Na dnešní povídání o podhůří Orlických hor půjdeme tentokrát nikoliv od lesa, ale od vody. Neboť voda sice pramení zpravidla v kopcích, ale teprve když nabere alespoň minimální síly, stává se kulturním, průmyslovým, a tudíž civilizačním faktorem. Budeme si tedy povídat o řekách a říčkách, které z Orlických hor stékají, o tom, co je na nich a u nich zajímavého a kopce si necháme na jindy.
Věříte mi, že nebýt 3 – 4 kilometrů horského terénu, který spadá do povodí Odry, obkružovaly by Orlické hory řeky, které se nakonec všechny stékají v Labi? No vážně. Od pramene Divoké Orlice ku prameni Olešenky to je co by kamenem dohodil a zbytek doplivl. Divoká Orlice se později spojuje s Tichou a vlévají se do Labe v Hradci Králové. No, a Olešenka mizí ve vlnách Metuje, a ta se do Labe vlévá v Jaroměři. Orlické hory tak obepíná vodní smyčka, která však nemůže být nikdy utažena.
Královnou Orlických hor je bezesporu Divoká Orlice. Obtéká je ze tří stran a už od pramene teče poněkud nepochopitelným směrem – téměř opačným, než kam nakonec míří. Teprve po zhruba třiceti kilometrech toku se jí podaří prorazit horský masiv a pokračovat jakž takž směrem k Labi. Na cestě přibírá Rokytenku, Zdobnici a Bělou. Ještě než spočine Zdobnice v Orlici, pohltí Říčku a Bělá spolkne Kněžnou. Další říčkou stékající po jižních úbočích je Dědina (Zlatý potok), která se vlévá do Spojené Orlice.
Tichá Orlice se tváří, jako by nechtěla mít s Orlickými horami nic moc společného. Je to takový pozorovatel zpovzdálí. Má jiný původ a působí dojmem, že se do rodiny orlických řek přivdala. K sobáši s Divokou Orlicí dochází u Týniště nad Orlicí, jen pár kilometrů před soutokem Spojené Orlice s Labem. A nakonec je tu Olešenka, krátká a půvabná říčka, odvádějící vodu ze severozápadního cípu Orlických hor. Metuje se za orlickou řeku považovat nedá, ta si hory sotva olízne.
Divoká Orlice
Její původ je opředen trochu tajemnem a trochu exotikou. Pramení totiž v Polsku, kousek od hranic, v nadmořské výšce zhruba 750 metrů v tundrových rašeliništích Topielisko a Czarne bagno. Nedá se tudíž říci „tak, tohle je její pramen“, musí se počkat, až se z močálů vyvrbí silně zrzavý rašelinový potůček, a to je teprve s jistotou Divoká Orlice.
Divoká Orlice v létě |
První část svého toku meandruje v nivě mezi Orlickými a Bystřickými horami a tvoří hranici s Polskem. Vůkol se rozkládají horské louky a pastviny, roztroušené dřevěné chalupy a usedlosti, výše od obou břehů pak jen huňaté jehličnaté lesy. O tom, že jste v Sudetech, vás přesvědčí nápisy na náhrobcích na více či méně zpustlých hřbitovech. Ještě donedávna byl tento kout odříznut od světa a opuštěn lidmi i Bohem. Pak byla postavena nová silnice mezi Šerlichem a Trčkovem, zpřístupnilo se Orlické Záhoří, soukromníci si tu koupili a opravili chalupy a vystavěli penziónky. Ale i teď je tu božský klid. Nejnavštěvovanějšími místy je Neratov se svým kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který nemá střechu, a Bartošovice. Ty se pomalu stávají turistickým střediskem jak zimním, tak letním. Mimochodem, v Bartošovicích začala historie lyžování v Orlických horách – zdejší kolář tu vyráběl jasanové lyže už před první světovou válkou.
Místo, kde Divoká Orlice proráží Orlické hory a stáčí se k jihu, se jmenuje Zemská brána. Je to chráněný přírodní výtvor, oblíbené výletní místo a za vysokých jarních vod prubířský kámen vodáků. Řeka tu vyhloubila romantické údolí, které se táhne až k přehradě Pastviny. Začátek údolí zdobí kamenný most s jedním obloukem, který tu postavili čeští a italští kameníci v letech 1901-1903. V loňském roce začala jeho kompletní rekonstrukce a v této sezoně by měl být most již „pojízdný“.
Oprava mostu na Zemské bráně, stav v červenci 2004 |
O něco níže se nad vodami pne tzv. Pašerácká lávka, dřevěný most pro pěší. Vede po něm turistická stezka. Půjdete-li ještě o něco níže po proudu, spatříte nad pravým břehem asi 60 metrů vysokou Ledříčkovu skálu, která v dolní části spadá asi 20 m vysokou svislou stěnou k řece s dobře viditelnou jeskyňkou. Stará pověst praví, že v ní bydlel zbojník Orlických hor Ledříček (jinak historicky doložená postava, žijící v 1. polovině 19. století). Ledříček se dostal do klasického konfliktu se společností, protože bohaté okrádal a chudým sem tam něco nechal. Dvacet let se mu nikdo nemohl dostat na kobylku, až ho nakonec zradila bídně udržovaná výbava – s vojáky v patách šplhal ke své skrýši, přetrhlo se mu lano, Ledříček zbuchl z 10 metrů a zabil se.
Aby se Divoká Orlice pod Kláštercem poněkud umravnila, naordinovali jí v roce 1938 lidé Pastvinskou přehradu, jejíž jezero je asi 7 km dlouhé a má je na svědomí 43 metrů vysoká hráz. Účelem stavby nebyly jen výchovné důvody (regulace průtoku, ochrana před povodněmi), ale také touha vyždímat z řeky něco elektrické energie a využít jejích vod k rekreaci. Na březích přehrady se tudíž nacházejí chaty, kempy, střediska pro vodní sporty a posedávají tu v hojném množství rybáři.
Turistickou atrakcí Starých Pastvin je tzv. „Kraví skok“, železný most, ze kterého prý skočila kráva. Nejenže se jí nic nestalo, ale o měsíc později porodila tele. Těžko však říci, zda tu byla nějaká příčinná souvislost.
Krátká epizoda „cesty na jih“ skončila a již mnohem krotší Divoká Orlice se stáčí poslušně k západu a do civilizace.
Prvním větším městem, kterým protéká, je Žamberk, město s malebným náměstím, které bylo v 16. století společně s blízkým Kunvaldem centrem Jednoty bratrské. Krom jiného se pyšní čtyřkřídlým renesančním zámkem s anglickým parkem, empírovou radnicí a kateřinským špitálem.
Asi 10 km pod Žamberkem si Divoká Orlice ještě naposled zadovádí, a to v Litickém oblouku. Mají to tu rádi romantici, trempíři a zejména vodáci. Když zaprší, najdou pěknou „chlupatou“ vodu.
Počátek údolí stráží hrad Litice. Původně gotický hrad připomínaný už v roce 1304 vystavěli Drslavicové, později patřil Jiříkovi z Poděbrad a ve zdejším hradním vězení zemřel vůdce táborského bratrstva Václav Koranda. Už v 17. století se stal litický hrad malebnou zříceninou.
Jeho protějškem je na spodním konci údolí hrad Potštejn. Ten pro změnu nakrátko vlastnil Karel IV., než jej raději prodal Perštejnům. Podobně jako Litice i Potštejn zpustl v 17. století. Z městečka pod hradem, připomínaného už v roce 1287, se během času stalo letovisko, které zdobí původně barokní, dnes empírový zámek s parkem. O hradě i o zámku si svého času zabájil Alois Jirásek, když sem umístil dějiště své povídky „Poklad“.
Jak na Liticích, tak na Potštejně pokračují práce, jejichž cílem je, aby se zříceniny nezřítily ještě více.
V dalším toku se Divoká Orlice obloukem vyhýbá Vamberku a blíží se k podivuhodné oblasti tří měst, v nichž byly zámky vráceny původním majitelům, kteří se snaží, aby jejich majetky nebyly jen rodovým sídlem, ale aby sloužily celé místní komunitě. První na řadě jsou Doudleby nad Orlicí. Mimochodem, Doudleby patří k nejstarším osídleným osadám ve východních Čechách a jejich jméno se odvozuje od jihoruského kmene Dúdlebů. Před nimi tu byla rozptýlená střediska původního kmene Charvátů a k trvalému osídlení došlo kolem poloviny 10. století. Nevelký čtyřkřídlý zámek si nechal postavit v letech 1588-1590 Mikuláš starší z Bubna, jehož potomkům patří zámek i v současnosti.
Kostelec nad Orlicí |
Řeka se nestačí ani párkrát zatočit a je tu Kostelec nad Orlicí. Kostelec byl kdysi výraz pro opevněnou kostelní osadu. Zdejší dva zámky, Starý a Nový, náležejí rodu Kinských. V tomto roce má být dokončena rekonstrukce Nového zámku, který se má stát novým centrem kulturního života ve městě. Kostelec je také jedním s východišť pro vodáky toužící po pořádně meandrující řece.
Nový zámek v Kostelci |
Zámek v Častolovicích patří pro změnu Šternberkům. Byl v roce 1993 vrácen paní Dianě Phipps Sternbergové, která zámek zrekonstruovala, zmodernizovala a obnovila okolní zahrady. Vzhledem k tomu, že Diana Sternbergová patří k významným bytovým architektům a odborníkům na historické interiéry, dílo se jí podařilo. Například z bývalého internátu se stal luxusní penzion. Znalci říkají, že by se sem nebáli pozvat i tu nejnáročnější klientelu – což paní hraběnka samozřejmě dělá.
Šternberský zámek v Častolovicích |
Kolem Týniště nad Orlicí teče už Spojená Orlice. Ke kopulaci Divoké a Tiché došlo v soukromí, mimo města a vesnice, v široké nivě mezi Lípou nad Orlicí a Novou Vsí.
Spojená Orlice má na cestě k soutoku s Labem ještě jedno významné město, a to sice Třebechovice pod Orebem. Oreb dosahuje pouhých 260 metrů nad mořem, takže náhodný návštěvník vůbec netuší, kde se ta významná hora nalézá. To ovšem Třebechovicím nijak neubírá na významu: jsou totiž světově proslulé svým Muzeem betlémů. Unikátní a nejznámější je tzv. Proboštův betlém, který se stal magnetem československé expozice na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967. Na jedinečném řezbářském díle pracovali Josef Probošt, Josef Kapucián a Josef Friml plných 40 let.
Nechme teď Spojenou Orlici, ať si klidně plyne ku Hradci Králové, a podívejme se, co mezitím z pravé strany, tedy z Orlických hor, nasyslila.
Teče voda s hor
Podle logiky věci bychom se měli teď podívat, jaké že to vody přitékají do Divoké Orlice z úbočí hor. První na řadě je Rokytenka, která se k Divoké Orlici přidává v Žamberku a přitéká z Rokytnice v Orlických horách. Rokytnice je turistickým východiskem do jižní části Orlických hor, Říček, Bartošovic a Orlického Záhoří a původně byla založena v roce 1260 jako uhlířská ves. Dodnes je v ní zachována řada roubených chalup, z nichž většina slouží rodinné rekreaci. Původně renesanční, později zbarokizovaný čtyřkřídlý zámek s přízemními arkádami je „účelově využit“, tudíž vás do něho nepustí.
Lépe je proto popojet o kousek výše, kde na hřebeni stávala osada Hänchen, nad níž vznikl před druhou světovou válkou jeden z nejdokonalejších a hlavně technologicky dokončených systémů pohraničního opevnění s českým názvem Hanička. Navzdory něžnému jménu odolávala vstupní pevnost po okupaci zkouškám německých kanónů, které do ní pálily z bezprostřední blízkosti, s grácií: německé granáty jí pošramotily pouze make-up. Mnohem větší škody v pohraničních pevnostech napáchal později n. p. Kovošrot, bažící po pancéřových kopulích a dalších materiálech, které se daly odvézt do sběru (kde bych tak asi našel paralelu?).
Dalším tokem, který nakonec odevzdává své vody Orlici, je Říčka. Kdysi se jmenovala Klausa – toto jméno je snad pozůstatkem po plavení dřeva (uzávěry řek, kde se formovaly vory, se jmenovaly klausy). Přitéká – jak jinak – z Říček, o nichž se píše v Chyského publikaci „Hory Orlické“ z roku 1922 toto: „Říčky jsou veliká německá ves, jejíž chaloupky se rozběhly po pěti potocích do svahů… a vytvořily velmi krásný celek, jehož malebnost je nejzřejmější ze strany severovýchodní….“ Po odsunu Němců se počet obyvatel prudce snížil, protože v roce 1939 měly Říčky sice 848 obyvatel, ale jen 8 z nich bylo Čechů. Vesnici hrozilo vysídlení, naštěstí se ale přišlo na to, že svahům blízké hory Zakletý by náramně slušely sjezdovky. Říčky se tak staly jedním z nejznámějších lyžařských center Orlických hor, a to jak pro sjezdové lyžování, tak pro běžkaře. Říčka se pak po nedlouhém toku krásným a zalesněným Julinčiným údolím vlévá u Plačtivé skály do Zdobnice. Je tam pěkné, ale poněkud studené koupání.
Řeka Zdobnice pramení pod Velkou Deštnou u Maruše a už tam je úchvatná. Její tok lemují dnes již sotva znatelné zbytky sklářských hutí, a když trochu zahrabete v korytě, objevíte i velmi historická barevná sklíčka. Protéká stejnojmennou osadou Zdobnice. Osada se původně jmenovala Stobnitz, pak Stiebnitz (z toho Zdobnice) a žili zde tzv. horníci – výdřevníci, kteří tu káceli stromy a plavili je do Kutných Hor na důlní výdřevy. Zdobnice se, podobně jako Říčky, po válce téměř vylidnila a dnes má obec okolo 160 stálých obyvatel.
V zimě tu jezdí tři vleky pro sjezdaře a jsou tu i skvělé podmínky pro běžky. V létě doporučuji pěší toulky, horskou cykloturistiku, houby a na jižních svazích opulentní borůvky.
Zdobnice pak přibírá již zmíněnou Říčku – Klausu, protéká Slatinou nad Zdobnicí, aby těsně před splynutím s Divokou Orlicí ozdobila ještě Vamberk, město krajek. Vamberk byl založen asi v 1. polovině 13. století, kdy kraji vládl rod Drslaviců – ano, těch, kteří mají na svědomí i Litice. Výrobu paličkovaných krajek zanesla do Vamberka manželka pozdějšího majitele panství Kašpara z Grambu. Jmenovala se Magdalena a byla z Belgie. Vambereckému mostu přes Zdobnici vévodí sochy českých patronů. Na svažitém náměstí najdete Muzeum vamberecké krajky s expozicí o vývoji krajkářství od 17. století do současnosti. A ve Vamberku se také narodil pozdější český buditel a slavný nakladatel Josef Richard Vilímek.
Doteď to byla co do jmen přítoků dost nuda. Rokytenka přitékala z Rokytnice, Říčka z Říček a Zdobnice ze Zdobnice. To Kněžná se na své pouti s žádnou kněžnou nepotká. Zato má na cestě jedno pořádné město, a to Rychnov nad Kněžnou, druhdy okresní město s dlouhou soukenickou a textilní tradicí. Pod čtyřkřídlým barokním zámkem jsou ještě zachované roubené soukenické dvojdomky. Nejstarší rychnovskou památkou je děkanský kostel sv. Havla (původně Panny Marie z 2. poloviny 13. století) a Havlovi je také zasvěcen hotel na rychnovském náměstí. Toto město má nebývale bohatou literární tradici. Krom jiných se tu narodil spisovatel Karel Poláček a situoval sem své „Okresní město“ a „Bylo nás pět“ a M. D. Rettigová tu v roce 1825 dokončila svoji známou „Kuchařku“. Působil tu i onen propagátor hor Orlických, Čeněk Chyský, který o nich tak pěkně psal.
Kněžná je distingovaná dáma. Než aby dala své tělo v plen Divoké Orlici, skočí na poslední chvíli do náruče Bělé, aby to udělala za ni.
Bělá, ledva se narodí, přispěchá do Šerlišského Mlýna (horská chata a křižovatka turistických cest). Pak už jí nezbývá, než naburácet do Deštného v Orlických horách (v době povodní naburácela tak pěkně, že strhla půlku silnice do Skuhrova). O Deštném zřejmě víte, že je to největší letovisko a zimní rekreační středisko v Orlických horách se sjezdovkami a spoustou běžeckých tratí, možná se vám také doneslo, že tam stojí krásný kostel sv. Maří Magdaleny od J. B. Santiniho Aichela. O čem možná nevíte, je jedno z nejmladších muzeí ve východních Čechách, jehož všechny exponáty pocházejí z darů místních obyvatel a lidí z podhůří. Expozice řemesel připomíná řezbáře, výrobce krabiček z loubků, hrnčíře, sítaře, uhlíře, bednáře, barvíře látek, kameníky, kamnáře, šindeláře, výrobce cihel z pilin a podobně. Najdete tu rozsáhlou sbírku předmětů z historie zimních sportů – archaické sněžnice, dlouhatánské lyže, dopravní sáně a jinou výbavu. Korunu tvoří unikátní expozice historie skibobového sportu. V muzeu najdete i spoustu zajímavých informací o orlických sklářských hutích a o mlýnech na Zlatém potoce. A na zahradě trůní malá sklářská pec na tavbu dřevem.
Po Bělé se kdysi plavilo dřevo, je to rychlá řeka. Prosmykne se Skuhrovem, Kvasinami a Solnicí, v běhu si na záda hodí Kněžnou a před Častolovicemi se pohrouží do Divoké Orlice.
Na Zlatém potoce, který pramení pod Sedloňovským vrchem, stávaly mlýny, přádelny, tkalcovny, valchovny, hamry… samozřejmě všechno na vodní pohon, a dodnes najdete podél jeho břehů zbytky náhonů. Zlatý potok neblaze proslul svým heroickým výkonem při posledních povodních, kdy téměř smetl ves Kounov. Má rád samotu a v horním toku se pokud možno vyhýbá civilizaci. Pod obcí Chábory se Zlatý potok vidlí (neboli bifurkuje) na severní větev, což je původní řečiště, a na větev jižní, kterou představuje umělé koryto, vybudované k napájení rybníků a k zavlažování. Obě větve se stýkají opět pod Českým Meziříčím. Z následků předcházející schizofrenie není Zlatý potok schopen se vyrovnat, proto mění svou identitu na Dědinu a pod tímto jménem se odevzdává Spojené Orlici v Třebechovicích. Beztak tuší, že si Orlice na mužské přítoky nepotrpí a že je povahy výrazně lesbické.
Severní větev Zlatého potoka protéká městečkem Dobruškou, známým to rodištěm F. L. Heka (kterého Jirásek přejmenoval na Věka). Nejpozoruhodnější budovou Dobrušky je solitérní budova radnice na náměstí. Až do roku 1765 v ní sídlil hrdelní soud, po němž zůstal nad vnějším schodištěm zvonek, který doprovázel odsouzence na jejich poslední cestě. Je na něm německý, nicméně nadčasový nápis „Jsi-li soudcem, suď spravedlivě. Tvůj soudce je Bůh, ty jsi jeho sluha.“
Někteří jazykové tvrdí, že nejpodstatnější část dobrušské radnice tvoří její věž. Rozhodně je z ní ale úchvatný pohled na panorama Orlických hor, pokud je ovšem co vidět.
Jižní větev živí nejprve Semechnický rybník, posléze slavný rybník Broumar, načež vstupuje do Opočna. Opočenským skvostem je renesanční zámek, který si vystavěl český šlechtický rod Trčků z Lípy ve druhé polovině 16. století. Pak se stal reprezentačním sídlem rodu Colloredo-Mansfeldů, kteří upravili interiéry v duchu evropského aristokratického prostředí, založili přírodně krajinářský park s romantickými stavbami a dali dohromady bohaté sbírky (například historických zbraní), na které se jezdí dívat turisté ze všech koutů světa. V poslední době se o Opočně mluví hlavně v souvislosti s tím, že stát zámek v restituci vrátil Kristině Colloredo-Mansfeldové, ale potom jí ho zase sebral.
Tichá Orlice
O Tiché Orlici jsem se zmínil, že je poněkud z jiného soudku. Pramení ve svahu hory Jeřáb (1000 m n.m.) v masivu Králického Sněžníku. Stavy sněhu v lyžařských centrech Králického Sněžníku se sice uvádějí společně se situací na Orlických horách, ale ve skutečnosti nemají tato dvě horstva nic společného – Králický Sněžník je samostatný masiv. Tichá Orlice je tak jiného, řekli bychom jihovýchodnějšího rodu, vždyť od povodí Moravy ji v nejužším místě nad Horní Lipkou dělí jen trochu širší pole.
Zimní Orlice |
Tiché Orlici by se také dalo říkat Železniční řeka. Jakmile totiž dorazí, ještě velmi mladá, v Prostřední Lipce ke kolejím, drží se jich více či méně až k soutoku (nebo že by to bylo naopak?). Protáhne se Lichkovem, vyhloubí romantické údolí mezi Mladkovem a Jablonným nad Orlicí (kde se mimochodem na náměstí dochovaly i roubené měšťanské domy s podloubím) a vpadne do Letohradu. Letohrad se až do roku 1950 jmenoval Kyšperk a pocházejí odtud také mimo jiné předkové bývalé ministryně USA Madeleine Allbrightové. Městečko oplývá řadou pamětihodností, k nimž patří také přírodně krajinářský park s empírovou kašnou, altánem a umělou jeskyní s vyhlídkou. V Letohradě se každoročně pořádá slavná Kopečková pouť, Mezinárodní hudební festival, Kaskády výtvarného umění a mistrovství ČR v biatlonu na kolečkových lyžích.
Dalším malebným údolím se zříceninami hradů se Tichá Orlice probojovává z Letohradu do Ústí nad Orlicí. Jeho počátkem je stará slovanská osada Oustí. Dnešní historický střed představuje téměř čtvercové náměstí s historickými domy a podloubími, od roku 1991 bylo centrum prohlášeno za městskou památkovou zónu. Nejstarší kamennou budovou města je budova sboru Jednoty bratrské z poloviny 16. století. Tradice tkalcovství a železniční dopravy vedly k tomu, že se Ústí po nějakou dobu říkalo „východočeský Manchester“. Jinak je Ústí samozřejmě městem veskrze moderním a díky železničnímu uzlu se v něm můžete rozhodnout, zda pojedete „na sever nebo na jih“.
Tichá Orlice se ale nenechává zmást a postupuje dalším romantickým údolím na západ. Její tok od Ústí po Choceň prošel jeden můj kamarád, vynikající fotograf a tulák Honza Schmidt a nazval jej „Údolím šílených šraňků“. Inu, údolí je sice krásné, ale trať do České Třebové zatraceně frekventovaná, takže mu tam pořád něco zvonilo. V tomto údolí se nachází nejen městečko Brandýs nad Orlicí, ale i maličká vesnička jménem Bezpráví, v níž hnedle začátkem devadesátých let vznikl první dokumentační skanzen komunismu.
Choceň je předznamenáním konce kopců a začátku víceméně roviny. Odtud se Tichá Orlice vleče různými meandry, v nichž se dokáže i ztratit – kdysi jsem se po ní plavil a najednou mi koryto zahradila třímetrová vrstva dřeva, takže jsem musel táhnout loď asi kilometr po louce. Pokud se na ni chcete opravdu pustit, doporučuji předchozí psychologickou přípravu v choceňském zámku v pěkném městském parku. Původní tvrz zřejmě založil Zikmund ze Šelmberka na Kosti a Mrači a konečnou přestavbu v roce 1587-99, v jejíchž rysech se zámek dochoval dodnes, má na svědomí Hertvík Žejdlic ze Šenfeldu. Stačí?
Tichá Orlice se pak vine širokým údolím s vesnicemi, které se jí drží stranou, protože dobře vědí, co dokáže, když natáhne vláhu. Její tok lemují napravo nalevo záplavová území, žírné louky, mokřiny a okolní voňavé borové lesy s písčitými rybníky. Tak dopluje do Borohrádku, kde už si chystá čelenku a svatební vlečku. Poněkud melancholicky se vydává na poslední kilometry své cesty před soutokem. A železniční trať ji opouští teprve tehdy, kdy je jasné, že je dokonáno.
Olešenka
Poslední říčkou Orlických hor, o které tu bude řeč, jež však není napojena na soustavu ani jedné z Orlic, je už zmíněná Olešenka. Pramení pod nejzápadnějším výrazným vrcholem Orlických hor Vrchmezím (1084 m) a jmenuje se po první vsi, kterou potká, Olešnici v Orlických horách. Ves se dříve jmenovala Giesshübel, dnes je to letovisko, lyžařské centrum a turistické východiště do severní části Orlických hor. Krom sjezdovek a běžeckých tratí jsou tu také příhodné terény pro snowboardisty. Jednou z historických zajímavostí je městský pranýř, umístěný velmi příhodně u školy. Nicméně největšími pamětinami jsou v Olešnici zámeček, kostel sv. Maří Magdalény a rozpracovaný mechanický betlém Josefa Utze, místního tkadláka, který v roce 1944 přišel tragicky ku smrti, aniž jej stačil dokončit.
Údolí Olešenky nad Peklem |
Olešenka vesele skáče svým údolím mezi samotami a osadami až pod Rokoli, kde se stráně a lesy kolem ní sevřou, zeskalnatí a zestrmí. Posledních necelých 8 kilometrů její životní dráhy tvoří jedno z nejbáječnějších údolí ve střední Evropě, ráj houbařů, cykloturistů a běžkařů. Mohou si vybrat lesní silničku nebo přípotoční cestu, které se navzájem na březích střídají, nebo jiné pěšiny a stezky v úbočí. Je možná pravda, že většina příjemných stránek života vezdejšího končí Peklem, v tomto případě však neočekávaně příjemným. Bartoňovu útulnu Peklo přetvořil ze starého mlýna architekt Dušan Jurkovič a dobře udělal: je to sice místo, kam autobus jezdí jen v úterý a v lednu, ale kde je pořád plno, protože je tam krásně a dobře tam vaří. I o toto místo se Jirásek otřel, týká se ho jeho román „U nás“.
Musí se říci, že je Olešenka vůči temným silám dost odolná: po průchodu Peklem se zuby nehty drží ještě dvě stě metrů, než zanikne v peřejích Metuje.
Bartoňova útulna v Pekle |
Tak, to bylo povídání o orlických řekách. A nemyslete si, že mají něco společného s orlickými vrahy – ti operovali někde docela jinde.
Dean Valášek
Foto Martin Rýdel a Dean Valášek