V souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku, který právě projednává Parlament, se stále častěji v médiích připomíná tzv. „újma na ztrátě radosti z dovolené“, která se v novele objevuje. O chystané novele a zejména pak inkriminované pasáži jsme hovořili s místopředsedou a tiskovým mluvčím Asociace cestovních kanceláří ČR Janem Papežem.
Mají se této novely cestovní kanceláře obávat?
Myslím, že obava je na místě. Sama „újma na ztrátě radosti z dovolené“ mi strach nenahání, protože většina cestovních kanceláří poskytuje služby svým zákazníkům v souladu se zákonem a i případné reklamace řeší v rámci zákonných norem. Mám obavu ze špatně fungující a zaujaté justice, která tuhle novelu bude vykládat jednostranně ve prospěch spotřebitele. Cestovní kanceláře jsou snadný terč a „újma na ztrátě radosti z dovolené“ je další municí, která se proti nám dá použít.
Co vám na „újmě na ztrátě radosti z dovolené“ tak vadí?
Nespravedlnost. To, že jsme jediný obor, na který je takto hrubý klacek používán. Dokázal jsem pochopit, když zákon č.159/1999 Sb. uvedl do života povinné pojištění cestovních kanceláří. Přes všechny nedostatky, které tento institut má, se ukazuje, že skutečně chrání spotřebitele a jejich peníze. Chápal bych, kdyby po této dobré zkušenosti byli přinuceni k pojištění developeři, realitní kanceláře, autobazary, prostě všichni, kdo od klientů berou peníze před poskytnutím služeb nebo zboží. Například developeři berou od klientů mnohem větší částky (často celoživotní úspory klientů) a nemusí být pojištěni. Stát ale postupuje naprosto nelogicky a nikoho dalšího k pojištění nenutí. Raději obrací svou pozornost opět na cestovní kanceláře a opět pouze jim připravuje „újmu na ztrátě radosti z dovolené“. To pokládám za nespravedlnost. Na jedné straně stát tvrdí, že je cestovní ruch podnikání jako každé jiné, a na druhé straně se vůči cestovním kancelářím chová velmi selektivně.
Jak se to projevuje právě v „újmě na ztrátě radosti z dovolené“?
Jsme jediný obor, na který je podobná restrikce a penalizace použita. Přitom autor návrhu novely Karel Eliáš vychází z předpokladu, že čas dovolené (pracovního volna) je čas, který máme určený na regeneraci, načerpání nových sil a odpočinek a má jasnou hodnotu, danou především mzdou, kterou v této době dostáváme, aniž bychom byli v zaměstnání.
Jakou tedy má radost z dovolené hodnotu? Při snaze odpovědět na tuto otázku vyšel pan Eliáš z předpokladu: „Každý potřebuje delší odpočinek od každodenního shonu. Proto si plánuje dovolenou a chce si ji užít. Mnohdy si zaplatí služby cestovní kanceláře. Leč stává se, že výsledek zklame: zákazník tráví místo výletů dny s kufry na letišti, octne se ve vzdálené zemi bez tlumočníka, slíbené ubytování v dobrém hotelu nahradí noclehárna – a očekávaná rekreace se mění v utrpení.“ (Karel Eliáš, LN, 28. 7. 2010)
Sám pan profesor Eliáš tímto svým tvrzením popírá smysluplnost pojmu „ztráta radosti z dovolené“, protože jemu samému vůbec nejde o „újmu na ztrátě radosti“, ale jde mu zcela evidentně o „zmařený čas na odpočinek“. Pokud má čas na odpočinek nějakou finančně vyjádřitelnou hodnotu, má ji podle mého mínění vždy a ne pouze v okamžiku, kdy je tento čas tráven v rámci organizované turistiky. Jdeme-li tedy v době svého volna (času určeného na odpočinek, času tráveného mimo pracovní čas) do restaurace a tam nám dají špatné jídlo nebo nás v té době špatně ostříhá kadeřník či někdo jiný poškodí náš čas určený k odpočinku, můžeme žádat odškodnění? Zdá se to absurdní? Možná, ale čím je cestovní ruch natolik výlučný, aby na něj byla uplatňována jiná měřítka? Na to nám nikdy nikdo nedal uspokojivou odpověď.
Proč tedy právě cestovní kanceláře?
Protože pan ministr Pospíšil si velmi dobře uvědomuje, jak populární díky takovému kroku bude a popularita se mu líbí. Moc dobře ví, že cestovní kanceláře nemají žádné možnosti se bránit např. formou stávek, blokád letiště nebo vysypáním neproletěných letenek před Ministerstvem spravedlnosti. Pan ministr Pospíšil je známý nimrod, tak si vybral snadný terč. Kdyby byl lovec, hledal by skutečný, nebezpečný a silný terč, např. developery nebo autobazary.
Nebylo možné této novele zabránit?
Bohužel ne. Představitelé ACK jednali s přestaviteli státu mnohokrát, a to i tehdy, kdy se nás stát snažil ignorovat a obcházet nás. Připomínkovali jsme paragrafové znění novely a její současná podoba je i díky tlaku ACK trochu mírnější podobou, než původní návrh. Víc jsme nedokázali. Stát se zastřešuje svou povinností sladit naši legislativu s legislativou EU – a to je zaklínadlo, za které se vejde všechno. Marně jsme dokazovali, že naše novela jde za rámec legislativy EU, stojí na úplně jiném základním předpokladu a její znění je tak obecné, že dává příliš mnoho prostoru ke spekulacím. Znovu a znovu se ukazuje, že náš obor je pokládán za vedlejší, nedůležitý a okrajový, zato velmi vhodný k populistickým gestům. Ministři pro místní rozvoj mají jiné priority a za náš obor nebojují. Čestnou výjimkou byl pan ministr Vondruška. Novele se tedy zabránit nedalo. Spíš se obávám, že ji může ještě v průběhu schvalování některý aktivní poslanec nebo senátor „vylepšit“.
Může tedy nastat eskalace žalob na cestovní kanceláře?
Osobně věřím, že zvítězí zdravý rozum a vlna žalob na cestovní kanceláře se nebude konat. Pokud v přípravě na další sezonu cestovní kanceláře existenci této novely zohlední a dají si zvýšený pozor na texty ve svých propagačních materiálech a na svých webech a uvědomí si, že veškerý tento materiál může být ve sporu s klientem využit proti nim, eliminuje se nebezpečí zneužití této novely. Čím méně prostoru pro spekulace vytvoříme, tím méně ohroženi budeme. Bude záležet i na tom, jak kvalitně budeme vyřizovat reklamace.
Pan ministr spravedlnosti Pospíšil je zřejmě přesvědčený, že justice nemá dost práce a že je jeho povinností zajistit soudcům a advokátům stálý přísun sporů a doufá zřejmě, že tato novela bude tou správnou živou vodou pro českou justici. Já věřím, že se mýlí a že sami soudci budou brzy unaveni kauzami o nedostatečně teplých párcích při snídani, o jehličí v hotelovém bazénu a nízkém tlaku ve sprše a sami soudci určí jistou rozumnou a logickou hranici toho, kde jde opravdu o „újmu na ztrátě radosti z dovolené“ a kde jde o nedorozumění, či chytračení klienta.
Je možné nějak zabránit škodám, které tento zákon přináší?
Zákonná norma je napsána velmi obecně a není v ní zakotveno ani to nejelementárnější pravidlo, které by určovalo, jak má soud přistupovat k určení výše náhrad, respektive k tomu, zda je vůbec nějaká náhrada na místě. Bude to tedy zcela na rozhodnutí jednotlivého soudce a při kvalitě dnešní justice, za niž je pan ministr Pospíšil odpovědný, se můžeme dočkat velmi nepříjemných překvapení. Podle mého názoru je nutné pokusit se zavést do života nějaká nepsaná pravidla odškodnění, která bude možné u soudu používat jako příklad z praxe. Tady je na nás cestovních kancelářích, abychom předběhli stát a dohodli se mezi sebou. Pokud toho budeme schopni.
Vidíte na „újmě na ztrátě radosti z dovolené“ také něco pozitivního?
Pokud si klienti uvědomí, že cestovní kanceláře jsou jediným partnerem, který je státem donucený jim garantovat zázemí, které jim nikdo jiný nemůže poskytnout, mám tím na mysli zákonné pojištění cestovních kanceláří a ochranu proti „újmě na ztrátě radosti z dovolené“, pak to může mít i pozitivní dopad na prodej zájezdů. Pokud si totiž někdo kupuje jednotlivé služby nepřímo od dodavatelů (letenky, transfery, ubytování), není zákonem chráněn. Zkrachuje-li letecká společnost, nedostane klient, který neletí s cestovní kanceláří, nic. Nedodrží-li dopravce nebo ubytovatel slíbenou kvalitu služeb, žádná „újma na ztrátě radosti z dovolené“ se nekoná – a o účinnosti sporu s hotelem v exotické zemi na druhém konci světa či v Africe lze s úspěchem pochybovat. To by si lidé měli uvědomit. Cestovní kanceláře jsou jediným partnerem, který je státem donucen ručit za vše.
Text: Bibiana Munková
Foto: Petr Manuel Ulrych