Tedy aby nebyla mýlka: ne vyrazit dveře, ale vyrazit na cesty. Odborníci se v tom nemohou shodnout, přičemž jedni tvrdí, že dítko musí do určité míry vyzrát, druzí argumentují nemluvňaty přisátými k prsům matek na útěku z etnických masakrů, která jsou také schopna přežít. K napsání tohoto článku mě ponoukla zpráva o jisté rodině z Jablunkova, která si naplánovala letošní letní dovolenou na kolech z Helsinek do Inari a jinou trasou zpět, což obnáší bratru tři tisíce kilometrů. Na přívěsném vozíku za kolem otce se poveze dvouletý syn.
Simona a Roman Sztulovi se prostě s dětmi chystají za polární kruh. Manželé a patnáctiletý syn pojedou na kolech, dvouletý Michal se poveze. Jejich trasa vede přes Tampere, Vasu, Oulu a Kemi do Rovaniemi, kde překročí polární kruh. Dále budou pokračovat mým milovaným Laponskem až do Inari, kde se obrátí, a jinou trasou pojedou na jih. „Budeme se snažit dodržovat u Michala polední spaní i vaření kaše na benzinovém vařiči,“ pravila pro MF Dnes Simona Sztulová. Mladšího synka manželé počali při svých předchozích cestách někde ve Skandinávii, a tak se domnívají, že se mu tam bude líbit. Spát budou ve stanu a pro Michala v současné době shánějí termooblečení. „Chudák dítě,“ pravili mí známí, když jsem jim o tom referoval. Neměli tak docela pravdu.
Tento článek mě přiměl k tomu, abych požádal, řečeno slovy Bible, bližní svou, o nalezení jednoho dokumentu. Popravdě řečeno, hledání představovalo archeologickou práci v hromadě beden po stěhování, do kterých už desetiletí nikdo nenakoukl. Po příslušném vynaloženém úsilí se na světlo světa opět vynořil svazek papírů, nadepsaný „Výkonnostní turistika s malými dětmi“ autorky Ing. Ziny Valáškové, CSc.
Abyste byli jen maličko v obraze, v rámci ČSTV (Československého svazu tělesné výchovy) existovalo něco jako výkonnostní turistika, která obsahovala tzv. zápočtové cesty různé obtížnosti a různých přesunových prostředků, jejichž cílem bylo získat nejvyšší, tedy mistrovskou turistickou třídu. Získané výkonnostní třídy se po určité době obnovovaly nebo zvyšovaly dalšími, náročnějšími zápočtovými cestami.
Autorka studie se ocitla v situaci, kdy bylo zapotřebí obnovit 1. výkonnostní třídu. V době realizace cesty měla 14měsíčního syna a zhruba rok předtím jej začala na cestování a změny prostředí připravovat. Vzhledem k tomu, že studie je poněkud rozměrnější, než by mohl obsáhnout článek v tomto časopise, budu uvádět jen některé podstatné citace a text budu krátit. Předem ovšem upozorňuji, že tyto recepty se nedají příliš použít při organizovaných zájezdech a jsou vhodné pro individuální turistiku.
V úvodním odstavci autorka píše, že „tak jako se turista nevydává bez jakékoliv předchozí průpravy na zápočtovou cestu vyššího stupně, je nutné, aby určitou předchozí průpravou či tréninkem prošly i děti, s nimiž na cestu pojedeme“. A dodává, že se na dalších řádcích pokusí shrnout a zobecnit získané zkušenosti a poznatky pro další zájemce.
Děti mladší jednoho roku aneb kočárková turistika
„Již s kojenci či dětmi, které ještě nedorostly do batolecího věku, je možné věnovat se turistice… Je to pro ně nejlepší trénink pro další cesty,“ píše autorka. „S tak malým dítětem se nejdříve vydáváme jen na jednodenní výlety, které mohou být zpočátku dlouhé 15 km, později za příznivého počasí až 30 km. … Nezáleží ani tak na trénovanosti dítěte – to stráví příjemný den na čerstvém vzduchu, jako na trénovanosti rodičů a znalosti povrchu cest“. Tlačit kočárek po upravené cestě je příjemná procházka, tlačit jej po různých lesních cestách je zabíračka. Autorka konstatuje, že „sjízdná je taková cesta, po které kočárek tlačí pouze jedna osoba a dítě je uvnitř kočárku. Průjezdná cesta je ta, po které kočárek buď projede, nebo je možné ho přenést. Dítě v tomto případě občas přenáší i jiný člověk než ten, který zrovna tlačí kočárek.“
Dále se studie věnuje výběru typů kočárků pro turistiku a časovému harmonogramu cesty, ve kterém se musí počítat s kojením, u vzrostlejších s krmením a s přestávkami na přebalování. Naprosto nutné je s dítětem si neustále hrát a udržovat jeho pozornost.
Od doby, kdy dítě již bezpečně sedí, se může nést v krosně. Je zapotřebí zvolit ten typ, u kterého se dítě dívá dopředu a je aktivním účastníkem cesty. Sedí-li opačně, tedy obličejem dozadu, cítí se samo a je nutné, aby za ním šel ještě jeden člověk, který je baví. V krosně se dítě samozřejmě nemůže nosit celý den, je nutné popřát mu dostatečně dlouhé přestávky pro vlastní aktivní pohyb, lezení po zemi, pokusy o chůzi. Krosnu je tedy možno používat pro výlety do cca 20 km.
Další problém, který je nutno vyřešit, je spánek dítěte. I roční dítě spí stále dvakrát denně. Většina dětí je ochotna zdřímnout si i v krosně, ale spí kratší dobu a méně kvalitně. Proto je nutné, aby alespoň jeden spánek denně probíhal v klidu a podle toho výlet naplánovat. „V létě je možné nechat dítě na dece ve stínu, v zimě to možné není, proto plánujeme výlety kratší s dřívějším návratem domů.“
„Zhruba v době, kdy je dítěti 3/4 roku až 1 rok, je vhodné vzít ho poprvé pod stan. Vybereme období, kdy je relativně stálé a teplé počasí. Při prvních výletech pod stan nedoporučuji stanovat ve velkých kempech, je lépe zvolit zahradu některých příbuzných, známých či malá tábořiště.“ Může se totiž stát, že dítě část svých prvních nocí pod stanem probrečí… Je dobré, aby si dítě napřed doma zkusilo spát ve spacím pytli, a teprve potom je vzít pod stan.
Děti od jednoho do dvou až tří let
Pro vícedenní cesty s dětmi této věkové kategorie je nejlépe volit mototuristické cesty kombinované s pěší nebo cykloturistikou jako aktivním přesunovým prostředkem. „Mototuristické cesty jsou vhodné proto, že autem se přece jen nejlépe převáží to kvantum věcí, které malé dítě potřebuje, a přitom přesunové vzdálenosti aktivním přesunovým prostředkem nejsou tak veliké, aby se nedaly časově skloubit s nutným denním režimem dítěte.“
Dále se autorka věnuje seznamu věcí, které je s sebou nezbytné vzít – od dětského spacáku přes karimatku až po takové důležitosti, jako je termoska, kanystr na vodu, umělohmotné umyvadlo, prášek na praní, šňůru na prádlo a kolíčky.
Nejdůležitější věcí, která se musí vyřešit, je změna denního režimu, včetně pravidelného spánku, krmení a nočního spánku v konstantním (a to je nutné) prostředí, nejlépe ve stanu.
Hygiena a systém záchytných bodů:
Dítě se musí koupat nebo pořádně umýt každý den. Krom toho se spolehlivě postará o hromadu špinavého prádla a plenek. „Na pěších nebo cyklovýletech je vhodné dávat dítěti plenky na jedno použití, během přesunu autem nebo na tábořišti se vyplatí pravidelně každou 3/4 hodinu posadit dítě na nočník, takže látkové pleny používáme vlastně jen na noc.“ Ale prát se občas musí – je možné naplánovat cestu tak, abychom jednou za čas (cca po 3 dnech) využili některého záchytného bodu u známých nebo příbuzných, kde můžeme vyprat v pračce nebo v zařízeném kempu.
Organizace programu:
Při zachování jednoho denního spánku v klidu dostáváme dvě alternativy programu:
1. Ráno se nebalí, vyráží se na pěší túru nebo na cyklistickou vyjížďku s tím, že dítě usne cestou buď v krosně, nebo na dece na zemi. Svačí a obědvá se venku. Odpoledne je návrat, dítě se nechá v klidu vyspat cca do 16 hodin, mezitím se sbalí, co sbalit jde, případně dojde na prohlídku nějakých těch pamětihodností. Po probuzení dítěte se dobalí a následuje přesun autem do místa dalšího noclehu. 2. ráno se sbalí, následuje přesun autem, přičemž dítě spí během cesty. Po cestě je zastávka s pěším nebo cykloprogramem a večer se dojíždí autem na nové tábořiště. Obě alternativy se dají kombinovat.
Plánování
Plánovat cestu s dítětem se dá jen rámcově (přibližná trasa, možnosti noclehů). Je dobré naplánovat několik různých variant pro každý den, protože o dotažení programu do detailu se dítě spolehlivě postará samo. Chceme-li např. absolvovat prohlídky hradů a muzeí, je nutno počítat s tím, že jedna osoba se prohlídky nezúčastní a hraje si s dítětem venku.
Děti od tří do šesti let
Při turistice s dětmi staršími než tři roky již máme podstatně více možností. Spektrum přesunových prostředků se dá rozšířit např. o loď.
Pěší turistika:
Tříleté dítě již spí jen jednou denně po obědě 2 – 3 hodiny. Při jednodenním výletu je možno spánek zkrátit, při vícedenní cestě je nutné nechat dítě v klidu v poledne vyspat. Pětileté dítě již po obědě většinou nespí, ale může být zvyklé odpočívat, takže zařadíme delší polední pauzy.
Při výletech s tříletým dítětem jde dítě část cesty samo, část je neseme v krosně. S přibývajícím věkem chůzi prodlužujeme, pětileté dítě se již nemusí v krosně nosit. „Máme-li výlet skutečně rozvržen na celý den (ne pouze od deseti do tří odpoledne), můžeme počítat s tím, že dítě, které začalo chodit na výlety od tří let, ujde v 5 až 6 letech 3x tolik, kolik je mu let, aniž by bylo nějak výrazněji unaveno,“ píše Zina Valášková. Je ovšem nutné zachovávat častější krátké přestávky a jednu delší přestávku v poledne.
„Do programu výletu zařazujeme závodivé hry a činnosti pro dítě atraktivní (chůze po kládách, házení na cíl, hledání předmětů, různé typy „bojovek“, legrácky s lanem, opékání buřtů…). Důležité je, aby se těchto her účastnili také dospělí. Dítě totiž neobyčejně povzbudí (a často přiměje i k dalšímu ráznému pochodu), když vidí, jak např. matka spadla do potoka, otec se nestrefil šiškou do stromu atd. Ale tuto nešikovnost rodičů a jiných dospělých není třeba přehánět, dítě potřebuje i zářný vzor (To chci umět jako ty, tatínku!).“ Dále by dítě mělo vědět, kam jdeme a co tam uvidíme. Také by si mělo zvykat nosit si své věci samo – začít se může s malým batůžkem, ve kterém si nese hračku, pláštěnku a svačinu, později můžeme zátěž zvětšovat.
Cykloturistika:
Tří až čtyřleté děti nejezdí samostatně, vezou se na sedačkách. Z toho vyplývají některé věci, které se musí dodržovat – dítě potřebuje aktivní pohyb, musíme tedy snížit kilometráž. Vezené dítě se nehýbe, a musí být proto více oblečeno. Musíme mít vymyšlen náhradní program pro případ deštivého počasí.
Pěti a šestileté děti již většinou na sedačce nevozíme, jezdí na vlastních kolech, tudíž musíme počítat se zkrácenou kilometráží. Je samozřejmě nutné důkladně dítěti vysvětlit, jak se má chovat na silnici – je nutná důkladná předchozí dopravní výchova. „Přesto musí mít jeden člen skupiny dítě neustále na starosti, kontrolovat jeho dopravní chování, povídat si s ním, pomáhat mu s kolem do kopce… Osvědčilo se, aby tento doprovodný dospělý nejel v jedné rovině za dítětem, ale byl vysunut mírně do středu vozovky, takže dítě kryje před projíždějícími vozidly a v případě, že dítě náhle vybočí do strany, má k dispozici širší bezpečný prostor.“
Vodní turistika:
S tříletým dítětem se můžeme vypravit i na vodu. Samozřejmě ne na nějakou divočinu, ale vhodné jsou všechny běžně sjížděné prázdninové řeky.
Dítě je na vodě v roli „porcelána“, tedy veze se uprostřed lodi. Neomezuje nás tudíž v kilometráži, ale nepohybuje se, musí být teple oblečeno a musí se mu při přestávkách dopřát aktivní pohyb „Také musíme počítat s tím (zvláště je-li na vodě dětí více), že bude mít zvýšenou potřebu sušenek, piškotů, bonbonů… V lodi je dobré mít neustále láhev s pitím, protože dítě většinou není ochotno čekat se svou žízní na nejbližší vodáckou hospodu.“
Nutné vybavení a předchozí trénink: Bezpodmínečně je nutná plovací vesta, která dítě unese. „Není-li před začátkem plavby úplně ošklivé počasí, posadíme dítě ve vestě do lodi a po chvíli plavby loď převrhneme. První cvaknutí se většinou neobejde bez breku, proto dítěti vysvětlíme, že se nic neděje, ukážeme mu, jak loď chytáme, jak ji vyléváme a jak bude dítě chyceno kamarády z ostatních lodí…“ Pro čtyřletá a starší děcka už bereme dětská pádla a dítě posadíme tak, aby mohlo pádlovat. Odmalička ho učíme držet pádlo správně a správně pádlovat. „Dítě se tak formou hry učí a od šesti, sedmi let může jezdit jako regulérní háček na celé trase – samozřejmě se zkušeným zadákem, který loď v případě potřeby usingluje.“
Zásady plavby:
Loď s dítětem by nikdy neměla jet jako první, protože nikdy nevíme, co nás na řece čeká. Osádky předchozí a následující lodi by měly být schopny rychle zasáhnout v případě, že se převrhne dětská loď. Před každým jezem zastavíme, a nejsme-li si stoprocentně jisti, že se nezvrhneme, vysadíme dítě na břeh. „Do plavby zařazujeme (jako ostatně u všech přesunových prostředků) přestávky, během nichž dopřejeme dítěti aktivní pohyb, koupání, vycházku na zříceninu, na zmrzlinu…“
Závěr:
„Závěrem zbývá zopakovat, že ani malé dítě nemusí být důvodem, proč přestat pěstovat (výkonnostní) turistiku,“ píše autorka. „Pouze se od nás vyžaduje soustavnost (dítě s námi musí jezdit neustále, ne jen jednou do roka). Dítě je třeba brát jako partnera, který může na cestách přinést i nám něco nového. Slevíme-li dočasně ze svých nároků na sportovní výkony, bohatě se nám to za pár let vrátí, protože naučíme dítě jezdit a chodit do přírody, sportovat… a získáme v něm skutečného partnera i na ty sportovní výkony.“
A úplně na konec je nutné dodat, že autorka čerpala zkušenosti z týdenních až čtrnáctidenních cest s dětmi s různou tematikou: Okolo Čech ve 14 měsících, Lidová architektura Západních Karpat, Jihočeské rybníky na kolech, sjezdy Lužnice, Hronu, Berounky, Ohře, Vltavy a Otavy… Mohu potvrdit, že si nevymýšlí a že to všechno opravdu funguje, protože jsem u toho všeho byl.
Dean Valášek