Turistickými cíli českých výletníků již dávno nejsou jen zachovalé kouty přírody, hrady nebo zámky. Stále častěji probouzejí lidskou zvědavost památky technického rázu, které mají ostatně v naší zemi silnou tradici. Význam například Schwarzenberského kanálu na Šumavě, hamru v Dobřívě, Dolu Michal v Ostravě, Baťovy vodní cesty nebo Negrelliho viaduktu v Praze daleko přesáhl hranice České republiky. Mezi industriálními památkami získávají na popularitě také hornická muzea, která úspěšně oživují bohatou průmyslovou minulost naší země.
Jedním z největších turistických magnetů Ostravy je hornický skanzen OKD pod vrchem Landek v areálu bývalého Dolu Anselm. Landecký vrch byl v roce 1992 vyhlášen národní přírodní památkou, neboť je světově významnou lokalitou z hlediska – geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. V areálu muzea můžete například zhlédnout celoevropský unikát – výchoz zvrásněných uhelných slojí přímo na zemský povrch. Těchto vrstev černého hořlavého kamene si všimli snad již lidé v době kamenné a pravděpodobně poprvé zde použili uhlí jako topivo. Přítomnost pravěkých lidí koneckonců dokazuje nález sošky nazvané podle nejbližšího návrší Landecká Venuše.
 Hornický skanzen OKD v Ostravě je pověstný svou expozicí báňského záchranářství |
Nález uhlí na úbočí Landeku v roce 1780 byl důležitým mezníkem pro vývoj celého regionu, protože znamenal počátek ostravsko-karvinského hornictví. Muzejní areál vznikl jako reakce na překotné rušení ostravských dolů počátkem 90. let, kdy ve šrotu nenávratně mizelo veškeré důlní vybavení a tím vlastně neodmyslitelný kus historie Ostravy. Muzeum je otevřeno od roku 1993 a poutavým způsobem seznamuje návštěvníky se vším, co souviselo s dolováním uhlí. Jako průvodci zde pracují vysloužilí horníci, kteří na základě osobních zkušeností objasňují veškerou důlní problematiku a „razovitym“ dialektem obohacují výklad vlastními humornými zážitky. Landecká podzemní expozice se nachází ve štolách horních slojí skutečného historického dolu Anselm, kam návštěvníci sfárají důlní jámou v těžní kleci ve stylu průmyslové secese. Neméně zajímavá je výstava báňského záchranářství, která je největší svého druhu na světě. Představí vám vysoce náročnou a rizikovou činnost, bez níž by práce v podzemí nebyla možná. Návštěvník si může mimo jiné prohlédnout skutečnou důlní záchranářskou základnu nebo tehdejší dýchací a oživovací techniku. Některé vystavené přístroje představují sběratelské unikáty mezinárodního významu. Muzeum OKD je otevřeno celoročně.
Ne příliš známé, ale velmi působivé je Hornické muzeum Krásno v areálu bývalého cínového dolu Vilém na Sokolovsku (důl fungoval s řadou přerušení až do 90. let minulého století). Zachována je budova úpravny, objekt dílen, těžní věž a těžní budova, strojovna, vrátnice a stavba jedné z nejstarších trafostanic na našem území. Hlavní budova muzea, rekonstruovaná v letech 1994 – 1998, sloužila v 18. a v 19. století jako úpravna cínových rud. V muzeu je také v provozu důlní úzkorozchodná dráha, která byla vybudována na místě původního venkovního prostoru Dolu Vilém. Kruhová železniční trať je dlouhá 197,6 metru a má celkem pět oblouků. Průjezd podzemím evokuje náznaková štola s kovovou výztuží typu „hajcman“, větracími lutnami a dalším důlním vybavením. K provozu důlní dráhy slouží lokomotiva BND 30, vyrobená v roce 1973. Samotná trať má maximální povolenou rychlost 10 km/hod. Důlní vůz přepraví dvanáct osob a jezdí dvakrát dopoledne a třikrát odpoledne. V zimních měsících má krásenské muzeum zavřeno, znovu otevírá v březnu, ale jen o víkendech. V souvislosti s hornickým muzeem nelze nezmínit Dlouhou stoku – středověký technický div. Dvacet čtyři kilometrů dlouhá a řádově dva metry široká stoka měla dvě funkce: přiváděla vodu do hornických středisek v okolí Horního Slavkova (tedy i do Krásna) a sloužila jako dopravní tepna pro dřevo z kynžvartských lesů. Dřevo bylo potřeba nejenom k výdřevě štol, ale také coby palivo při dobývání rudy takzvanou ohňovou metodou. Dnešní stav unikátního vodního díla, které dokládá prastarou hornickou tradici lokality, je poněkud neutěšený, ale na mapách stoku naštěstí ještě najdete.
Památkou na hornickou minulost Krkonoš je muzeum v Harrachově. To bylo spolu s prohlídkovou štolou otevřeno v březnu roku 2003 v úrovni bývalého štolového patra. V muzeu jsou ukázky minerálů fluoritových ložisek, nástroje a pomůcky používané při těžbě, mapy a fotografie dokumentující práci na zdejším ložisku. Prohlídková štola je dlouhá zhruba jeden kilometr, trasa vedená typickým prostředím rudného dolu je vysypána štěrkovou drtí a osvětlena. Příchozí obdrží ochrannou přilbu s pláštěm a kromě kompletního těžního stroje uvidí důlní vozy, akumulátorovou lokomotivu, důlní nakladač a jiná provozní zařízení. Prohlídka s výkladem průvodce trvá asi jednu hodinu a návštěvníci poznají práci v dnes již neexistujících rudných dolech. Hornické muzeum je otevřeno po celý rok, kromě letních prázdnin je pondělí zavírací den.
Jedno z nejmenších hornických muzeí najdete v Jiřetíně pod Jedlovou v Lužických horách. Expozice umístěná v budově barokní fary je rozdělena na dvě části. První se týká dějin nedalekého hradu Tolštejna, druhá se věnuje historii dolování (nejen) stříbra v Jiřetíně pod Jedlovou. Součástí muzejní expozice je i poutavá naučná stezka v údolí potoka Milířky (otevřena v roce 1999) a zpřístupněná štola sv. Jana Evangelisty na Křížové hoře. První doklad o těžbě stříbronosných rud na tolštejnském panství pochází z roku 1474, kdy saská knížata Arnošt a Albrecht povolila Janu Kellerovi po tři roky na panství dolovat a rýžovat zlato. O deset let poz– ději povolil král Vladislav II. Jagellonský vrchnímu maršálkovi Hugoldovi ze Šlejnic a jeho synům provádět po dobu patnácti let veškeré dolování na tolštejnském panství. V roce 1509 zapůjčil král Vladislav důlní právo na dvacet let Jindřichovi ze Šlejnic, jehož nástupce Jiří těžbu rozšířil a na severním svahu Křížové hory nechal roku 1539 razit novou štolu sv. Kryštofa. V letech 1548 – 1553 pak na úpatí hory založil hornické městečko Jiřetín. Výše zmíněná štola sv. Jana Evangelisty byla založena kolem roku 1781 v celkové délce 640 metrů. Nyní je přístupných 360 metrů díky iniciativě nadšenců okolo Střediska ekologické výchovy ve Varnsdorfu. Jako tzv. dědičná štola měla především funkci odvodňovací a větrací, vedle toho ovšem sloužila i k těžbě. Muzeum v Jiřetíně pod Jedlovou je otevřeno celoročně.
Fanoušci montanistiky (nauky o hornictví) si ve Středočeském kraji bezesporu přijdou na své ve Vinařicích u Kladna. Zdejší areál bývalého uhelného Dolu Mayrau, dnes hornický skanzen, nabízí především nevšední „expozici posledního dne“, v níž jsou stroje a zařízení autenticky uchovány tak, jako by je horníci právě opustili. Historie dolu se začala psát v roce 1874, kdy Pražská železářská společnost zahájila na vrchu Homolka u Vinařic hloubení jámy. Uhelná sloj o mocnosti devět metrů byla odkryta roku 1878 v hloubce 515,2 metru. Důl byl slavnostně pojmenován po tehdejším předsedovi správní rady JUDr. Kajetánu Majerovi – Mayrau. Chloubou celého skanzenu jsou tři těžní stroje, dodnes v provozuschopném stavu. Nejstarší (a nejmohutnější) z nich je parní stroj z roku 1905 ze smíchovské továrny Ringhoffer a návštěvníci mají možnost vidět jej v činnosti. Druhý parní stroj, Koepe od firmy Ruston, je o něco menší. Oba dva byly v letech druhé světové války přestavěny na mnohem hospodárnější pohon stlačeným vzduchem a sloužily bez poruch až do ukončení provozu v roce 1997. Třetí těžní stroj je elektrický, vyrobený v ČKD Blansko ve dvacátých letech 19. století. V další sekci je možné zhlédnout části důlního vybavení a dopravy. Zde je nejvzácnějším exponátem elektrická důlní lokomotiva Siemens z roku 1904. K dispozici jsou i prostory, kde horníci pobývali před fáráním a po něm, jakož i přes sto metrů důlních chodeb, vybavených vším, co k uhelnému dolu patří. Hornický skanzen je otevřen celoročně.
 Některým strojům čas na eleganci neubral |
V roce 2003 bylo na bývalém Dolu Julius III otevřeno Podkrušnohorské technické muzeum s hlavním zaměřením na historii dobývání a zpracování uhlí v centrální části Severočeské hnědouhelné pánve. Návštěvníci, kteří zavítají do podzemí, se seznámí s hlavní dobývací metodou a uvidí na vlastní oči techniku, se kterou havíři pracovali, včetně archaického dřevěného vozíku. Prohlídka pokračuje u unikátního parního stroje z roku 1891 (jediný dochovaný ve střední Evropě) i v bývalých kancelářských prostorách. Hlavním cílem Podkrušnohorského technického muzea je zmapování všech pracovních činností, které byly zdrojem obživy celé podkrušnohorské oblasti. Kromě hornictví jsou tedy v současné době připravovány expozice chemického a energetického průmyslu. Muzeum najdete mezi Litvínovem a Mostem. V zimním období je uzavřeno až do 1. března 2009, zájezdy a prohlídky velkých skupin osob je nutno předem objednat.
V Plzeňském kraji stojí za návštěvu hornické muzeum ve štole Ondřej Šlik v Plané. Štola byla vyražena ručně koncem 16. století z jižní strany táhlého návrší a měla ověřit možný výskyt stříbrných rud. O významu zdejšího hornického střediska svědčí i to, že tehdejší majitelé dolů a panství Šlikové měli v Plané svou mincovnu. Celková délka důlních prací je dnes necelých 200 metrů a na mnohých místech je patrná přesná ruční práce tehdejších horníků. Celý labyrint chodeb byl zpřístupněn a je v něm instalována výstava rudného hornictví. Mezi exponáty najdete hornické lampy, přilby, trhací mechaniku, záchranářskou techniku, minerály, hornické uniformy, radiometrické přístroje, přístroje důlních měřičů nebo výstavní panely s historií města či dějinami dolování v okolí.
Historické město Planá leží nedaleko dálnice D5 při hlavní silnici na Mariánské Lázně. Muzeum je otevřeno od května do září denně kromě pondělí, v dubnu a v říjnu o sobotách a nedělích. Prohlídka trvá zhruba jednu hodinu; průvodci doporučují teplejší oblečení, v muzeu je totiž teplota kolem 10 °C.
Patrně nejznámější hornické muzeum leží v Příbrami, konkrétně v městské části Březové Hory. Skanzen budov s hornickou a geologickou expozicí je největším muzeem svého druhu u nás a podle počtu výstavních ploch je vlastně největším českým muzeem vůbec.
 Ševčinský důl v areálu Hornického muzea v Příbrami |
Má přes čtyřicet stálých expozic v památkově chráněných historických objektech Ševčinského, Vojtěšského, Anenského a Drkolnovského dolu a v hornické chalupě v Příbrami. Jeho pobočkami jsou Památník Vojna u Příbrami, skanzen Vysoký Chlumec, Muzeum špýchar Prostřední Lhota a Muzeum zlata Nový Knín. Velkou atrakcí – zejména pro děti – jsou důlní vláčky. První jezdí od roku 1998 v Prokopské štole u dolu Anna. V roce 2006 pak začal jezdit povrchový důlní vláček i mezi Ševčinským a Vojtěšským dolem, což je vlastně obnovená historická dráha vybudovaná po roce 1884 pro dopravu stříbrné a olověné rudy.
Unikátním zážitkem je návštěva podzemí Dolu Drkolnov, kde je k vidění památka mezinárodního významu – obrovské vodní kolo. Na webových stránkách muzea se o něm dočtete: vodní kolo o průměru 12,4 metru bylo nedílnou součástí komplexu vodohospodářských děl (vodní nádrže, struhy, odvodňovací, přívodní a odpadní štoly, komory vodních kol, vlastní vodní kola). Bylo zprovozněno kolem roku 1850 a čerpalo z podzemí vodu na základě důmyslné vodní trakce (před zřízením parního pohonu) až do roku 1899. V devadesátých letech 19. století bylo původní dřevěné kolo vyměněno za železné. Poté, až do roku 1961, bylo využíváno k čerpání pitné vody pro město Příbram. V letech 2000 až 2003 došlo k zajištění, rekonstrukci a konzervaci vodního kola, zároveň byly uzpůsobeny turistickým účelům i zdejší podzemní prostory. Součástí prohlídky dolu je také unikátní atrakce pro děti i dospělé – jízda tzv. úpadnicí dlouhou 51 metrů do podzemí dolu jako po skluzavce.
 Teprve při návštěvě důlního podzemí si naplno uvědomíte, jak náročné a nebezpečné je hornické řemeslo |
Na rozdíl od jiných podobných institucí expozice Hornického muzea Příbram pokles zájmu nezaznamenaly. Celoroční návštěvnost byla vyšší než v minulém roce, kdy poprvé padla magická hranice 100 000 platících lidí. S ohledem na předchozí léta není bez zajímavosti, že se počet návštěvníků muzea v posledních šesti letech zdvojnásobil. V roce 2003 prošlo jeho expozicemi zhruba 48 000 lidí, každý další rok se jejich počet zvyšoval zhruba o 16 000. Nesporně to bude i tím, že se pracovníci příbramského muzea každoročně snaží přijít s nějakou novinkou či atrakcí. Loni například vybudovali v areálu Dolu Vojtěch historickou kovárnu. Více informací včetně otvíracích dob najdete na www.muzeum-pribram.cz .
Kdo ví, v čem přesně tkví kouzlo technických památek, těch hornických obzvláště. Je to snad onen příjemně tísnivý pocit, jenž se nás zmocňuje ve spleti podzemních chodeb, nebo melancholický půvab těžebních věží a zaprášených hal? Může za to krása starých strojů, vědomí přetěžké práce horníků, či jen sentimentální stesk nad zašlou slávou české hornické éry? Těžko říct. Na každý pád, pozitivní je především současný trend vzrůstající obliby technických památek, které stejně jako skvosty historické hrají významnou úlohu v kulturním dědictví národa.
Text: Jan Pomykal
Foto: CzechTourism