Byly doby, kdy se malé děti braly s sebou na dovolenou nanejvýš na chatu nebo k příbuzným. V případě mladších školáků vítězila trojkombinace chata – tábor – babička a na „opravdovou dovolenou“, například k moři, děti s rodiči odjížděly, až když z toho „měly pojem“ (to víte, sousede, ten zájezd stojí ukrutně peněz).
Dnes se rodiče snaží, aby se jejich dítě dostalo do světa co nejdříve, protože mnohým z nich dochází, že mimo jiné týden aktivního poznávání jiného prostředí vydá za půl roku ve škole, nemluvě o dalších, zejména psychologických a emocionálních aspektech, které taková rodinná dovolená obnáší.
Podnikatelé v cestovním ruchu vycítili, že mají možnost podchytit klienty, kteří kvůli malým dětem doposud necestovali, a nabízejí pro jejich děti nejrůznější slevy. Některé cestovní kanceláře berou děti při splnění dalších podmínek zdarma. Jiní operátoři mají ve svém programu přímo segment rodinných dovolených, ve kterém se pamatuje i na „dětskou infrastrukturu“ a programy. Spirála poptávky a nabídky se nám pěkně roztáčí a klienti nemusí dělat nic jiného než naskočit. Ta spirála musí mít ovšem určité mantinely, aby z ní vaši klienti nevypadli buď odstředivou silou – vaší bláhovostí, nebo bláhovostí vlastní. Jako poradkyni pro tento článek jsem si vybral ing. Jitku Ivanovou. Jitka Ivanová je nejen obchodní ředitelka CK Pressburg Olomouc, která rodinné dovolené nabízí, ale v tomto případě také matka, o níž vím, že své děti doma příliš nenechává.
Od jakého věku je vhodné brát s sebou děti na dovolenou:
Je to tak asi dvacet let nazpátek, kdy jsme se s mou bývalou ženou rozhodli prozkoumat, co naše čerstvé dítě vydrží. Synek se narodil v květnu, první prázdniny prožil na chatě, a když mu bylo příští rok 13 měsíců, vyrazili jsme s ním autem na túru kolem Čech. Byl to klasický čtrnáctidenní poznávací výlet, při kterém jsme většinou pokaždé nocovali někde jinde. Základní a nejdůležitější poznatky z této cesty znějí následovně:
a) celý program je naprosto nutno přizpůsobit režimu dítěte (spaní, krmení, hraní);
b) při denním spaní je nejlépe postavit dítěti stan (a naučit jej v něm spát už před dovolenou). Dítě těžko usíná v jiném prostředí;
c) na vhodně zvolené kratší pěší túry je možné dítě vzít teprve tehdy, když samo udrží hlavičku, takže se dá vzít do břišního vaku, v pozdějším věku do sedačky na záda.
Stejně to ale byla dost dřina a mám takový dojem, že jsem tehdy poněkud pohubl.
Dnes už nikoho nenapadne, aby s dítětem vandroval po světě. Mnohem obvyklejší je způsob, kdy si klienti zvolí základnu v pěkném okolí a buď s dítětem relaxují podobně jako na chatě, nebo podnikají hvězdicové výlety. Je to poněkud civilizovanější způsob, který umožňuje brát s sebou na dovolenou i kojence.
„Pokud se týká věku, od kterého se dá dítě brát na dovolenou, myslím si, že od takových třech měsíců to už je v pohodě,“ říká Jitka Ivanová, ale vzápětí dodává, „jenže já jsem dost otrlá matka, takže klientům bych radila spíše od šesti měsíců.“
V každém případě platí, že „způsobilost k dovolené“ záleží na stupni vývoje a kondici každého dítěte individuálně.
Jak by měly vypadat objekty vhodné pro dovolenou s dětmi:
Mám kamaráda Juru, který v zimě tahal své děti do lovecké chaty pod vrcholem Králického Sněžníku. Korbu od kočárku s dítětem si naložil na krosnu, obul si lyže a prošlapával stopu z Návrší k chatě Sněžná, která nemá elektřinu a voda se tam vyrábí ze sněhu. Odložil dítě před chatu a vrátil se ty tři kilometry pro druhé. Jeho žena a starší třetí dítě stoupaly v čerstvě prošlapané stopě za ním. Vždycky si to tam všichni náramně užili.
Tak to by asi pro vaše klienty nebylo. Minimálně byste za to nemohli chtít žádné peníze. Každý provozovatel ubytovacího zařízení, který nabízí pobyty pro rodiny s dětmi, musí být soudný. Musí si uvědomit, že pobyt dětí ledacos vyžaduje, má vliv na chod a režim celého ubytovacího zařízení a v neposlední řadě, že starší děti mohou napáchat různé škody. Podobně prozíraví musí být touroperátoři, kteří si daný objekt zařazují do svých katalogů. Při výběru vhodného objektu je samozřejmě nejlepší všechno osobně prověřit.
Jaké představy o vhodném ubytování rodin s dětmi má Jitka Ivanová?
„Objekt by neměl být přímo u silnice. Měl by mít zahradu s dětským koutkem nebo alespoň hřištěm. Vynikající je, když má takové zařízení sladkovodní bazén, protože ne všechny děti snášejí mořskou vodu. U moře jsou také nestálé teploty, a pokud je bazén krytý, dá se využít v případě, že venku prší. Pokud jsou děti menší (cca do 3 až 4 let), je nejlépe zvolit pokoj s balkonem – děti po obědě většinou spí a rodiče si na balkoně mohou uspořádat relax s vínkem a podobně. Pro děti ve věku do 4 až 5 let je z hygienických důvodů nutno vybírat zásadně pokoje s vlastním sociálním zařízením. Starším dětem již společné toalety a sprchy většinou neuškodí.“
Jaké zvláštní vybavení musí mít takoví ubytovatelé:
Pokud má rodinná rekreace probíhat k naprosté spokojenosti obou stran, měl by si každý ubytovatel ve vlastním zájmu uvědomit, že v okamžiku, kdy k němu vyjíždí první automobil obsazený rodiči s dětmi, je načase poschovávat broušené vázičky na stolech, zaslepit neobsazené zásuvky ve společenské místnosti a ze schodiště odstranit sádrovou bustu hudebního velikána. Ta jáma za hotelem, jak se na jaře opravovaly odpady, už musí být dávno zasypaná, zarovnaná a nejlépe zatravněná. Tady nepomohou žádné cedulky „Nedotýkejte se!“ nebo „Vstup zakázán!“ Děti dílem číst neumějí a ty, které umějí, to nepřiznají.
Děti, pro které nemáte alespoň jednu nízko položenou mušli a jednu malou mísu, vám počůrají záchod. Pamatujte, že je nemůžete pořád podkládat polštáři, aby dosáhly na stůl. Mějte na paměti, odkud kam mohou všude spadnout, do čeho strčit ruku nebo si jinak porušit integritu. „Naprostou nezbytností jsou dětské jídelní židličky a postýlky. 0no totiž trávit dovolenou v polospánku a noc co noc zachytávat dítě na hraně postele není zrovna ideální. Také snídaně s ročním dítětem na klíně je prověrkou vaší trpělivosti a odolnosti,“ tvrdí Jitka Ivanová. „Komu tato klientela něco říká, tak by měl mít pro malé děti připraveny plastové kelímky na čištění zubů, speciální schůdky k umyvadlu, plastové nádobí a igelity do postýlek. Pokoje i ostatní společné prostory by měly mít zabezpečená okna proti vypadnutí a nekontrolované distribuci dětí po okolní krajině. Neškodí ani tlumiče ostrých rohů. Na pokojích vítám varnou konvici a ledničku.“
Jaké jsou odlišné nároky na další služby:
S příchodem dětské klientely se mění struktura objednávaných surovin pro kuchyni a samozřejmě složení jídelníčku. Ubývají bůčky, utopenci, olomoucké syrečky, katovy šlehy a fernet. Na scénu vstupuje více drůbeže, ovoce, jogurty, krupičné kaše, zeleninové polévky, mléko a limonády.
„Pokud jde o stravování, tak si myslím, že stačí dobrá vůle a ochota, protože i velmi malému dítěti (od 7 měsíců) se dá při troše přemýšlení najít něco na zub, dokonce i při české kuchyni. Jídla pro děti by se měla méně solit (do 1 roku vůbec nesolit) a pro malé děti by se mělo vařit z kojenecké vody. To se zpravidla českému personálu příliš nechce. Mám zkušenost, že v Maďarsku a Rakousku to většinou jde, a ještě k tomu s úsměvem,“ prohlašuje Jitka Ivanová.
Děti a jejich rodiče nepotěšíte zvučnou diskotékou do jedné hodiny ranní, natož pak nabídkou zábavného programu v podobě bungee-jumpingu nebo atrakcí ve stylu „kdo přepere našeho medvěda, má pobyt zadarmo!“
„Většina rodičů s dětmi od 3 do 7 až 8 let přivítá alespoň občas (tj. 2 – 4krát týdně) program pro drobečky. Je to koneckonců i dovolená rodičů, takže jsou většinou ochotni si za tyto programy připlatit. My jsme například letos zavedli po vzoru Rakouska placené večerní hlídání dětí, aby si rodiče také občas mohli vyhodit z kopýtek.“
Na tomto místě nemohu nevzpomenout jedné velmi pozitivní stránky dnes tolik haněné rekreace ROH. Tou byly takzvané kulturní referentky. Jejich práce byla velmi záslužná a patřičně náročná, sám jsem s jednou kdysi chodil a při některých turnusech jí asistoval. Ráno pozdravila děti u snídaně a oznámila, jaký bude program. Když pršelo, hrála s nimi stolní hry nebo v sále vybiku, pořádala soutěže nebo se nacvičovalo na závěrečnou besídku. Když bylo pěkně, šla s nimi na výlet, na hrad, koupat se et cetera. Večer jí služba nekončila, protože na řadu přišli dospělí, takže vytáhla kytaru a dokázala to s nimi táhnout tak dlouho, dokud je neudolala. Ráno ovšem musela být zase čilá jako rybička.
Dnes takové funkci říkáme „animátor“. Kdysi jsem to už kdesi napsal – bylo to ve spojitosti s jakousi hodně mizernou zimou, kdy nenapadl sníh a provozovatelé horských chat v Jeseníkách byli celí vyděšení z toho, že jim hosté po třech dnech odjíždějí. Jestliže ubytovací zařízení stojí a padá se sněhem, který nenasněží, nebo s vodou, která nepřiteče, je to zlé. Má-li však v zásobě patřičné vybavení a kreativního člověka, který je schopen vymyslet a realizovat alternativní programy, je tu mnohem větší šance na přežití, nebo dokonce na solidní konjunkturu. Jsem si téměř jist, že ubytovatelé dříve či později přijdou na to, že se schopný, jazykově vybavený a patřičně zaplacený animátor může stát nejen skvělým nástrojem ke zvýšení konkurenceschopnosti, ale může jim pomoci zachránit téměř ztracenou sezonu.
Pokud má někdo z vás zájem o zmíněnou formu podpory konkurenceschopnosti ubytovacích zařízení, mohu vřele doporučit příručku autorů M. Ďuričeka, R. Černáka a K. Obodyńskeho „Riadenie animácie v turizme“, kterou v roce 2001 vydala v Prešově Akademická turistická agentúra.
Jsou místa, kam by rodiny s dětmi rozhodně jezdit neměly:
Nemyslím tím teď Mostecký hnědouhelný revír nebo malebné hliněné vesnice v Afghánistánu. Než se prohlásí za „family friendly“, měl by každý provozovatel ubytovacího zařízení zvážit několik věcí – nebudou mi tu v létě opravovat silnici a rachotit celý den sbíječkami? Mám odlehlé křídlo hotelu nebo bungalovy, kde ubytuji rodiny, aby mi řvoucí děcka nerušila rekreaci francouzských důchodců? Mám dostatečně vytrénovaný personál, který po třech nedělích nenakopne děcko, ale zvedne ho z kaluže a zeptá se „kde máš maminku, Martínku?“ (Tato fakta si musí ověřit i touroperátor, venkoncem je to on, na kterého se potom snese smršť kritiky.)
„Rodiny by určitě neměly jezdit do lázeňských zařízení, a to i přestože to některé lázeňské hotely dovolují. Jedinou výjimkou jsou speciálně připravené pobyty,“ varuje Jitka Ivanová. „Nedělá to dobrotu – senioři jsou prostě málokdy nadšeni řevem cizích vnoučat. Je dost pravděpodobné, že si do lázní přijeli odpočinout od vlastních. Pro pobyt rodin s dětmi nejsou vhodné ani čtyřhvězdičkové a luxusnější hotely, i když mají vycvičený personál. Děti do 12 let patří zkrátka do nižších kategorií ubytovacích zařízení. Většina jich totiž raději běhá, než chodí – tedy pokud to nejsou zrovna dědici modré krve, kteří jsou cepováni od prvních dnů života.“
Zvláště teď, před letní sezonou, se ukazuje, že segment dovolených rodin s malými dětmi je na ohromném vzestupu a že se razantně přesunuje z mezisezon do hlavního letního období. Touroperátoři se předhánějí v nabídkách, slevách a výhodách a rodiče se probírají katalogy a zjišťují, kde jejich dítě získá 20 – 50% slevu, nebo která cestovní kancelář jim vezme obě děti dokonce zdarma. Je přitom zcela jasné, že účastníkem byznysu na klientské straně je rodič, nikoliv jeho potomek. Nicméně, aby byl klient spokojený, musí být spokojené i jeho dítě. Bez toho ten obchod nemá smysl. Z ryze pragmatického hlediska tu vlastně vznikl segment klientů, kteří vyžadují specifické podmínky, podobně jako tomu je například u segmentu seniorů.
Jinak řečeno, děti jsou (se svými rodiči) v cestovním ruchu stejně dobrý artikl jako radioaktivní materiál v energetice. S oběma je ovšem zapotřebí patřičně zacházet.
Dean Valášek