Ubytovací zařízení a právo

Předpisy, které upravují fungování hotelů a dalších ubytovacích zařízení, jsou bohužel velmi nepřehledné, roztříštěné a nacházejí se na leckdy překvapivých místech právního řádu. České právo je přitom – také bohužel – velmi nestabilní, a praxe se tak musí vyrovnávat se složitým vývojem různorodých částí právního systému.

Aktivity cestovních kanceláří mají právní oporu v jediném českém speciálním zákonu k turismu č. 159/1999 Sb., se kterým je provázána smlouva o zájezdu v občanském zákoníku, také například lázeňství nebo vinařství mají speciální zákon jako základ jejich právního řešení, ale u ubytovacích zařízení je tomu tedy jinak.

Jako jeden z ústředních právních předpisů k ubytovacím zařízením lze chápat smlouvu o ubytování – § 2326–2331 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Tato právní úprava v zákoníku je však jen minimální – základní koncepce smlouvy je, že ubytovatel poskytuje ubytovanému přechodné ubytování obvykle na ujednanou dobu, přičemž objednatel platí za ubytování a spojené služby. Většina praktických aspektů včetně cen je řešena na základě ubytovacích řádů, které musí ubytovatel předem stanovit a s nimiž se ubytovaný má právo seznámit. Podnikání v tomto oboru se řídí obvykle živnostenským zákonem č. 455/1991 Sb.

Poměrně nepřehlednou částí právní úpravy týkající se ubytovacích zařízení jsou stavební předpisy, které by přitom měly projít v dalších letech zásadní reformou. Základním právním předpisem je zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ze kterého vychází klíčová vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, vydaná Ministerstvem pro místní rozvoj. Vyhláška v § 2 písm. c) definuje stavbu ubytovacího zařízení jako stavbu nebo její část, kde je poskytováno ubytování a služby s tím spojené, také je rozděluje na hotely (ubytovací zařízení s nejméně 10 pokoji pro hosty, vybavené pro poskytování přechodného ubytování a služeb s tím spojených), motely, penziony a ostatní ubytovací zařízení (zejména ubytovny, koleje, svobodárny, internáty, kempy a skupiny chat nebo bungalovů, vybavené pro poskytování přechodného ubytování).

Velmi významná je také další vyhláška ke stavebnímu zákonu č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, která podrobně, hlavně v § 43–45, určuje podmínky staveb ubytovacích zařízení. Je zde zejména přesná šířka chodeb, výška a plocha pokojů, detaily týkající se hygienických zařízení – například pro ilustraci § 43 odst. 3 zní: „Minimální šířka chodeb pro hosty je 1 500 mm, nejmenší průchozí šířka schodiště pro hosty je 1 100 mm. Nejmenší šířka chodby pro zaměstnance je 1 200 mm, nejmenší průchozí šířka schodiště pro zaměstnance je 1 100 mm. Komunikace zaměstnanců se nesmí křížit s komunikacemi hostů.“

Celkově je právní úprava nepřehledná, informace přitom vzhledem k nestabilitě českého právního řádu rychle zastarávají.

Ale důležité požadavky na provozovatele ubytovacích zařízení se najdou i v mnoha dalších předpisech jako je vyhláška o požární prevenci č. 246/2001 Sb. V zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je důležitý § 21a obsahující povinnost vytvořit provozní řád, kde jsou podmínky činnosti, zásady prevence vzniku infekčních a jiných onemocnění, způsob zacházení s prádlem a očisty prostředí ubytovacího zařízení. V současnosti asi nejvíce diskutovaným prvkem je projednávaná novela zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.

Ubytovacích zařízení se pak týká i nespočet dalších předpisů, které o nich obvykle přímo nehovoří. Jsou to například nepřehledné předpisy na ochranu spotřebitele nebo velmi podrobné normy pracovněprávní, kdy navíc při současném nedostatku pracovních sil nebývá jednoduché získat osoby ochotné se této problematice věnovat. Spíše jen komplikace než přínos pro bezpečnost obyvatel znamená náročná ochrana osobních údajů. Ta navíc zabíhá do otázek leckdy složitých i pro právníka nespecializujícího se na tuto problematiku.

Celkově je právní úprava nepřehledná, informace přitom vzhledem k nestabilitě českého právního řádu rychle zastarávají. Hrstka právníků publikujících v ČR pravidelně k turismu nevěnovala dosud právní úpravě ubytovacích zařízení komplexnější pozornost. Za zmínku stojí vedle článků v COT zejména speciální kapitola (s. 115–120) knihy Havlíčková (nyní Dvořáková) a Králová. Cestovní právo (C. H. Beck, 2015), která brzy vyjde v aktualizovaném vydání.

Foto: Shutterstock.com

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz