Historie této jedinečné technické památky začala v roce 1843, kdy rakouský stát v rámci montánního podnikání začal hloubit v Michálkovicích u Ostravy dvě jámy. Jedna z nich byla v roce 1850 pojmenována po zemřelém dvorním radovi Michaelu Laierovi jako jáma Michal.
Státní podnikání však bylo dlouhodobě ztrátové a rakouskouherské mocnářství bylo nucené své podniky postupně rozprodávat. Novým vlastníkem jámy Michal se stala v roce 1856 ekonomicky silná a prosperující společnost Severní dráhy Ferdinandovy, spravující železnici z Vídně přes Ostravu k polským solným dolům. Připojení jámy Michal k Báňské dráze bylo jedním z nejdůležitějších mezníků v dějinách dolu. Za dobu své historie prošel důl mnoha stavebními a provozními úpravami. Nejvýznamnější byla přestavba z let 1913–1915, kdy byly nově vystavěny všechny nadzemní budovy a dále došlo ke koncentraci těžby z okolních menších dolů a k plné elektrifikaci provozu. V nově vybudované strojovně tak bylo umístěno strojní zařízení z roku 1912. Šlo o první elektrické těžní stroje, kompresory a rotační měniče elektrického proudu.
Toto technologické a provozní řešení včetně působivé architektury významného architekta Františka Fialy bylo ve své době revoluční a naprosto jedinečné. Dominantou dolu Michal je vzpěrová ocelová těžní věž vysoká 41,5 metru. V horní části věže na tzv. plošině lanovnic jsou uloženy lanovnice, které vedou lana od těžních strojů do jámy. Těžní věž je opatřena zabezpečovacím zařízením, které zabraňuje přejetí dopravní nádoby (klece) do lanovnic a havárii těžního zařízení. Důležitou součástí těžní věže jsou nástupní plošiny pro horníky i vozíky na uhlí. Pro převoz materiálu se používala čtyřetážová a pro mužstvo tříetážová klec. Klec byla konstruována pro 42 lidí. Důl Michal byl na svou dobu velmi výkonný. Například v roce 1916 se zde vytěžilo 383 400 tun uhlí. Vlastní jáma byla hluboká 671 metrů a uhlí se dobývalo v sedmnácti slojích o mocnosti 50 až 200 centimetrů. Kapacita šaten a koupelen byla při přestavbě projektována pro 1 512 horníků. V průběhu doby počet zaměstnanců značně kolísal a například v druhé polovině 20. století převyšoval původně plánovaný stav až dvojnásobně.
Severní dráhy Ferdinandovy vlastnily důl do roku 1945. Po znárodnění byl pojmenován po levicovém vůdci a poslanci rakouského sněmu Petru Cingrovi a později se stal součástí národního podniku Rudý říjen. Definitivní ukončení provozu proběhlo v roce 1994. Do dneška se objekt zachoval v téměř autentické podobě, kterou mu vtiskla právě rekonstrukce z počátku minulého století, a tvoří tak unikátní industriální pamětihodnost. Celý areál byl v roce 1995 prohlášen národní kulturní památkou a v dubnu roku 2000 byl zpřístupněn veřejnosti pod správou Národního památkového ústavu. Návštěvnická trasa v současnosti zahrnuje řetízkové šatny, koupelny, cechovnu, dispečink, těžní budovu a strojovnu s původním strojním zařízením, které fungovalo až do roku 1993, kdy zde byl ukončen těžní provoz. Celá expozice není pojata v duchu muzeí starého typu, nýbrž jako nearanžovaná expozice tzv. posledního pracovního dne. Důl Michal je v současnosti zahrnut do indikativního seznamu České republiky pro zápis do světového kulturního dědictví UNESCO.
Text: NPÚ
Foto: Ostravský informační servis,
CzechTourism a wikipedie.cz