizoval v předchozím čísle časopisu, budu se věnovat každý měsíc jednomu právnímu tématu. Měsíc se sešel s měsícem a máme tu nové číslo a s ním i téma, které jistě zajímá řadu podnikatelů v oblasti cestovního ruchu, gastronomie a lázeňství. Jsou to tzv. autorské poplatky, které u nás hromadně vybírá organizace – jistě všem dobře známá OSA (Ochranný svaz autorský), pak také DILIA (Divadelní, literární, audiovizuální agentura), Intergram, Gestor a OOA-S (Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl). Jmenované organizace jsou tzv. kolektivními správci autorských práv a jejich kompetence jsou odděleny věcně, jak ostatně vyplývá z jejich úplných názvů – podle charakteru autorských práv a práv výkonných umělců.

Právo vybírat autorské odměny a naopak na straně „provozovatele“ je platit vyplývá především ze zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, v platném znění. To uvádím pro ty čtenáře, kteří by si autorský zákon rádi přečetli, což vřele doporučuji. Kolektivní správci autorských práv pak svoji správu odvozují od oprávnění, které uděluje Ministerstvo kultury ČR. Každopádně je ale dobré vědět, že se jedná o subjekty soukromého práva, nikoli práva veřejného, a to má poměrně zásadní právní dopad! Kolektivní správci jsou sice, mimo jiné, oprávněni ke kontrole ochrany autorských práv a k vybírání oněch „populárních“ poplatků, ale v žádném případě nemohou sami o sobě udělovat pokuty apod., což občas zkoušejí, ale mohou podávat příslušným orgánům podněty k zahájení většinou správních řízení s těmi subjekty, které jsou povinny platit, ale nečiní tak nebo neplatí ve výši, ve které by měly. V dnešní době není problém si jako provozovatel lázeňského a podobného zařízení zjistit, kolik to činí. Například na webové stránce OSA (www.osa.cz ) je ke stažení sazebník U, čili Sazebník autorských odměn pro provozování děl v ubytovacích, lázeňských a podobných zařízeních. Ani lázeňské zařízení se totiž nemůže podle dosavadní praxe zbavit povinnosti platit, má-li audiovizuální techniku umístěnou v restauraci, společenské místnosti nebo na pokojích.

Podle dosavadní doktríny jedinou výjimkou, kdy není potřeba platit autorskou odměnu, je objekt zdravotnického zařízení v rámci lázeňského komplexu. V praxi řada provozovatelů lázeňských domů žije v domnění, že se jich poplatky netýkají, protože jsou zařízením zdravotnickým, ale to se může ukázat jako omyl! Jak jsem uvedl výše, jediná výjimka je skutečně pouze pro zdravotnické zařízení, kterým ale objekt lázeňského domu být může a nemusí. Tuto otázku mimochodem v současné době řeší řada krajských soudů, protože OSA podala žalobu na, tuším, patnáct provozovatelů lázní. Vím, že otázka tzv. autorských poplatků vzbuzuje dlouhodobě rozjitřenou debatu, a to nejen mezi podnikateli v oblasti gastronomie, hoteliéry a provozovateli lázní, ale i mezi širokou veřejností. Důvody naprosto chápu, ale povětšině jde o neporozumění základním principům autorského práva a jisté setrvačnosti ve společnosti, že se za šíření autorských děl historicky neplatilo, resp. ne v současném rozsahu a výši.

Navíc je tady i problém placení tzv. poplatku veřejnoprávním médiím a hodně lidí právě tyto poplatky zaměňuje za autorské odměny, což jsou ale dvě naprosto odlišné věci. Poplatky veřejnoprávním mé­diím – typicky České televizi a Českému rozhlasu – jsou poplatky za veřejnoprávní službu. Autorské odměny jsou odměnami, které plynou výhradně do soukromé sféry, ať už vlastním výkonným umělcům nebo dalším subjektům, kterým autorské právo náleží nebo jeho majetkovou složku vykonávají. Nechci záměrně zabíhat do technických detailů, protože problematika autorského práva je poměrně složitá a komplexní, ale v rámci tohoto pojednání se prostě některým momentům nemohu vyhnout, abych byl srozumitelný. Je-li tedy jasné, že poplatek veřejnoprávním médiím za veřejnou službu opravdu není totéž jako autorská odměna, pak se můžeme posunout dál. Na otázku, co jsem tedy jako provozovatel restaurace, lázeňského domu apod. povinen platit v debatované oblasti, pak musím odpovědět, že oboje, resp. vše, co zákony ukládají. Správně tedy podle počtu a charakteru audiovizuálních zařízení, která podnikatel má umístěna ve své provozovně. Popisně je to řešeno například právě v uvedeném sazebníku OSA.

Opravdovou otázkou ale zůstává, a to vidím jako klíčové do budoucna, jak soudy rozhodnou spory, které iniciovala OSA vůči provozovatelům lázní. Nechci a ani nemohu předvídat, jak spory dopadnou, ale podle mého názoru je potřeba rozlišovat ad hoc – případ od případu, zda ty které lázně jsou zdravotnickým zařízením – a tudíž zda by se na ně výjimka z povinnosti platit autorskou odměnu vztahovala nebo nikoli.

Nejsem příznivcem plošné paušalizace, protože v právu platí dvojnásob, že nic není jen černé anebo bílé. Čtenářům pak doporučuji sledovat vývoj těchto sporů, protože jejich výsledky pak mohou mít přímý dopad na podnikání zejména v oblasti lázeňství. Je mi jasné, že jsem neuspokojil každého, ani nezodpověděl všechny otázky, ale budu rád, pokud mi vaše reakce a případné dotazy umožní navázat na toto téma v některém dalším čísle časopisu. Třeba už budeme mít k dispozici první judikát…

Nezbývá než poděkovat za pozornost a za případné reakce a budu se těšit na další společný slalom mezi paragrafy v příštím vydání.

Text: Michal Kroft, Managing Partner NWD Legal
Foto: NWD Legal