Vždycky mě hrozně bavilo nechat se vyvézt autobusem někam do hor, tam si najít pramen potoka a jít po jeho toku zpátky dolů. Ovšemže jsem věděl, kde se nakonec ocitnu, ale to nebylo to hlavní. Prodíral jsem se houštinami, nacházel dávno zapomenuté a stržené cesty a poznával jsem jeho životní dráhu. Jeho vítězství, když se mu při povodních podařilo vymlít nové koryto, a jeho porobu, když jej lidé spoutali a jeho vody odvedli náhonem kamsi, kde musely tvrdě pracovat. Dnes to zkusíme s trochu větší řekou – Vltavou. Nebojte, nebude to moc dlouhá túra, zaseknu se u Vyššího Brodu.
Vzpomínáte si, jak začíná Smetanova symfonická báseň Vltava? Nejdříve začne jedna flétna, její tóny v rychlém sledu stoupají a klesají a vzpínají se jako vlny – to je Teplá Vltava, která se klikatí horskými loukami a olizuje travnaté břehy. Po chvíli se k ní přidá druhá flétna, vzájemně se proplétají a jejich duel pomalu, ale jistě graduje – to se k Teplé Vltavě u Mrtvého luhu přidala kratší Vltava Studená, chvíli spolu ještě meandrují mezi močály, načež melodie vrcholí velebným a širokým motivem dětské písně Kočka leze dírou pes oknem, jenž tvoří nosnou konstrukci celé symfonické básně. Ano, vody spojené Vltavy se rozlily do širé plochy Lipenského jezera. (Nepište mi prosím, že za Smetany Lipno neexistovalo, máte to marné. Smetana to prostě zkomponoval tak, jako by tam už bylo – motiv Čertových proudů přichází až později.)
Pramen Vltavy |
Tak to bychom měli příběh zrození řeky. Řečí suchou to vypadá takhle: Naše nejdelší a nejvodnatější řeka se jmenuje Vltava až od soutoku Teplé a Studené Vltavy v přírodní rezervaci Mrtvý luh nedaleko začátku vzdutí Lipna. Za hlavní pramennou větev se považuje delší Teplá Vltava, která pramení na východním svahu Černé hory (1 315 m) na Šumavě ve výšce 1 172 m nad mořem pod jménem Černý potok (přesto se o jeho prameni mluví jako o chráněném území Prameny Vltavy). Název Teplá Vltava nese potok až od Borových Lad, kde se stéká s tzv. Malou Vltavou známou i pod názvem Vltavský potok. Ten pramení v Pláňském polesí ve výšce 1 158 m nad mořem. U Lenory přibírá Teplá Vltava zprava ještě vody Travnaté Vltavy (zvané také Řasnice). Druhý pramenný tok Vltavy, Studená Vltava, pramení v německém Bavorsku nedaleko obce Haidmühle pod německým názvem Altwasser, česky tedy Stará Voda.
Od soutoku obou větví pokračuje Vltava východním směrem a u Nové Pece se rozlévá do širokého a dlouhého přehradního jezera vzniklého přehrazením řeky u Lipna nad Vltavou. Za hrází protéká řeka romantickým a skalnatým údolím Čertových proudů, protéká pod Čertovou stěnou a mizí ve vodách vyrovnávací nádrže Lipno II těsně před Vyšším Brodem. (Předcházející věta byla trochu zavádějící. Mezi Lipnem a Vyšším Brodem zpravidla neteče téměř nic, protože většina Vltavy je pohlcena trubkami vedoucími od podzemní elektrárny do vyrovnávací nádrže.) Za Vyšším Brodem se Vltava dostává do otevřenější krajiny a stáčí se k severu, ale to už je jiná kapitola.
Ještě jednou a zgruntu
Vraťme se zpět do místa, kde se z Černého potoka stává Teplá Vltava, tedy do vesničky Borová Lada. Nalézá se asi 8 km od Kvildy, v nadmořské výšce přes 900 m a je navštěvována v letní i zimní sezoně. V létě je zde možno využít velkého množství cyklotras, tras pro pěší turistiku a v zimě zase tras běžeckých, které jsou kvalitně upravovány. Nebylo by na ní nic tak třeskutě zvláštního, kdyby s jejím jménem neměli lidé tak trochu problém. Je to plurál, nebo singulár? Dokonce i místní se té ošemetnosti vyhýbají a na svých webových stránkách volí šalamounské sousloví typu „za prezentaci obce Borová Lada“. Neoficiální stránky vyvedené jakýmsi nadšencem lákají dokonce výkřikem „Vítejte na stránkách Borové Lady“. „Lado“ znamená neobdělanou půdu ponechanou ladem, takže Borová Lada jsou samozřejmě plurál, tvarově tedy něco jako „olovnatá skla“.
Ale Borová Lada jsou zajímavá ještě jednou věcí – odtud se při příznivém stavu vody dá Vltava sjíždět. A protože v tomto textu budu vodákům věnovat ne sice zásadní, ale přece jen pozornost, budou vodácké poznámky vyvedeny kurzivou.
Volarský dům alpského typu |
Splavnost Vltavy z Borových Lad nezávisí jen na stavu vody, ale i na poměrně přísných regulích, vynucených ochranou přírody. Proto se dá Vltava sjíždět z Borových Lad jen v období od 15. 3. do 31.5. od 8.00 do 18.00 hodin. Když mají zvířátka večerku, musí ztichnout i vodáci. Úsek do Lenory měří 21 kilometrů a dá se charakterizovat jako meandrující bystřina až zklidněná řeka. Mezi Borovými Lady a Horní Vltavicí je občas vody jako šafránu kvůli malým vodním elektrárnám. Těch 21 kilometrů je na den až až, v nouzi se dá zatábořit po 13 kilometrech v Horní Vltavici.
Horní Vltavice je přítulná a turisticky atraktivní obec v nadmořské výšce 824 m. Do jejího katastru územně spadá i proslulý Boubínský prales, jedna z nejobdivovanějších a nejnavštěvovanějších lokalit celé oblasti.
Lenora – horská obec na soutoku Teplé Vltavy a Řasnice a velmi vyhledávané rekreační středisko – vznikla jako sklářská osada při huti, původně zvané Eleonorenheim (na počest manželky Adolfa Schwarzenberka). Huť byla založena roku 1834 a produkovala křišťálové sklo, patřící v 19. století k nejlepším ve střední Evropě. Nyní je sklárna sice uzavřena, ale slávu lenorského skla připomínají exponáty vystavené v muzeu v budově obecního úřadu. K dalším zajímavostem patří obecní pec na chleba, dřevěný krytý most přes Vltavu zvaný „hrable“ nebo také „rechle“ a cenný soubor lidové architektury, který představuje kolonie dělnických domků z doby založení sklárny.
Lenora je mimo jiné velmi známé vodácké tábořiště a často slouží jako místo počátku plavby, protože se sem dají lodě snadno dopravit po železnici. Vodáci nocují buď v Lenoře, nebo sjedou o 6 kilometrů níže na Soumarský most, protože další tábořiště je až po 27 kilometrech v Nové Peci. Úsek Lenora – Nová Pec se dá sjíždět od 1. 6. do 31. 10. od 8.00 do 19.00 hodin a je to klidný, meandrující tok. Při cestě do Nové Pece jsou tři místa, kde lze zastavit, odpočinout si a rozhlédnout se po okolí – zejména po Mrtvém Luhu.
Soumarský Most ležel na trase Zlaté stezky a právě v těchto místech se karavany se soumary brodily přes řeku. Brod byl později nahrazen dřevěným mostem. Soumarský Most je známé vodácké tábořiště a kemp. Jeho areál je rozložen po obou březích Vltavy. Nedaleko železniční zastávky je odkryté rašelinné ložisko, kde se od 60. let tento cenný substrát těží.
Od Soumarského Mostu je to coby kamenem dohodil a zbytek doběhl k podivuhodnému městu Volary. Volary sice neleží na Vltavě, nýbrž na Volarském potoce, ale rozhodně je záhodno je nevynechat. Založení města souviselo s celkovou kolonizací Šumavy ve 13. a 14. století, přičemž obyvatelé vzniklých osad byli převážně Němci z Bavorska. Hlavním zdrojem příjmů, až do začátku 18. století, byl obchodní ruch na Zlaté stezce. Volary prosluly jako největší soumarské sídliště na české části prachatické větve Zlaté stezky a prožívaly velký rozmach. Sloužily jako místo odpočinku a přenocování soumarů, kteří dováželi po významné středověké dopravní cestě z Pasova do Prachatic sůl a jiné zboží. Dobytkáři ze Štýrska a Tyrol, kteří se na Šumavě usadili v 16. století, zavedli intenzivní metody chovu po alpském vzoru. Dlouho se udrželi jako rázovitý živel, který se od ostatních obyvatel Šumavy výrazně lišil. Především zvyky, odíváním a typem domů. A právě dochované roubené a poloroubené domy alpského stylu jsou jednou z nejzajímavějších volarských památek. Jsou to široké patrové stavby s kamenným nebo polokamenným přízemím, roubeným patrem s vyřezávanou pavlačí, s podkrovní světnicí a velmi širokou sedlovou střechou s nízkým sklonem – ta je pro alpskou architekturu snad nejcharakterističtější. Dodnes se těchto unikátních domů dochovalo jen několik a právě Volary jsou jediným místem, kde jsou podobné stavební klenoty k vidění.
Rekreační park Marina v Lipně nad Vltavou |
Mrtvý luh je zatraceně ponuré místo, zvláště když prší. Toto přísně chráněné území se zákazem vstupu tvoří rozsáhlé rašeliniště na soutoku Teplé a Studené Vltavy. Na okrajích se nachází porosty břízy pýřité a břízy karpatské. Vyskytuje se zde i vzácná masožravá rosnatka okrouhlolistá. Navzdory vysoké vlhkosti je tu plno zmijí. Nejstrašidelnější jsou ale porosty tzv. „kostlivčích stromů“, které byly poškozeny podzemním požárem rašeliny a odumřely jim kořeny. Nad krajinou tak ční vybělené pahýly připomínající kostlivce.
Šumavské městečko Nová Pec je známým letoviskem a výchozím místem mnoha výletů po Šumavě. Leží na pravém břehu Lipenské přehradní nádrže v místech, kde začíná vzdutí jezera, v nad-mořské výšce 744 m. Nová Pec byla založena jako dřevařská osada v 17. století a patřila tehdy k českokrumlovskému panství. V období po 2. světové válce byla téměř vysídlena a nejsou v ní dochovány žádné významnější památky. Zato je Nová Pec skvělým východištěm k různým výletům, třeba na Plešné jezero, ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu a na Medvědí stezku, jejíž trasa začíná nedaleko u železniční stanice Ovesná.
V Nové Peci vyvstává vodákům dilema. Mají v podstatě dvě možnosti: buď naložit lodě na střechy aut a převézt je do Vyššího Brodu, nebo přepádlovat Lipno, u hráze naložit lodě na kolejda a dotáhnout je do Brodu ručně. Existuje i možnost třetí – zjednat si nákladní dopravu. Vodácké cestovní kanceláře ji mají většinou zajištěnou. Plavba přes Lipno je buď dřina, nebo divoké dobrodružství. Nevím proč, ale když je pěkné počasí, tak vždycky fouká protivítr. Pokud máte vítr v zádech, tak lije jako z konve a kolem se ženou metrové vlny. Podařilo se mi několikrát ve slizkém počasí Lipno přeplachtit na improvizovanou plachtu z celty. Vzhledem k tomu, že jsem jel na lodi Vertex T2 bez kýlu, byl to docela adrenalin.
Pravil jsem, že Nová Pec je dobrým východiskem pro pár výletů. Zdržme se v ní tedy déle, založme tábor a porozhlédněme se po okolí.
Kousek od Nové Pece začíná takzvaná Medvědí stezka, zřízená již v roce 1967. Je to nejstarší naučná stezka na Šumavě i v jižních Čechách. Prochází mezi bizarními skalními útvary, vzniklými zvětráváním žuly. Vede i na jedno smutné místo, a sice to, kde byl 14. 11. 1856 zastřelen poslední medvěd v Čechách.
Po Medvědí stezce se dostanete k jednomu z největších technických divů na Šumavě – ke Schwarzenberskému kanálu. Jeho trasa vede těsně při státní hranici České republiky s Německem a s Rakouskem, spojuje povodí řek Vltavy a Dunaje a překračuje tak hlavní evropské rozvodí. Tuto výjimečnou stavbu, jejímž projektantem a částečně i stavitelem byl lesní inženýr Josef Rosenauer, nechal vybudovat Jan ze Schwarzenbergu. Stavba byla zahájena roku 1789 a s přestávkami trvala až do roku 1822. Po dokončení sloužil kanál k zásobování Vídně palivovým a stavebním dřevem. Plavební stoka začíná na česko-německé hranici u osady Nové Údolí na severním svahu Třístoličníku v nadmořské výšce 916 m. Až k osadě Jelení, kde prochází 389 m dlouhým podzemním tunelem, vede trasa kanálu převážně východním směrem. Tunel sám je také technickou památkou. Nedaleko obce Zvonková opouští kanál území ČR a vstupuje na území Rakouska. Pod zříceninou hradu Vítkův kámen se nakrátko vrací na naše území a pak již překračuje hlavní evropské rozvodí a vlévá se do řeky Mühl, která je levým přítokem Dunaje.
Celková délka kanálu dosahuje 44 km. Zděné břehy mají vzdálenost 3,5 – 4 m a v obloucích jsou vyloženy žulovými plotnami. Průměrná hloubka koryta je 1 m. Dopravovaly se jím klády dlouhé až 24 m a oblouky musely být postaveny o takovém poloměru, aby nedošlo ke vzpříčení dřeva. Svému účelu dnes už kanál samozřejmě neslouží, zůstal ale zaplaťbůh zachován jako významné dílo vodní techniky.
Vraťme se zpět do našeho východiště Nové Pece. Bráno přísně po vodě, budeme mít teď na cestě po levé straně Horní Planou, která byla už roku 1349 povýšena Karlem IV. na městečko. V něm se narodil mimo jiné i básník a spisovatel Adalbert Stifter. Mají tam zajímavý, původně gotický, později zbarokizovaný kostel sv. Markéty, ale jinak je to dnes typická rekreační obec.
Poněkud stranou na levém břehu leží Černá v Pošumaví, do které se dá z Horní Plané dojet parníkem. V jejím okolí byla na začátku předminulého století objevena ložiska grafitu, který se tu těžil až do vybudování přehrady. Pozůstatkem po těžbě jsou zbytky hald v okolí. Podobně jako Horní Planá i Černá v Pošumaví slouží převážně k rekreaci.
První zprávy o Frymburku ležícím rovněž na levém břehu Lipenské přehrady pocházejí ze 13. století. V 15. století byl povýšen na město. Při napouštění Lipenského přehradního jezera byl Frymburk z větší části zatopen. Z původní obce se dochovalo náměstí, jímž se táhne park s letitými stromy a barokní kašnou, která je chráněnou technickou památkou. Na náměstí stojí hodnotný kostel svatého Bartoloměje založený roku 1277. Kolem roku 1530 byl přestavěn na pozdně gotický. V kostele je k vidění hodnotné barokní zařízení ze 17. století. V obci je přístav přívozu, který zajišťuje spojení s Přední Výtoní na druhém břehu Lipenské přehrady.
Konečně se ocitáme u hráze údolní nádrže Lipno. Snad abychom si o ní také něco pověděli. Lipenská přehrada byla prvním poválečným (1952 – 1959) vodním dílem, které vytvořilo největší umělou vodní plochu v tehdejší ČSR. Jejím úkolem bylo v první řadě využít energetický potenciál řeky. Podzemní hydroelektrárna byla budována v letech 1955 – 1959. Vlastní přehrada vodního díla Lipno I je poměrně malá. Jedná se o sypanou zemní hráz dlouhou 282 m s výškou pouhých 26 m nade dnem údolí. Ovšem jezero, které vzniklo za hrází, je právem nazýváno „jihočeským mořem“. Dosahuje délky 44 km a v místě největší šířky (u Černé v Pošumaví) činí vzdálenost obou břehů 10 km. Jezero má průměrnou hloubku 6,5 m, maximální hloubka je 21 m. Jeho plocha činí 4 659 ha a obsahuje 306 miliónů krychlových metrů vody.
Čertova stěna |
Další atrakcí v korytě Vltavy je Čertova stěna a Čertovy proudy. Čertova stěna představuje jednu z nejznámějších a nejnavštěvovanějších lokalit v jižních Čechách. Je to v podstatě divoký skalní sráz nad hlubokým a úzkým údolím Vltavy s chaoticky nakupenými žulovými balvany asi 4 km západně od Vyššího Brodu. Vznikl mrazovým zvětráváním žulového masivu a balvany samozřejmě napadaly i do řečiště. V nich voda vymlela obří hrnce a jiné líbezné útvary. Toť Čertovy proudy.
Ke vzniku Čertovy stěny se váže několik pověstí. Ta nejrozšířenější vypráví o čertovi, který chtěl zabránit výstavbě kláštera v nedalekém Vyšším Brodě tím, že postaví napříč údolím kamennou hráz a zadrženou vodou klášter zatopí. V osudné noci se však dílo nepodařilo dokončit a poté, co odbila půlnoc, se kamenná hráz zřítila a balvany zavalily koryto řeky a pokryly okolní svahy. Tato verze se stala námětem ke Smetanově opeře Čertova stěna (1882).
Klášter ve Vyšším Brodě |
Mohlo by se zdát, že až do Vyššího Brodu si vodáci už neškrtnou, protože pod hrází Lipna je vyschlo. Většinou to je pravda, ale existují okamžiky, kdy se například jede mistrovství světa v raftingu. A to pak Lipno otevře své kohouty a Čertovy proudy zařvou jako v dobách své bývalé slávy. Ve starších kilometrážích se uvádí, že Čertovy proudy jsou nesjízdné. Nicméně, výkonnost vodáků se zvyšuje, přišly rafty… a tak se Čertovy proudy staly dostaveníčkem těch, kteří to na chlupaté vodě umějí. A rekreační vodáci se mohou podívat, jak se to dělá.
Naší konečnou bude městečko Vyšší Brod. Ves vznikla počátkem 13. století jen krátce před založením místního kláštera jako pohraniční osada při obchodní stezce do Rakouska. Nejvýznamnější památkou městečka je gotický cisterciácký klášter, vzniklý v roce 1259 na západním okraji obce nad Vltavou. Současně s klášterem byl na konci protáhlého náměstí vystavěn farní kostel sv. Bartoloměje. Vzhledem k tomu, že do Vyššího Brodu vede železnice, stal se Vyšší Brod východištěm pro vodáky, kteří si myslí, že jim těch 33 kilometrů krásné řeky z Lenory do Nové Pece nestojí za tu štrapáci s Lipnem a převážením lodí. Ono i pod Vyšším Brodem se jede pěkně, zvlášť, když je dost vody a málo vodáků… Tak to bylo vyprávění o Vltavině zrození a o jejím dětství. Pod Vyšším Brodem už je to slečna jaksepatří, včetně hodné dávky koketérie a občas nějaké té zrady.
Dean Valášek
Foto: Jihočeská centrála cestovního ruchu
a MÚ Volary