Radka Žáková: Český cyklista lpí na svém kolu

Foto: Petr Manuel Ulrych Radka Žáková Foto: Petr Manuel Ulrych

O aktuálním stavu a perspektivách cyklistiky a cykloturistiky jsme hovořili s osobou z nejpovolanějších – s neúnavnou propagátorkou různých forem cyklistiky Radkou Žákovou, cykloprůvodkyní a editorkou webu Plzenskonakole.cz. V obsáhlém interview se mimo jiné dočtete, že čeští cykloturisté už dávno nejsou „řízkaři“, dozvíte se, jaké služby je zbytečné jim nabízet a čím se liší od svých evropských souvěrců.

Ovlivnila nějak oblast cykloturistiky koronavirová krize? Jezdí Češi na kolech víc, protože jiným aktivitám se příliš věnovat nemohou, nebo naopak kvůli celkovému zlenivění odložili kola do sklepů?

Koronavirová krize určitě ovlivnila i cykloturistiku. Já například jsem loni coby cykloprůvodkyně neodprůvodcovala ani jeden zájezd, zpravidla jich mívám čtyři nebo pět. Situace byla zkrátka taková, že zájezdů, které se v dané době a za daných podmínek mohly odjet, bylo velice málo. Ovlivnilo to hlavně cestovní kanceláře, které vyvážejí turisty do zahraničí, protože možnosti byly velice omezené. Na druhou stranu bych řekla, že koronavirová krize přeje individuálním outdoorovým aktivitám, takže kolo, koloběžka nebo třeba segway patří k aktivitám, které poskočily. Jednoduše proto, že lidé, kteří nemohli do tělocvičen, případně se věnovat jiným sportům, sedli na kolo. Kolo má jednu výhodu – pokud máte trochu sportovnějšího ducha, můžete závodit sami se sebou, což u spousty jiných sportů nejde.

Pojďme se ale na věc podívat z hlediska podnikatelů. V očích určité části z nich měli cykloturisté vždy image těch, kteří mají hlouběji do kapsy. Když to zjednoduším, jsou považováni za ty, kteří hledají jednodušší a levnější ubytování, řízky si přivezou s sebou a v ubytovacím zařízení vše jenom umažou a otlučou… Platí to? Kdo nejčastěji usedá na kolo, aby v jeho sedle strávil dovolenou?

Toto už dávno neplatí. Situace je taková, že většina lidí, která dřív jezdila na kolech typu Favorit, případně si pořídila jednoduchá horská kola, už v současnosti má mnohem lepší stroje. Často elektrokola, jejichž cena se obvykle dostává vysoko nad padesát tisíc. A znát je to i na dovolené či výletech. Cyklisté zdaleka nevyhledávají ty nejlevnější restaurace a pro využití služeb mají svá specifická kritéria. A tady musím říct, že je vždy znát, zda ten, kdo danou službu poskytuje, na cyklisty myslí. To se na návštěvnosti restaurace, ubytovacího zařízení či turistického cíle jednoznačně projeví.

To, že daný provozovatel na cyklisty myslí, má dokládat mimo jiné certifikace Cyklisté vítáni. Já osobně mám ale pocit, že o ní se poslední dobou moc nemluví. Je to tím, že je to zaběhnutý systém, který funguje a nepotřebuje nějaké zvláštní propagace, nebo se naopak tato certifikace přežila a postupně upadá v zapomnění?

Já si nemyslím, že by šlo o přežitou záležitost. V době, kdy vznikala, šlo určitě o velký počin, který podnikatelům řádně vysvětloval, jaké požadavky cyklista k tomu, aby byl spokojený, potřebuje. Je pravda, že od té doby se úroveň služeb hodně zvedla a většina podnikatelů, kteří ubytovávají cyklisty, si říká, že to možná ani nepotřebuje. Ovšem ten systém, který byl inspirován v zahraničí, v Rakousku, Německu, Francii či Británii, je dobře nastaven. Já jeho nevýhodu spatřuji možná jen v tom, že asi není tolik vidět. Počet zařízení, která mají certifikát Cyklisté vítáni, je v některých oblastech nižší, v jiných vyšší.

V každém případě musím vyzvednout jižní Moravu, kde tento systém vznikal – tam většina zařízení typu penzion či menší hotel certifikaci má. Je to o tom, že podle mě má jižní Morava v oblasti cykloturistiky u nás dosažený standard zhruba o úroveň výš. A na certifikaci Cyklisté vítáni je to jasně patrné. 

Bez jakých služeb se cykloturisté na svých cestách neobejdou a co je naopak zbytečné jim nabízet?

Řekla bych, že typickou vlastností českého cyklisty je, že lpí na svém kolu. Jen málokteří se ke kolům chovají jako třeba cyklisté v Německu nebo v Dánsku, pro které je kolo pouze nástroj pro dopravu odněkud někam. My máme kolo jako svého mazlíčka a to ovlivňuje, jak s ním nakládáme. Může to představovat problém pro cestovní kanceláře, při nakládání kol do vlaku nebo autobusu, protože českého cyklistu rozladí, když mu někdo kolo někde škrábne. Dokonce, i když si škodu způsobí sám. Obecně platí, že se český cyklista nerad vzdaluje od svého kola, z čehož i vyplývá, jaký typ turistických cílů preferuje – asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že cykloturisté nadmíru rádi navštěvují hradní zříceniny. Jednoduše proto, že mohou na kole přijet až tam, odloží ho a v jeho dosahu se mohou projít po daném místě, pokochat se výhledem a pokračovat dál. Není to zdaleka jen tím, že se tam neplatí vstupné. Jde o to, že mají kolo na dohled. A pokud jedou ve skupině, jeden pohlídá kola a nasvačí se u toho, potom se vystřídají. Na druhou stranu plánovat třeba na trasy návštěvy zámků či hradů muzeí nebo galerií s dlouhými prohlídkami, není asi to, co cykloturisté vyhledávají. Myslím si, že většina lidí, kteří se vydávají na cesty jako cykloturisté, chce poznávat nové věci a chce si užít přírody. Z tohoto titulu si myslím, že zvlášť v Čechách oceňují naučné stezky, nebo tabule umístěné u přírodních zajímavostí či památek, které vysvětlují, co mohou návštěvníci v daném místě vidět. Pamatuji si, jak jsem byla velice mile překvapená, když jsem poprvé projížděla v létě na kole údolím Modravy a viděla jsem tam kvést jakési modré květiny. Vyfotila jsem si je, resp. naštěstí jen vyfotila, a když jsem dojela k pramenům Vltavy, zjistila jsem, že jednotlivé rostliny, které tam rostou, mají u sebe vysvětlující tabulky s názvem a stručným popisem. Teprve tam jsem se dozvěděla, že jde o jednu z nejjedovatějších rostlin v Evropě – oměj šalamounek. Myslím, že toto jsou právě tipy, které by měly spíš obce než podnikatelé dělat, aby přitáhly cyklisty na svá území. 

Je vždy znát, zda ten, kdo danou službu poskytuje, na cyklisty myslí. To se na návštěvnosti restaurace, ubytovacího zařízení či turistického cíle jednoznačně projeví.

Radka Žáková

Turisty z kterých zemí může Česko svou cyklistickou či cykloturistickou nabídkou oslovit?

Tady se asi musím zmínit o jiné větvi cyklistiky, a sice o cyklistice terénní. V té máme možná ještě větší potenciál než v dálkových trasách, byť ty jsou pro třeba německou nebo rakouskou klientelu bezesporu zajímavé. Pořád ale dálkových tras u nás nemáme tolik a stále ještě nemají standard, na který jsou zahraniční cyklisté zvyklí. Máme tady ale už několik velice atraktivních areálů se singltraily a řadu pumptracků. A musím říct, že třeba pro Poláky, Němce ze Saska či Bavorska, ale i bikery ze vzdálenějších trhů, může být mnohdy velkým překvapením, jak dobře si mohou na našich horských stezkách zajezdit. Já jsem několik z nich sama vyzkoušela a musím říct, že třeba to, co vzniklo u nás v údolí řeky Otavy nad Sušicí, je něco, co pravověrný biker opravdu ocení. A pořád si myslím, že ještě zdaleka ne všichni o tom vědí.

Zřejmě to ještě neumíme prodat?

Řekla bych, že se to teprve učíme. Možná to nastupuje s novou generací, která horským kolům více hoví. Je tam ale určitě problém ve vnímání ze strany obcí a obecně úředníků. Uvedu příklad. Pamatuji si, že když byla v lednu vyhlášena Chráněná krajinná oblast Brdy, měli jsme ve Spáleném Poříčí schůzku, během které se začalo domlouvat, co v Brdech vznikne a jakým způsobem tam podpořit cyklistiku. Já se zeptala, jak to bude s MTB trasami a všichni na mě koukali velice překvapeně, protože počítali jen s pěšími trasami a trasami pro běžné cykloturisty. Do tras pro horská kola se nikdo – a to se netýká jen ochránců přírody – nechtěl pouštět, přestože já tam vzhledem k dostupnosti Brd jak z Plzně, tak z Prahy vidím velký potenciál. Komentovala jsem to slovy „vždyť je přece lepší tu trasu vytvořit, než čekat, až se tam traily, tedy jednostopé pěšiny pro kola objeví samy a budou je využívat cyklisté neregulovaně a možná i v rozporu s pravidly, která v té oblasti platí“.

Navíc skupina bikerů, kteří po trailech jezdí, si dopřává nejen velice drahých kol, ale obvykle i dražšího ubytování a obecně kvalitnějších služeb. I proto by bylo dobré se na tuto cílovou skupinu trochu víc zaměřit a využít potenciál České republiky i směrem do zahraničí.

Fenoménem dneška jsou elektrokola. Jak velkou roli hrají v tuzemské cykloturistice? Mají „elektrocyklisté“ nějaké specifické potřeby, které by měli podnikatelé brát v potaz?

Svět cyklistiky se v posledních třech letech strašně změnil. A dá se říct, že elektrokola do toho výrazně zasáhla, protože umožnila jezdit delší trasy i těm, kteří by na to jinak fyzicky či ze zdravotních důvodů neměli. Většina kol, která se dnes prodají, představují ta s motorem, kterýžto trend ale způsobuje problémy v oblasti turistické infrastruktury, protože ta byla připravována na běžná kola. Stále jsou například problémy s umístěním kol na háky ve vlacích, která jsou koncipována na běžná, maximálně klasická horská kola. Jenže nyní jsou trendem elektrokola, případně horská kola s devětadvacetipalcovými plášti a širokými řídítky. To pochopitelně znamená velký problém pro starší cyklistickou infrastrukturu, pokud jde o uložení kol. Nejde jen o háky ve vlacích. Jako cykloprůvodkyně můžu třeba říct, že s každou další sezonou máme čím dál větší problém naskládat kola do vleku za autobusem. Výbava nejen cestovních kanceláří, ale vůbec všech, kdo někdy převážejí kola, se musí celá změnit, protože ve chvíli, kdy polovina účastníků přijede s elektrokoly či dnešními velkými horskými koly, nemáte šanci je všechna naložit.

Foto: Richard Nebeský Radka Žáková v pelotonu jízdy po stezkách Greenways Foto: Richard Nebeský

Částečně jste to již zmínila, přesto se zeptám ještě jednou – liší se čeští cykloturisté ve svých potřebách a zvyklostech od svých evropských protějšků?

Určitě. Asi nejmarkantnější rozdíl je mezi cykloturistou českým a cykloturistou německým. Vyplývá to hlavně z toho, co asi u nás ještě není tak úplně zažité a vybudované, a to jsou dálkové trasy. Většina českých turistů je pořád ještě zvyklá jezdit na jedno místo a z něj podnikat hvězdicově výlety. Naproti tomu v Rakousku, Dánsku či Švýcarsku, ale hlavně tedy v Německu, převažuje cykloturistika dálková. Tamní turista si naplánuje třeba týdenní výlet po Labské stezce a využije u toho průvodce, který mu nabízí ubytovací kapacity, jež jsou v koridoru stezky, tedy maximálně kilometr či kilometr a půl od ní. Stejně tak místa, kde se může zastavit, občerstvit a využít služeb servisu, pokud má nějaký problém. A samozřejmě i různé zajímavosti. Poměr lidí, kteří takto jezdí po dálkových trasách, je ve srovnání s Českem několikanásobně vyšší – odhadem jde o polovinu všech německých cykloturistů, u nás se stále ještě jedná o jednotky procent z celého cyklistického koláče.

Když už je řeč o cykloturistické infrastruktuře, v které evropské zemi by se mělo podle vás Česko inspirovat a proč?

Myslím, že nejblíž máme asi ke Švýcarsku. Je to země podobně velká, s podobným počtem obyvatel a hlavně není „placatá“. To znamená, že ve Švýcarsku se nejezdí jen podél řek, ale i po horách. Já jsem kdysi měla možnost zúčastnit se několikadenní stáže u švýcarského SchweizMobilu, což je organizace, která začala vytvářet systém liniových tras. Nejen cyklistických, ale i pěších, tras pro in-line bruslaře i pro vodáky. A celý tento systém se jí podařilo propojit. My jsme se o to v České republice také snažili, ale vzhledem k struktuře, kterou zde máme, a s tím, kdo za co odpovídá, musím konstatovat, že to je neskutečný úkol. Ale někam dál jsme se posunuli. Možnost srovnání mám od té doby, kdy jsem na oné stáži byla, protože právě v oblasti švýcarského Svatého Mořice také pravidelně průvodcuji, a musím říct, že to, jakým způsobem Švýcaři nabízejí své hory cyklistům, je velmi inspirativní. Vždy, když vyrážíme ze Svatého Mořice nahoru do krásných, ale vysokých hor, si uvědomím, že u nás by nás tam na kolech asi nikdo nepustil. Vždy si vzpomenu na dohadování, ke kterým docházelo na Šumavě, a která se týkala hraničních přechodů v oblasti přírodní rezervace. A zároveň si říkám, jakou důvěru Švýcaři svým návštěvníkům svěřují. Ta důvěra je navíc každým rokem větší, protože trasy, které vedou územím, do jakého by u nás stěží pustili pěší turisty, přibývají. Ale ve Švýcarsku to není zdaleka jen o trasách pro horská kola ve vyšších partiích tamních hor, ale o propojení všech liniových tras. Navíc v uzlových bodech, ve kterých se trasy protínají a které najdete většinou ve městech, je současně možnost využít jiné dopravní prostředky. To z onoho systému tvoří systém téměř dokonalý. A přiznám se, že bych si moc přála, aby to v Čechách jednou fungovalo stejně jako ve Švýcarsku. 

Podcast

Ve zkrácené podobě si rozhovor můžete poslechnout i v našem podcastu.

 

Co je podle vás největší problém, který brání tomu, abychom se tomuto vzoru přiblížili?

Já myslím, že největší problém tkví v tom, že u nás při budování dálkové trasy, která by měla mít minimálně 200 kilometrů, narazíte na to, že by měla vést po území minimálně dvou, ale spíše tří či dokonce čtyř krajů. A kraje střídají své politické vedení. To je jednou cyklistice, případně cestovnímu ruchu jako takovému, nakloněno trochu víc, jindy naopak méně. A vytvářet nějaké dlouhodobé projekty je v tomto prostředí docela náročné. Je to možná i tím, že pořád ještě existuje nesourodost v tom, kdo jednotlivé úseky či projekty dělá a jakou podporu, nejenom finanční, ale i jinou, má z vedení kraje. Krásně je to vidět třeba na cyklostezce Ohře, kterou Karlovarský kraj prosazoval jako svůj nosný projekt. Naproti tomu kraj Plzeňský, co se týká dálkových stezek vedoucích přes Plzeň, nechal výstavbu prakticky na obcích, byť je finančně podpořil. Rozdíl v přístupu těchto dvou krajů je dost velký.

Cykloprůvodkyně a editorka webu Plzenskonakole.cz Radka Žáková

A který z tuzemských krajů je podle vás v této oblasti na špici? Jihomoravský?
Ano, je to jednoznačně jižní Morava. A to zdaleka nejen kvůli certifikaci Cyklisté vítáni, o které jsem už mluvila. Je to tím, že zde Nadace Partnerství vytvořila vlastně první cykloturistický produkt, kterým jsou Moravské vinařské stezky. Já sama jsem si teprve později uvědomila, jak byl tento produkt promyšlený a že se možná stal vzorem i pro další stezky, které začaly později v Čechách vznikat. Ovšem tím, že je koncentrace vinařských stezek na jižní Moravě docela velká, si myslím, že další kraje ještě ten Jihomoravský pořád ještě nedohnaly a zřejmě ani hned tak nedoženou. 

Jakou budoucnost předpovídáte cykloturistice v Česku?

Tady bych asi začala u druhé „nohy“ cyklistiky, kterou je cyklistická doprava. Ukazuje se totiž, že v době pandemie mnohem víc lidí začalo používat kolo jako dopravní prostředek. Právě proto, že jim dává svobodu a trochu omezuje restrikce. Z tohoto pohledu si myslím, že to pomůže i cykloturistice, protože ti lidé, kteří nyní sedli na kolo nebo stoupli na koloběžku či segway, se na nich naučí běžně pohybovat po městě či vesnici, případně mezi nimi, a tím, že si na to zvyknou, budou mít možná větší touhu poznávat na těchto nemotorových prostředcích dopravy i jiná místa. Myslím si, že ve výsledku to bude mít pozitivní dopad na cykloturistiku, protože počet lidí, kteří budou mít zájem jezdit na kolech někam dál, bude větší. Ať už po Česku, nebo do zahraničí.

Já osobně ale vnímám i riziko – samosprávy zřejmě nebudou mít po skončení pandemie tolik prostředků na budování či údržbu cykloturistické infrastruktury…

To samozřejmě hrozí. Všechny investice, které dosud směřovaly do všech volnočasových aktivit, budou přinejmenším omezené, pokud se úplně nezastaví. Jako příležitost tady možná vidím to, že cyklistika umožňuje svobodu vyjet na kole i tam, kde ona infrastruktura ještě není úplně dokončená. Koneckonců podívejte se deset let zpátky, jak jsme na tom byli, a také se jezdilo na kolech… Možná se teď jezdí víc a je to pohodlnější. Možná budou mít trochu potíže lidé, kteří si zvykli na luxusní stezky, ale obecně bych v tom asi neviděla takový problém. Co bych spíš vnímala problematicky, že se dá očekávat, že někteří podnikatelé, kteří budou muset v důsledku koronavirové krize skončit, budou i z oblasti služeb pro cyklisty a že se tím omezí dostupnost některých oblastí, kde už třeba nebude tolik ubytovacích kapacit, jako bylo dosud.

Nicméně dá se obecně říct, že budoucnost cykloturistiky u nás vidíte růžově?

Já ji určitě vidím pozitivně. Nevím, jestli růžově, protože cesta k dobrým cílům bývá trnitá. Ale myslím, že pandemie nám ukázala to, že se máme mnohem víc starat o své tělo, být mnohem víc venku a snažit se sportovat. To si podle mě uvědomilo hodně lidí, kteří budou tím motorem, který pomůže cykloturistice dostat se v příštích letech přeci jen někam dál.

Autor

Nejnovější články z rubriky Česko a jeho regiony

Foto: Shutterstock.com

Jakou budoucnost plánují politici cestovnímu ruchu, hotelnictví a gastronomii?

Rozhodujete se, komu v nadcházejících parlamentních volbách dát svůj hlas, i podle toho, jakou budoucnost plánují jednotlivé strany pro obor, který vás živí? Pomoci vám může anketa, kterou mezi lídry politických stran a uskupení provedla Asociace hotelů a restaurací...

Číst více
Foto: Shutterstock.com

Turistické vouchery Prahy letos využilo 76 000 lidí

Vouchery, které jsou pilířem turistické kampaně V Praze jako doma, letos dosud využilo 76 tisíc lidí. V loňském roce jich bylo o tři tisíce méně, celkem se tak do programu zapojilo téměř 150 tisíc návštěvníků hlavního města. Město nyní...

Číst více
Foto: Shutterstock.com

Vysočina: Kraj rybníků, lesů a kouzelných zákoutí

Dělí Moravu od Čech, charakterizuje ji zvlněné krajina s nespočtem do dálky se táhnoucích kopců, smaragdových lesů, prostorných luk a pastvin. Zkrátka romantika, kam jen oko dohlédne, přesně taková je Vysočina. Inspirativní, přesto klidná, drsná i malebná. Rybníky...

Číst více