„Potřebuju zhubnout nohy,“ pravila moje přítelkyně před létem. „Takže letos o dovolené bychom mohli jet na kolo,“ upřesnila. „Natěžko, se spacákem, stanem, vařením a tak dále,“ dodala ještě sadisticky. Trasu naštěstí nechala na mně. Během dvou dnů jsem dal dohromady základní koncepci zvanou FSK (Furt s kopce) a během tří dalších dnů podrobnosti, jako co neminout, kde přespat a podobně. Kdyby po cestě nedošlo k některým drobnějším korekcím, jeli bychom opravdu minimálně 500 km s malými výjimkami pouze seshora dolů. Trasa – jak uvidíte – obnášela kombinaci Jesenicko-orlické magistrály (vede z Náchoda do Jeseníku) a Moravské stezky (z Mikulovic do Mikulova) za použití některých „podpůrných prostředků“.
Orlické hory
Zčerstva zrána vyrážíme z Nového Města nad Metují. Je to hrazené město založené na mohutném opukovém útesu, ze tří stran obtékaném Metují. Řeka obtéká útes poměrně těsně, zvláště na severovýchodní straně. Vymodelovala si zde údolí, sevřené věncem skalních stěn. Zakladatel města Jan Černčický z Kácova postavil hradby přímo na okraji plošiny nad skalními srázy. Renesanční náměstí s podloubím je možná hezčí než náměstí v Telči. Zámek patří Bartoňům z Dobenína a má krásnou francouzskou zahradu.
Z taktických důvodů nakládáme kola i sebe na cyklobus novoměstské autobusové společnosti Orlobus, který nás vyváží do kopců Orlických hor.
Nové město nad Metují |
Kola z vleku vykládáme na sedle Šerlich. Původně zde stávala horská osada Šerlich, která je v Sommerově topografii z roku 1836 nazývána Scherlich graben. Vznikla kolonizací patrně koncem 17. nebo počátkem 18. století dřevorubci a uhlíři. Základní kámen Masarykovy chaty na Šerlichu byl položen 14. 6. 1924. Chata byla postavena Klubem českých turistů v Hradci Králové podle projektu arch. B. Fuchse. Veřejnosti byla chata otevřena dne 14. 9. 1925 za účasti Aloise Jiráska. Skvělé východiště pro pěší, cykloturistické a lyžařské túry po hřebenech.
Šerlich |
Než připevníme brašny a pustíme se dlouhým sjezdem k Trčkovu, začíná mžít. V Orlickém Záhoří už docela regulérně leje jako z konve.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově |
Za slábnoucího deště dojíždíme kouzelným údolím Divoké Orlice se zachovalou horskou lidovou architekturou do Neratova. Tahle vesnice se původně jmenovala Bährenwald, později Bärnwald. Po odsunu německého obyvatelstva došlo k výraznému snížení počtu obyvatel a vysídlení domů a statků. Dlouhou dobu to bylo frekventované poutní místo s léčivým pramenem a byl zde v letech 1723–33 vybudován kostel Nanebevzetí Panny Marie. Roku 1945 kostel vyhořel, zničená střecha byla provizorně opravena, ale roku 1952 se zřítila klenba lodi. Od té doby objekt chátral a několikrát se jednalo o jeho demolici. V dnešní době je bez střechy, ale postupně se opravuje, obnovila se i tradice poutí. Je to velmi působivé místo.
Divoká Orlice u Zemské Brány |
Zemská brána je místem, kde se Divoká Orlice, která až doposud tvořila česko-polskou státní hranici, konečně odhodlává prorazit hradbu Orlických hor a namířit si to na jih, aby se po nějaké době konečně spojila se svou kratší Tichou sestrou. Je to chráněný přírodní výtvor, oblíbené výletní místo a při vyšším stavu vody prubířský kámen vodáků. Řeka zde vyhloubila romantické údolí v pevných, ale rozpukaných rulách. Kamenný most s jedním obloukem na začátku byl postaven českými a italskými kameníky v letech 1901 – 03. V době naší cesty byl v rekonstrukci. Nedaleko Zemské brány se nachází horská chata Čihák, po Masarykově chatě na Šerlichu druhé a poslední místo na hřebeni Orlických hor, kde se dá ubytovat.
Zemskou branou končí zhruba 40 km jízdy s kopce a my poprvé tlačíme kola na Adama, odkud nás čeká nádherný sjezd serpentinami do Mladkova a zvlněná cesta do Králík.
|
Alej na Horu Matky Boží v Králíkách |
Králicko
Historické jádro města Králík, které se kdysi jmenovalo německy Grulich, patří mezi nejlépe dochované v širokém okolí a v roce 1990 bylo prohlášeno městskou památkovou zónou. Nad městem strmí ve veliké výšce poutní areál, spojený s městem alejí s kapličkami. Nazývá se Hora Matky Boží. Klášterní komplex postavil v letech 1701 – 1710 královéhradecký biskup Tobiáš Jan Becker. Z Králík ke klášteru vede alej s osmi kaplemi. Je odtud nádherný výhled na masiv Králického Sněžníku. V Králíkách najdete také Vojenské muzeum s ukázkami pěchotních zbraní, polních a protiletadlových děl, munice, výstroje vojáků, ochranných prostředků proti bojovým a otravným látkám a více než 60 kusů velké vojenské techniky.
Po zdolání kopce za Králíkami se ocitáme v Červeném potoce, což je už v povodí Moravy. Od teď bychom měli teoreticky jet až k soutoku s Dyjí s kopce. Ale v zájmu komfortního noclehu se obracíme proti proudu a šlapeme osm kilometrů do Horní Moravy, nejlepšího to východiště na Králický Sněžník
Socha slůněte na Králickém Sněžníku |
Masiv Králického Sněžníku je označován jako „střecha Evropy“, poněvadž jeden z jeho vrcholů – Klepý – tvoří hlavní evropské rozvodí, voda z jeho svahů je potoky a řekami odváděna do přítoků Černého, Severního a Baltského moře. Na jeho vrcholu na polské straně v nadmořské výšce 1424 m stávala do roku 1973 chata prince Viléma Pruského s rozhlednou, poblíž pramene Moravy pak česká turistická chata, zlikvidovaná v roce 1971. Dnes zbyla ze všech staveb jen socha slůněte.
První den jsme našlapali 63 kilometrů a přespali v chatě Vilemína.
Jeseníky
Ráno raníčko uháníme hezky s kopce údolím podél Moravy do Hanušovic. Krom pozdně renesančního kostela sv. Mikuláše Hanušovice památkami příliš neoplývají, to spíše jejich okolí. Ale jsou známé tím, že se v nich vaří pivo Holba a Šerák.
Po zmrzlině na náměstí zkomplikovala trasu moje přítelkyně, když řekla: „Chci vidět Jeseníky.“ „Jeseníky jsou hory a hory jsou do kopce,“ namítl jsem. „Už jen stoupák odsud na Ramzovou je úděsný. Nenašel jsem zdraví na hnoji!“ Strategie FSK se zdála být vepsí, když mě napadlo, že se tam dá dojet s Českými drahami. Vyhráno!
Ramzová |
Ramzovské sedlo leží ve výšce 760 m, odděluje Hrubý Jeseník a Rychlebské hory a je to nejmenší rychlíková stanice v ČR. Skvělé středisko zimních sportů s lanovkou na Šerák (1351 m) a východiště pro túry do obou pohoří. Z Hanušovic bychom překonávali výškový rozdíl 360 m.
Slunce a vedro. Ještě že jsme jeli tím vlakem. A už frčíme prudkým sjezdem huňatými lesy do lázní Lipová, napravo se tyčí Obří skály, nalevo v kopci se kroutí železniční trať.
Pomník zakladatele lázní Lipová Johanna Schrotha |
Lipová – lázně leží v údolí řeky Staříč. Hlavním léčebným postupem tu byla voda a dieta. V lázních se kdysi léčila dost drastickým způsobem obezita, dnes jsou hlavními indikacemi poruchy látkové výměny, kožní nemoci a choroby zažívacího a oběhového ústrojí. V této obci je také pomník obětem tzv. Frývaldovské stávky z roku 1931. Potíž tkví v tom, že dodnes se děti o frývaldovské stávce v dějepisu učí, aniž by jim kdo řekl, kde ten Frývaldov leží – na mapě ho totiž nenajdou. Vysvětlení viz níže.
Vodní hrad v Jeseníku |
Jeseník leží na soutoku horských říček Staříče a Bělé. Soutok obou těchto řek tu vytvořil rozlehlá štěrkoviště, na kterém nerostl les, čili byla „frei vom Walde“, odtud německý název Freiwaldau, a tu máte i ten počeštěný Frývaldov. Zde také začala v r. 1622 série čarodějnických procesů. Jen v Jeseníku se ví o 102 osobách upálených na popravišti blízko cesty vedoucí do slavných Priessnitzových léčebných lázní (Gräfenberg). Ty leží asi 2 km od města. Mikroklima lázní je velmi vhodné pro léčení horních a dolních cest dýchacích, potíží krevního oběhu, nervové soustavy a vegetativního nervstva. V okolí Jeseníku se těžila železná ruda, zlato a stříbro a město se stalo dokonce majetkem podnikatelské firmy Fuggerů z Augšpurku. Ta, když rudné bohatství vytěžila, prodala město i s okolními vesnicemi r. 1547 zpět biskupství vratislavskému. A pak že je tunelování jen vynálezem poslední doby.
Z Jeseníku to pěkně jede po proudu Bělé až do Mikulovic. Ovšem za nimi, směrem na Zlaté Hory, to je otrocká dřina. Chtělos děvče kopce, máš je mít. Chvíli před soumrakem ještě odbočujeme asi 1 km k mlýnům na drcení a plavení zlaté rudy a pak už se jen dovlečeme do areálu Bohema ve Zlatých Horách, kde pro dnešek končíme. V pedálech máme 68 kilometrů.
Mlýny na zlatou rudu |
Město Zlaté Hory (do roku 1948 Zuckmantel, Cukmantl) se pyšní dlouhou hornickou tradicí, která byla ukončena až roku 1993. Je tu vodoléčebné sanatorium, ve kterém se léčil například Franz Kafka. Hlavními indikacemi jsou nemoci dýchacích cest a alergie dýchacího ústrojí. Sanatorium využívá i speleoterapie v bývalých Rudných dolech. Kousek od Zlatých hor se nachází proslulé poutní místo Panny Marie Pomocné (Maria Hilf).
Rejvíz |
Kde jsi, nějaký cyklobuse? Že já jsem se na ty Jeseníky nechal přemluvit – třetí den začíná krutou tlačbou v příšerném vedru až na Rejvíz.
Rejvíz je se svými 780 metry nad mořem nejvýše položená osada ve Slezsku a znalci jej označují za nejkouzelnější lokalitu v Hrubém Jeseníku. Krom toho je to východisko k procházce k Velkému mechovému jezírku, největšímu a ještě aktivnímu rašeliništi na Moravě. Jeho okolí je naopak ponuré, pojí se k němu pověsti o jezerním pastýři, potopeném městě nebo o spojení s Baltickým mořem.
Větrné elektrárny nad Ostružnou |
Pro sjezd do Jeseníku opouštíme silnici a řítíme se dolů lesními cestami. Adrenalin s námi cloumá ještě ve vlaku na Ramzovou – no ovšem, když na Ramzovou, tak vlakem, nenašli jsme přece zdraví tam… no, však víte kde.
Vystupujeme na známém nádražíčku na Ramzové, sjíždíme do Ostružné, vystoupáme k vrtulím, a to je okamžik, na který se celý dnešek těším: teď už to musí být alespoň 300 kilometrů v kuse s kopce! Prořítíme se Hanušovicemi, v Rudě nad Moravou činíme opatření proti dehytrataci organismu a krátce se zastavíme v Bludově.
Zdejší teplé prameny využívali již v 16. století pánové ze Žerotína. V roce 1926 provedl prof. MUDr. Mladějovský rozbor vody a označil ji za přírodní, minerální, termální, léčivou vodu. V Bludově se léčí záněty ledvin a močových cest, katary horních cest dýchacích, dětská obezita a mimokloubní revmatismus.
Vyhýbáme se Zábřehu a po venkovských a polních silničkách dojíždíme na sklonku dne do autokempu v Mohelnici. Třetí den jsme si na konto připsali 93 kilometrů.
Litovelsko
Ráno dští a hromy bijú, ještě že jsme si vzali chatku. V tomhle přece nepojedeme, nenašli jsme… však už víte. Bloumavě připravujeme něco mezi snídaní a obědem a pozorujeme, jak táhnou mraky. Konečně se objeví mezera. Vzhůru do Mohelnice!
Morový sloup s litovelskou kašnou v Mohelnici |
Historické jádro Mohelnice má tvar oválu a půdorys středověkého města zůstal prakticky zachován až do současnosti. Centrum tvoří velmi příjemné a útulné obdélníkové náměstí s domy po obvodu a s kostelem sv. Tomáše. Město má zbytky hradeb se zachovalou severní městskou bránou. Dobudováno bylo kolem roku 1540 a plnilo svoji obrannou funkci až do doby moderní, kdy se stalo překážkou dopravy. Bašty pak sloužily jako skladiště a hradby bývaly zdrojem stavebního materiálu. Velmi důležité je to, že Mohelničtí chytře vymysleli procházkovou trasu, která spojuje všechny důležité památky historického centra.
Ledva vyjíždíme z Mohelnice, dostáváme se do nivy Moravy, známé jako Litovelské Pomoraví. Stolicí Litovelského Pomoraví je samozřejmě Litovel, kam se z Mohelnice jede „přes les“, kolem romantického areálu Nových Zámků.
Morový sloup v Litovli |
Raritou Litovle je jeho radnice. Stojí nad jedním ramenem řeky Moravy zvaném Nečíz a se svou radniční věží vysokou 72 metrů je vlastně nejvyšším mostem na řece Moravě. K Nečízu se dá sestoupit po schodech. Na náměstí najdete také morový sloup, který vytvořil roku 1724 Václav Render (mimo jiné tvůrce slavného Trojičního sloupu v Olomouci) jako památník morové epidemie, která zasáhla Litovel roku 1714. Morový sloup je vybaven obvyklými sochami protimorového komanda – nahoře stojí Panna Marie, ve výklencích sv. Pavlína a sv. Rozálie, v rozích Karel Boromejský, Roch, Šebestián a František Xaverský.
Přírodní tok Moravy v Litovelském Pomoraví |
Srdce Litovelského Pomoraví leží ovšem mezi Litovlí a Olomoucí. Velmi se nedoporučuje scházet ze značených cest – na pěšáka tu číhají mokřiny, mokré jámy a spleti kmenů. Krom toho se to nesmí, protože se jedná o chráněné území, jehož hlavním přírodním fenoménem jsou rozsáhlé lužní lesy a zachovalý tok řeky Moravy. Přirozené lesní porosty, nivní louky, mokřady a tůně jsou jedinečnými biotopy fauny, zejména pak ptáků. Litovelským Pomoravím vede mezi Šargounem u Litovle a Horkou nad Moravou 13kilometrová naučná stezka se 13 informačními tabulemi, která vede souběžně s Moravskou cyklostezkou.
Litovelským Pomoravím se jede příjemně, zvláště pak, když je horko, protože pod hustými korunami se drží chládek. Ovšem pozor před Olomoucí! Jsou tam bažiny.
Olomoucko
Historické jádro Olomouce je po Praze druhou nejdůležitější památkovou rezervací u nás. Nejcennějším skvostem olomouckého náměstí je sloup Svaté Trojice od již zmíněného Václava Rendera, zapsaný do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Velmi známý je také soubor šesti dochovaných barokních olomouckých kašen – Caesarovy, Herkulovy, Jupiterovy, Merkurovy, Neptunovy a kašny Tritonů.
Arionova kašna v Olomouci |
Je svým způsobem ojedinělý a nemá v jiných evropských městech obdoby. Vznikly v průběhu pouhých padesáti let (1683 – 1735). V Olomouci byla ještě sedmá kašna, na které bylo dítě s delfínem. Ta sice nenávratně zmizela, ale její motiv se objevil na nové kašně Arionově, která byla na olomouckém náměstí slavnostně zprovozněna 27. září 2002.
Tovačovsko
Za Nemilanami u Olomouce bloudíme. Nějaký šílený značkař značil a značil, až se ocitl v močále. Zřejmě se vrátil, ale značky už nesmazal a zkusil to jinudy. Po polních asfaltkách a posléze po hrázích dojíždíme před soumrakem k Tovačovským rybníkům (Hradeckým). Stan stavíme za hrází. Dnes jsme se svezli 77 kilometrů.
Tovačovské rybníky |
Tovačov je obklopen ze tří stran vodou, na severu Hradeckým a Křenovským rybníkem, na východě Mlýnským náhonem a rybníkem Kolečkem a na jihu jsou Skašovská jezera, kterým se říká Donbas. Jsou oblíbená hlavně u rybářů a přes léto se jedno z jezer využívá ke koupání a k vodním sportům. K největším zajímavostem patří renesanční zámek, který je právě v rekonstrukci, ale je částečně zpřístupněn pro veřejnost. Původně to byla vodní tvrz, kterou se marně snažil dobýt zeť krále Zikmunda.
Náměstí a arcipiskupský zámek v Kroměříži |
Kroměřížsko
Komplex zahrad a zámku v Kroměříži byl od prosince 1998 zapsán na Listinu světového přírodního a kulturní dědictví UNESCO. Podzámecká zahrada byla původně jen zelinářskou a květinovou zahradou. V 17. století byla přebudována na barokní zahradu jako pokračování zámku až ke schodišti u řeky. V 19. století došlo k přebudování zahrady na stylový krajinářský park o velikosti 64 ha. „Libosad“ neboli Květná zahrada je osovou pozdněrenesanční, vlastně manýristickou zahradou, založenou v roce 1665. Půdorys Libosadu byl protkán složitým vodovodním systémem, který napájel rybníčky, kašny, jezírko u voliéry, vodotrysky a složitou mašinérii i tzv. vodních žertů v interiéru ústřední rotundy.
Uherskohradišťsko
Nějak se nám kazí počasí. Proto se ani příliš nezastavujeme v Otrokovicích a Napajedlech a míříme rovnou na Uherské Hradiště.
Renderova barokní kašna v Uherském Hradišti |
Uherské Hradiště a Staré Město u Uherského Hradiště se chlubí mnoha památkami. V prvním případě to jsou zbytky městského opevnění, kláštery, morový sloup, dvě kašny a Slovácké muzeum, ve druhém převládají památky starší – archeologická lokalita Na Valách, Památník Velké Moravy, základy kostela z velkomoravské doby a archeologická lokalita Špitálky.
Nocujeme v kempu v Ostrožské Nové Vsi a na kole jsme strávili 84 kilometrů.
Sousoší Cyrila a Metoděje ve Veselí |
Ve Veselí nad Moravou jsme se chtěli podívat do zdejšího proslulého zámeckého anglického parku, ale s velocipedy nás tam nepustili, ani když jsme je vedli. Zastavili jsme se alespoň před kostelem sv. Andělů strážných, kde trůní sousoší Cyrila a Metoděje, a zajeli jsme se podívat na Baťův kanál. Ten byl vybudován v letech 1935 – 1938 a s celkovou délkou 50 km spojuje Otrokovice (tehdy Baťov) s Rohatcem.
Zčásti vede korytem řeky Moravy a z toho důvodu jsou v místech křížení se s řekou plavební komory. Celkem se čtrnácti komorami překonávají lodě výškový rozdíl 18 m. Dnes slouží Baťův kanál jako turistická vodní cesta. Návštěvníci ji mohou využít k vyhlídkovým plavbám, k dispozici je loď pro 60 lidí, kajaky, rafty a veslice. Dalšími atrakcemi jsou vinné sklepy, vinotéky, historický pivovar, kulturní a technické památky v okolí.
Strážnicko
Dnešní Strážnice je zapsána do podvědomí nejširší veřejnosti zejména díky folklorním festivalům, které se zde konají každoročně na přelomu června a července. Pro turisty je dalším lákadlem návštěva skanzenu, zámku nebo městského muzea.
Vinné sklepy v Petrově |
Nám se ale spíš zachtělo vína, které jsme tušili nalézt v historických sklepích z 18. a 19. století v Petrově. Říká se jim tam plže. Ještě než stačíme natrefit na víno, potkáváme se s hejnem koloušů z pelotonu CzechTourismu na jeho pouti zvané Krásná země. Přemlouvají nás, abychom se k nim připojili, ale nejde to: oni jedou na sever, my na jih. Popravdě řečeno, v Petrově z důvodů rozbahněné cesty tok Moravy opouštíme a do Hodonína to bereme přes slovenskou Skalicu a Holíč.
Hodonínsko
Než se ovšem dostaneme do Hodonína, otvírají se nebesa a lije, nikoliv naposled.
Hodonín |
V Hodoníně mají nejen renesanční zámeček přestavěný do barokní podoby a muzeum T.G. Masaryka, který se zde narodil, ale také zoologickou zahradu a lázně. Léčí se tu onemocnění pohybového aparátu a choroby krevního oběhu jodobromovými koupelemi a zábaly, peloidními zábaly a plynovými injekcemi.
Stmívá se a už zase prší. Zbytky raně středověkého hradiště „Valy“ u Mikulčic, které patřilo k nejvýznamnějším střediskům velkomoravského státu 9. století, ale bohužel se ani neví, jak se jmenovalo, působí pochmurně až strašidelně. Noříme se do lesů a rádi bychom se utábořili u rybníků poblíž Moravské Nové Vsi, ale je tam zákaz. Mokrý, nepohodlný a všivý nocleh nacházíme až po dnešních 78 kilometrech u boční brány stadionu.
Břeclavsko
Ráno je zářivé a jasné, snažíme se sušit. Vracíme se zpět do lužních lesů a po několika kilometrech narážíme na Konec světa. Je tu chata a několik srubů, které tvoří kemp pro cyklisty. Otevřeno přes víkend. Vede to tu člověk, který tady, v zátopovém území a bez elektřiny vegetuje už léta. A protože si potrpí na mladší partnerky, odchoval tu už hezkou řádku malých dětí.
Tady je nejen konec světa, ale i cyklokemp |
Projíždíme kolem spousty slepých ramen Moravy, a když se dostáváme do povodí Dyje, krajina se mění v duchu lichtenštejnského pojetí. Objevují se louky, mohutné osamělé stromy a romantické zámečky.
Empírový lovecký zámek Pohansko nechali Lichtenštejnové postavit v letech 1811 a 1812 v romantickém prostředí lužních velikánů, nevědomky přímo na vrcholu velkomoravského valu. Asi 300 metrů od něho jsou zbytky velkomoravského hradiště a replika slovanského obydlí s kolovou hradbou.
Replika slovanského obydlí v Pohansku |
Projíždíme Břeclaví a pak lesem s obrovitými stromy přes Janův hrad do Lednice a vůbec nám nepřijde, že jedeme vlastně proti proudu Dyje, tedy do kopce.
Lednický zámek |
Zámek v Lednici už od 18. století Lichtenštejnové využívali k reprezentačním účelům. Jeho dnešní podoba je výsledkem novogotické přestavby z let 1846-1858, jejímž autorem byl Georg Wingelmüller. K zámku přiléhá na východní straně skleník postavený v letech 1843-1845.
Dnes končíme po 58 kilometrech v lednickém autokempu Apollo.
Romantika lichtenštejnského panství |
Knížata z Liechtensteinu proměnila svá panství mezi 17. a 20. stoletím v jeden velký park, kde se barokní a novogotická architektura zámků setkává s drobnými stavbami v romantickém duchu a s krajinou upravenou podle principů anglického krajinářství.
Hraniční zámek |
Lednicko-valtický areál jako nejrozsáhlejší komponovaná krajina v Evropě byl právem zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Lednicko-valtický areál, Tři Grácie |
Na cestě do Valtic potkáváme Apolónův chrám, Nový Dvůr, Svatého Huberta, Randez-vous a Dianin chrám. Snad nejpůvabnější je chrám Tří Grácií, což je spíš kolonáda s nevelkým salonem s mozaikovou výzdobou. Je vystavěn do půlkruhu, sousoší tří bohyň je uprostřed.
Mikulovsko
Valtice jako vinařská obec nás poněkud zklamávají, protože nejsme schopni najít žádný přístupný sklípek. Míříme tedy směrem na Hraniční zámek, což je klasicistní objekt na historické hranici Moravy a Dolního Rakouska, a posléze do Mikulova.
Mikulov |
Blížíte-li se Mikulovu z kterékoli strany, vždy vás vítá typickým panoramatem se siluetou zámku, Svatého kopečku a Kozího hrádku. (V našem případě ale převažovali trpaslíci.) Historické středověké jádro města bylo již v roce 1952 prohlášeno městskou památkovou rezervací. Hlavní dominantou je renesanční zámek, který byl za nejslavnějších dob sídlem olomouckého biskupa kardinála Františka Ditrich štejna. Dnes jsou v prostorách zámku uloženy cenné sbírky, mezi nimiž kralují vinařské expozice s obřím sudem a dřevěnými kládovými lisy v zámeckém sklepení. Mikulov je výchozím bodem vinařské naučné stezky, která na trase okolo Pálavy seznamuje návštěvníky s vinařstvím a tradicemi v mikulovské vinařské oblasti.
Trochu se za svůj dosavadní výkon stydíme, a proto přejíždíme Pálavu napříč.
Pálava neboli Pavlovské vrchy je vápencový hřbet táhnoucí se více než 20 km od severu k jihu. Charakteristický jasně bílý vápenec vznikl v druhohorním moři a byl vyzvednut do výše až 550 m n. m. alpinským vrásněním. Díky zachovalosti původní krajiny se zde vyskytuje spousta vzácných živočichů a rostlin. K nejvýznamnějším památkám patří Dívčí hrady (Děvičky) – zřícenina pomezního gotického hradu, který byl zpustošen v období švédských válek. Pavlovské vrchy jsou součástí CHKO Pálava, která je vepsána do seznamu biosférických rezervací UNESCO.
Pohled na Pálovu z druhé strany Novomlýnské nádrže |
Cestou se stavujeme v Pavlově u sympatických vinařek a nabíráme Frankovku. Pak zamíříme do Dolních Věstonic kudy, slovy profesora Absolona, „šly grandiózním krokem pradějiny lidstva“ a kde se našla proslulá soška Věstonické Venuše. Za neutuchajícího studeného větru překonáváme dělící hráz Novomlýnských nádrží a večer končíme, o 63 kilometrů bohatší, v autokempu v Hustopečích.
Hustopečsko
Hustopeče jsou vinařským centrem. V renovovaných sklepních prostorech historického renesančního domu „U Synků“ z roku 1579 je umístěna Stálá vinařská expozice Velkopavlovické vinařské oblasti. V jednom ze sklepů se nacházejí historické exponáty, které sloužily k ošetřování vinice a k výrobě a uskladnění vína.
Hustopeče |
Zbývající dva sklepy jsou vybaveny kójemi na víno, ve kterých mají možnost vystavovat vzorky svých vín všichni registrovaní vinaři Velkopavlovické vinařské oblasti. Je tu prostor pro degustaci vín a na panelech si návštěvníci mohou přečíst informace o jednotlivých odrůdách vinné révy pěstovaných v České republice.
My si vybíráme Hustopeče jako základnu k dalším výbojům po vinařských stezkách. Necháváme tedy bagáž v kempu a poprvé za celou cestu vyrážíme nalehko.
Vinařské stezky
K exkurzi po krajích viničních si vybíráme hybrid Velkopavlovické a Mutěnické vinařské stezky. Začínáme přesunem do Velkých Pavlovic, kde si necháváme natočit Zweigeltrebe, odtud pokračujeme do Kobylí, Čejče a Čejkovic. Tam v Templářských sklepech nabíráme Frankovku. Poněvadž vína v lahvích neustále ubývá, stavujeme se ještě ve Velkých Bílovicích (opět Frankovka). Přes Podivín míříme do Rakvic (Svatovavřinecké) a se soumrakem končíme po 68 kilometrech opět v Hustopečích.
Tady je v parném létě nejlépe |
Následující ráno je studené, deštivé a větrné. Jasný pokyn k tomu, abychom skončili. Čeká nás 40 km do Brna, kde nakládáme sebe i kola na vlak.
Resumé
Byla to vypečená dovolená. Během deseti dnů jsme projeli 5 krajů, navštívili spoustu míst, která jsme znali, ale mnohem více těch, o kterých jsme neměli tušení. Ke kolika regionům a mikroregionům jsme přičichli, to radši ani nepočítáme. Nafotili jsme šest filmů, ujeli bezmála 700 kilometrů (přesněji 691). Na rozdíl od CzechTourismu na její výpravě Krásná země jsme neutrpěli ani jeden defekt na kolech či na tělech. Mé přítelkyni nohy nezhubly, nýbrž zesvalnatěly. A já jsem získal kupu materiálu pro tento článek.
Text a foto Dean Valášek