Jeho kupole je neodmyslitelně spjata s panoramatem Malé Strany a Hradčan a bez váhání ho lze zařadit mezi hlavní barokní stavby Evropy. Na jeho vzniku se podíleli přední stavitelé své doby, jeho monumentalita i výtvarné řešení udivují i v dnešní době. Není těžké uhádnout, že řeč je o malostranském chrámu sv. Mikuláše.
Na místě současného velkolepého svatostánku stál již v roce 1283 farní kostel sv. Mikuláše, poblíž něhož fungovalo v období středověku tržiště s románskou rotundou sv. Václava. Pražský barokní skvost byl vystavěn jako součást jezuitského komplexu v rozmezí let 1673 až 1752 (první bohoslužby již v roce 1711). Se stavbou započal původně P. Bos, na jehož práci navázal Giovanni Domenico Orsi. Lví podíl na současném vzhledu památky však patří až otci a synovi Dientzehoferovým. Kryštof Dientzenhofer pracoval na objektu od roku 1703, po jeho smrti (1722) pokračoval v započatém díle syn Kilián Ignác. Ten je také tvůrcem nejúžasnějšího prvku celé stavby – mohutné kopule. V letech 1713 až 1715 byly dokončeny obě kaple při vchodu do kostela (kaple sv. Barbory nalevo od vstupu a protilehlá kaple sv. Anny). Celý chrám byl dokončen roku 1752. V témže roce byla rovněž hotova věž se zvonicí, kterou upravoval Anselmo Lurago. Novostavba značně utrpěla po pruském bombardování v roce 1757, takže bylo přistoupeno k dílčím renovacím a úpravám. V drobnějších okrašlovacích činnostech se pak pokračovalo až do let šedesátých. V roce 1925 vypukl v helmici věže požár, který však naštěstí nenapáchal velké škody.
Levobřežní dominanta historické Prahy je významným článkem vývoje barokní architektury v její radikální dynamické podobě i v prostorové kompozici. Neméně invenční a mistrovsky prokomponované jsou také fasády, především ta vstupní, západní. Stejně jako vnější vzhled působí velkolepě i interiér kostela. Výzdoba chrámu je natolik ohromující, že se jen těžko hledají slova, kterými by bylo možné výtvarnou podobu kostela popsat. Nástropní freska Jana Lukáše Krackera (prý největší v Evropě), sochy Františka Ignáce Platzera, mramorové oltáře, unikátně ztvárněná kazatelna či monumentální kopule vymalovaná Františkem Xaverem Palkem – to vše dělá z budovy nejkrásnější barokní památku v Praze a možná i ve střední Evropě. Za prohlídku stojí také první patro chrámu, kde jsou vystaveny originály pašijových obrazů Karla Škréty. Znázorňují poslední hodiny života Ježíše Krista a jsou neobyčejně působivé. Pozoruhodné jsou i chrámové varhany. Už napohled působí impozantně a jen málokdo ví, že na ně během svého pobytu v Praze hrál sám Wolfgang Amadeus Mozart.
Velkolepá podoba chrámu a jeho nesmírně bohatá výzdoba měly tehdejší obyvatele Prahy naprosto uchvátit. To se bezpochyby povedlo a nutno podotknout, že se tak v mnoha případech děje dodnes. Už jen rozměry stavby jsou úctyhodné – délka 60 metrů, šířka 40 metrů, hloubka základů až 14,5 metru, výška kupole zhruba 60 metrů. Jednotlivé barokní prvky pak přispívají k exaltované monumentalitě svatostánku a navozují pocit dramatičnosti, vnitřního napětí a patosu, který jitří duši a připomíná člověku jeho malost před božskými zákonitostmi.
Text: Jan Pomykal
Foto: CzechTourism, Petr M. Ulrych a Psalterium