V čase dovolených a volna trochu uberu z odborných nároků na svůj příspěvek, které právem očekáváte. Leč nejen odbornou prací živ je člověk. Rád bych přinesl trochu odlehčení a ve spojitosti s tématy tohoto vydání si dovolím i já přispět svojí troškou do mlýna, nebo do lisu, chcete-li.
Pokud máte pocit, že paragrafy a víno k sobě mají daleko, pak se mýlíte. Když jsem v advokacii začínal ještě jako student, řekl mi můj školitel, pan JUDr. Liška, budiž mu země lehká, dvě základní pravidla výkonu advokacie, které jsem tehdy, před více než dvaceti lety, nechápal a odmítal. Říkal: „První pravidlo zní, pamatuj si, největší nepřítel advokáta je… jeho klient!" A pak: „Druhé pravidlo zní – nikdy nevěř advokátovi, který nepije." Po těch více než dvaceti letech musím dát panu doktorovi za pravdu. Je fakt, že ještě dodnes spousta lidí vnímá službu advokáta jako něco, co je zahrnuté v jeho daních a za co platit je nemístné, předražené apod. Už je mi jasné, proč skoro všichni moji kolegové mají pocit, že jsou permanentně přepracovaní a finančně nedocenění. Můžete se usmívat a kroutit hlavou, ale je to prostý fakt, který je snadno ověřitelný. Zkoušeli jste už někdy uplatit advokáta? Zkuste to a uvidíte…
Advokáti jsou nepodplatitelní. Vše je dohodnutá smluvní odměna, tedy pokud jde o peníze od klienta a ne proti němu. Bohužel, někdy se stane, že se najdou mezi námi kolegové, kteří prostě prodají svého klienta, ale jsem rád, že jich není ani procento, ani promile… O těch se raději bavit nebudeme.
Pojďme raději k tomu vínu. Víno bylo před rokem osmdesát devět „popelkou". Národ potřeboval pivo jako iontový nápoj po odvedené fyzické práci. Rozhodně nic proti pivu, dobré pivo mám rád i já, ale víno je víno a to si troufám říct jako rozený Plzeňák. Jako student práv jsem přišel na chuť vínu. Nepovažuji se za znalce vína, ani nesurfuji na vlně popularity vína v současné době. Hledám průniky a shody a úplně obyčejně to, co mi chutná. Mám radost, že vinařství na rozdíl od legislativy udělalo za posledních dvacet let obrovský kus cesty k lepšímu. Česká bílá vína se podle mého řadí k tomu nejlepšímu, co se dnes dá ve světě koupit a vychutnat. Přesto musí čelit řadě legislativních omezení typu evropské směrnice omezující plochu nových vinohradů. Dík tomu je tak paradoxně cena za české víno pro českého konzumenta vyšší než cena vína, které je dovezeno z jiné země evropské unie, která má věhlasnější historii vinařství, byť ne vždy oprávněně. Záměrně nejmenuji, abych někoho nenařkl, ale jistě všichni víte, koho mám na mysli.
A nyní blíž k oné druhé poučce mého vzácného školitele o tom, abych nevěřil advokátům-abstinentům. Není to samoúčelné. Jedním z nejčastějších přestupků a trestných činů jsou činy pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky. Jiné návykové látky se přidaly až v posledních několika letech. K nim se rozhodně pozitivně vyjadřovat nebudu, protože evropská civilizace na nich není založena a náš genofond s nimi neumí zacházet. Pojďme proto zpět k pivu a vínu. Všem je jasné, že alkohol za volant nepatří a myslí na to celá řada paragrafů. Já s touto teorií samozřejmě souhlasím, zejména v době, kdy existuje celá řada služeb, které si můžeme objednat po telefonu, aby nás i s autem odvezly z místa konzumace. To ale není podstata, která by vám odpověděla na otázku, proč nevěřit advokátovi, který nepije.
Advokacie je zajímavé povolání. Málokdy se stane, že vám klient za práci poděkuje, prakticky vždycky na advokáta svede celý neúspěch ve věci a přitom advokát je svému klientovi nejen obhájcem a právním zástupcem, ale také psychologem, průvodcem, rádcem, vrbou a trpělivým posluchačem. Také často nejbližší osobou. Dokonce bližší než manželka a někdy i matka. Zhusta jediný, který nesoudí, nehodnotí, ale chrání a pomáhá i za cenu velkého osobního sebezapření. Aby bylo možné všechny tyhle role obsáhnout, je potřeba klienta důvěrněji poznat a najít k němu cestu, naučit se mu rozumět a to je často možné jen díky slavnému „jdeme na pivo" nebo „jdeme na víno". Přes tyto pochutiny a jejich sociální konzumaci navazujeme vztahy, je to tak zaběhlé a funguje to v našich zeměpisných šířkách už mnoho tisíc let. Jako profesionál chci dělat dobře svoji práci se vším všudy. Patří k ní i sdílení života těch druhých, přátel, klientů a obchodních partnerů. K tomu je záliba ve víně bohulibá a prospěšná. Vína nemusí být drahá, ne vždy totiž cena potvrzuje kvalitu. Úžasné je, že víno nabízí individuální šanci a osobní svobodu stran volby. Někomu chutná to a jinému zas tohle, to je základní princip demokracie a demokratické ústavy.
Ústava je v demokratickém státě zákon nejvyšší právní síly. Budeme-li ctít právo volby a svobodu druhých, pak chráníme ústavu. Její podpoře svědčí i individuální obliba vína. Vždyť i v českých dějinách máme legendu, která přežila staletí. Pij, Bušku, české víno zprvu trpké zdá se, ale po chvíli jeví se jako český lid… Volná parafráze na daleko lepší autory, každopádně víno v historii a právu vykonalo své a náleží mu úcta. Provedlo nás už hezky dlouhým časem a zrodilo to nejlepší, co se narodilo v oblasti vědění a kultury. Proto v rámci svých dovolených si víno dopřejte a přemýšlejte u dobrého vína o dobrých i špatných věcech, abyste si mohli v rámci práva vybrat svoji cestu. Jen nezapomeňte, že spravedlnost s právem zase tak moc nesouvisí. Co je po právu, nemusí být spravedlivé a naopak. Každopádně jsou na světě dvě nejstarší povolání. To moje je druhé v pořadí a já se za to nestydím. Jsem naopak pyšný, že v tomto jsme prostě druzí. První druzí…
Hezkou dovolenou a samá dobrá vína! Zasloužíte si to vy jako běžní uživatelé práva a jeho subjekty. Já mám rád třeba Chardonnay, a vy?
Těším se v září zase na přečtenou na stránkách periodika, které stojí za to…
|
|
Text připravil Michal Kroft,