Lázně svůj boj s OSA nevzdávají ani po verdiktu Nejvyššího soudu

Hubená léta lázní, kdy doslova bojovaly o každého klienta a v několika případech i o přežití, jsou naštěstí už minulostí. Nicméně na růžích ustláno rozhodně nemají. Už několik let se některé z nich soudí s Ochranným svazem autorským (OSA) jako zástupcem více než 8 381 domácích a více než milionu zahraničních nositelů autorských práv o výši poplatku za šíření autorských děl prostřednictvím rádií a televizí. Dlouholeté spory zatím neberou konce.

Nejvyšší soud v říjnu loňského roku v kauze OSA vs. Lázně Teplice v Čechách rozhodl, že lázně musejí odvádět poplatky za šíření autorských děl prostřednictvím rádií a televizí na pokojích klientů. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2016, a to navíc s následující právní větou: „Výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, proto kolektivnímu správci zastupujícímu autory přísluší oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl.“

Přitom podle názoru Nejvyššího soudu z roku 2013 by se i na lázeňské pokoje měla vztahovat zmiňovaná výjimka určená pro zdravotnická zařízení. Tu však loni kritizoval Soudní dvůr Evropské unie a spatřoval v ní rozpor s unijním právem.

Autorské svazy chtějí ,všechno nebo nic‘ a jednají z pozice síly, kterou jim dává výsadní, monopolní postavení.

„Nejvyšší soud zaujal k celé problematice jiné stanovisko, než jak ve stejné věci rozhodl v roce 2013. Takže kromě rozdílných stanovisek krajských soudů ve stejné věci za poslední tři roky tu máme dvě rozdílná stanoviska Nejvyššího soudu a k tomu stále platnou výjimku pro zdravotnická zařízení, která je podle platného autorského zákona v České republice osvobozuje od úhrady autorských poplatků. Myslím, že i právní expert stejně jako laik musí konstatovat, že se v takovém ,guláši‘ těžko někdo vyzná,“ komentoval situaci Martin Plachý, viceprezident Svazu léčebných lázní ČR a prezident Evropského svazu lázní, a dodal: „Jde o to, jestli platí v České republice zákony naší země nebo zákony Evropské unie. Jestliže nám český zákon uděluje výjimku, ale podle eurokonformního výkladu je to špatně, měl by stát svým občanům jasně sdělit, že se nemají řídit podle českých zákonů, ale pouze podle těch evropských. Nebo, je-li zákon špatný, měl by za to nést zodpovědnost ten, kdo zákon připravil a potažmo schválil. V tomto případě jsou postižené lázně, a to neprávem. Lázně jenom dodržovaly české zákony.“

Nejvyšší soud vydal v říjnu nový verdikt na podkladě konkrétního sporu, ve kterém Krajský soud v Ústí nad Labem v roce 2011 přiznal Ochrannému svazu autorskému přibližně 554 000 korun od Lázní Teplice. Krajský soud tehdy argumentoval evropským právem. Ovšem Vrchní soud v Praze jako odvolací instance rozhodl ve prospěch lázní. Dospěl k závěru, že lékařem předepsaný lázeňský pobyt lze podřadit pod termín „poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních“, se kterým operuje výjimka z autorského zákona. Podle vrchního soudu totiž zdravotní péče v lázeňském domě zahrnuje nejen konkrétní procedury, ale i samotný pobyt v klidném a přívětivém prostředí, včetně odpočinku na pokoji při poslechu rádia nebo sledování televize. Absencí těchto přístrojů na pokoji by pacient mohl být vytržen z navyklého životního standardu a jeho pobyt by pak na něj mohl mít i jistý negativní dopad, argumentoval vrchní soud.

Jak je patrné z různých stanovisek různých soudních instancí, je situace kolem poplatků velmi nejasná a nejednoznačná. Přesto některé lázně hradí a hradily podle vyjádření Ochranného svazu autorského odměny i v době, kdy byly nároky OSA jinými lázněmi zpochybňovány. Podle slov předsedy představenstva OSA Romana Strejčka inkasoval Ochranný svaz autorský od lázeňských zařízení v roce 2015 odměny za užití děl zastupovaných autorů OSA a Dilia ve výši 4,6 milionu korun. „V současné době se situace různí. S některými provozovateli lázeňských zařízení jsme se již dohodli, s některými soudní spory pokračují, a to o výši odměny,“ řekl.

Zásadní problém: výše poplatků

Podle Martina Plachého je právě výše poplatků obrovský problém. „Autorské svazy chtějí ,všechno nebo nic‘ a jednají z pozice síly, kterou jim dává výsadní, monopolní postavení,“ uvedl. To, že Ochranný svaz autorský má na poplatky v České republice monopol, konstatoval loni i Soudní dvůr EU. V Česku totiž není možné odvádět poplatky kolektivnímu správci autorských práv z jiné členské země EU, ale jen OSA. Podle názoru Soudního dvora je však toto omezení odůvodněné s ohledem na efektivní ochranu práv duševního vlastnictví. Podle viceprezidenta Svazu léčebných lázní ČR Ministerstvo kultury ČR, jako regulátor této oblasti, odmítá cokoliv učinit s odvoláním na to, že žádné problémy neexistují. „Soudy už více než dva roky řeší rozpory mezi lázněmi a autorskými svazy o výši úhrad za autorské odměny a nemá to konce,“ říká Martin Plachý a poukazuje na podobný problém OSA a Asociace hotelů a restaurací ČR: „Ani AHR nemá definitivně uzavřenou záležitost nároků ze strany autorských svazů za několik posledních let. Autorské svazy překračují ve svých nárocích i zákonem stanovené limity a omezení. Je to nekonečný, tragikomický příběh stavu českého právního prostředí. Svaz léčebných lázní řeší otázku autorských poplatků jako jednu ze svých prioritních agend a snaží se samozřejmě udělat maximum pro ochranu svých členů.“

Zcela odlišný názor mají obě znesvářené strany i na výši poplatků v okolních evropských zemích. Zatímco Ochranný svaz autorský tvrdí, že v mezinárodním srovnání jsou sazby OSA po zohlednění průměrné obsazenosti hotelů a lázní nižší než v jiných evropských zemích, provozovatelé lázní na to mají opačný názor. Roman Strejček argumentuje situací v Maďarsku. „V Maďarsku, které je rovněž významnou lázeňskou zemí, měl kolektivní správce Artisjus , tedy obdoba OSA, v roce 2014 stanovenu měsíční sazbu za pokoj ve výši 109 korun. Pro srovnání, měsíční sazba OSA pro autory hudby činila ve stejném roce 16,54 korun za televizní přístroj na hotelovém pokoji,“ uvedl Roman Strejček s tím, že ostatní evropské země zpravidla nerozlišují mezi lázněmi a hotely a licencují je ve stejné sazbě. Martin Plachý zase konstatoval, že například v Německu jsou poplatky mnohonásobně nižší než v České republice a připomněl studii KPMG, která srovnala výši poplatků hotelů v rámci celé Evropy.

Lázně se nevzdávají a nejasnosti chtějí řešit u Ústavního soudu. „Na Ústavní soud se samozřejmě obrátíme. Čekáme jen na vyčerpání možností všech opravných prostředků v rámci probíhajících soudních sporů, poté ústavní stížnost podáme. Otázka dodržování platných českých zákonů, za které je někdo následně soudně stíhán, je zcela zásadní a principiální a zodpovědět ji musí Ústavní soud,“ myslí si Martin Plachý.

Foto: Thinkstockphotos.com