Cvak!

Ano, opravdu jen máloco mne poslední dobou irituje víc než toto klišé, které na nás denně útočí ze všech myslitelných stran. Možná snad jen slogan slibující, že bude líp… Oboje mi zní skoro stejně jako budovatelská hesla let dávno minulých. Jenže na druhou stranu musím přiznat, že lepší recept na cestu z té současné bryndy asi není. Ano, zvládneme to. Protože musíme. Jiná možnost neexistuje. Ale utěšovat se touto myšlenkou samozřejmě nestačí, musíme všichni zabrat.

Vzpomínám, jak jsme na jaře jásali nad každým dobrým nápadem, jak proplout útesy proticovidových opatření a jak nastavit plachty tak, aby se kymácející loď opět vydala do bezpečných vod a tam alespoň částečně nabrala rychlost. A dost mě zneklidňuje, že podobných zpráv nyní slýchám zoufale málo. Že onu víru v lepší zítřky, kterou byly tyto nápady motivovány, mnozí ztrácejí. Že ti, kdo před půl rokem hledali často i vcelku odvážné cesty, jak pro své přechodně zavřené hotely najít smysluplné využití, dnes na dveře věšejí cedule s nápisem „zavřeno“ a odevzdaně čekají na pomoc či zázrak. A ti, kdo šli příkladem a vařili pro zdravotníky, nyní rezignovaně hovoří o konci podnikání. A tak bych mohl pokračovat. Odmítám ale uvěřit, že by to vše, co tu v posledních desetiletích v potu tváře vznikalo, mělo jako mávnutím kouzelného proutku skončit.

Zkusme to nevzdat. Pojďme oprášit staré nápady. Hledat možnosti, jak pomoci nejen sobě, ale i ostatním – klientům, partnerům, kolegům, ale i těm, s kterými si běžně spíše konkurujeme. Ono se nám to vrátí. Jsme na jedné lodi. Do podpalubí se ale valí voda, a jestli nezačneme všichni něco dělat, půjdeme ke dnu společně. Situace je vážná, nedopusťme ale, aby se vyvinula v zoufalou. V určitých ohledech se nyní (v půli října) může jevit nadějnější než na jaře. Chce to ale nerezignovat a neztrácet víru. Na poraženectví, skepsi, nihilismus a deprese je vždycky času dost.