Zavítali jste někdy do Věčného města a slyšeli, že všechny cesty vedou právě sem, do Říma? Byla to iluze. Pochopíte to na druhém konci západní Evropy, přímo v srdci severošpanělské Galicie. Je tam místo, kde se jako zlaté žíly ve skále sbíhají cesty a stezky dlouhé i několik stovek kilometrů. Proudí sem jimi stovky lidí. Často na tu chvíli, kdy uprostřed města před katedrálou dosednou na dlažbu a zmateně mžourají okolo sebe, čekají i desítky let. Teď jsou tady a skoro tomu nemůžou věřit. Jejich cesta pod hvězdami skončila. Santiago de la Compostella.
Po souši je cesta trnitá, do galicijského Santiaga de la Compostella je nejlepší spojení letecky. Vnitro-státní linku Madrid – Santiago de la Compostella zajištuje Iberia celkem pravidelně. I na letištích můžete potkat všudypřítomné postavy s holemi, svatojakubskou mušlí a ruksakem na zádech. Výrazy jsou různorodé, od více či méně útrpných až po ty radostné. V extázi je snad málokdo. Divíte se? Někteří z poutníků jsou na cestě i měsíc. Santiago de la Compostela není ani největší, ani nejlidnatější galicijskou aglomerací. Co bylo důvodem, že se stalo centrem autonomní oblasti a z čeho pochází jeho jméno? Podívejme se dále do historie. První zmínky o vzniku města jsou z přelomu 4. a 5. století, o čtyři sta let později tu pak byly objeveny ostatky sv. Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů. Jméno města je tak složením dvou významů, ze Santi Jacob neboli Svatý Jakub vzniklo pozdější Santiago, přízvisko Compostela je pak rovněž z latiny a v originále kdysi znělo Campus Stellae, hvězdné pole. Při osidlování severozápadního koutu Španělska hrála v historii velkou roli možnost obživy, kterou zde tradičně zajišťuje rybolov. V neklidných pirátských dobách se ale obyvatelé byli nuceni přesouvat z pobřeží dále do vnitrozemí. Proto skutečný rozvoj a nárůst obyvatel vznikal ve vnitrozemí a příkladem je právě Santiago de la Compostela. V pozdějších časech probíhaly imigrace zejména ekonomické a politické. K největším pohybům došlo ve středověku, a sice kolem roku 1492. Autonomní oblastí je Galicie od roku 1981, což jí dalo právo používat kromě španělštiny galicijštinu jako oficiální úřední jazyk.
Camino de Santiago neboli Svatojakubská cesta. Kdo z vás o ní nikdy neslyšel? Od středověku, kdy se z různých stran do Santiaga paprskovitě sbíhají poutnické stezky, je svatojakubská cesta synonymem askeze, pokory, životního hledání a očisty.
 Tak pánové, jako na vojně, seno, sláma, seno… |
 Jedu jak o život a ještě se poučím! Muzeum Casa del hombre |
Mezi symboly, které už od středověku spojovaly všechny putující – ve španělštině peregrinos, patří zejména sukovitá hůl a svatojakubská mušle. Hůl byla pro hledající velice pragmatickým opatřením, ještě dnes, byť je to dosti nepravděpodobné, může poutník cestou natrefit například na vlka. Hůl byla tedy nejen způsob, jak si zajistit stabilitu během cesty, ale také jak se ochránit před nevítanou společností. S druhým znakem peregrinos, svatojakubskou mušlí neboli hřebenatkou Pecten Jacobeaus, jejíž vápencovité výběžky se sbíhají z okraje skořápky do středu, stejně jako cesty do Santiaga, se můžete cestou potkat na bagáži snad všech odhodlaných. Snad jako symbol putování, snad jako výraz očisty, třeba i jako amulet bělobou svítící do dáli.
Tradice pochází ze středověku, kdy každý poutník při příchodu do Santiaga obdržel posvěcenou hřebenatku jako amulet a s ní také certifikát o její pravosti. Rozhodli jste se putovat i vy? Výborně. Jestli stojíte o oficiální potvrzení vaší cesty úřady v Santiagu, bude nutné, abyste si naplánovali cestu dlouhou alespoň posledních 100 km (pěšky) anebo 200 km (platí pro cyklisty). Na začátku cesty vám je vystaven tzv. credencial, list, do kterého dostanete v průběhu trasy razítka tak, jak budete procházet danými zastávkami.
Cílem všech poutníků je Catedral de Santiago de la Compostela, před kterou se nachází náměstí Praza do Obradoiro. Budete-li mít štěstí a dostanete se na polední mši, která uvnitř katedrály každý den probíhá, může se stát, že v seznamu jmen poutníků, kteří toho dne ukončili cestu, uslyšíte vlastní jméno. Dostali jste se? Skvěle. Možná také nepřijdete o jedinečný zážitek s názvem „botafumeiro“, ohromnou kadidelnici upevněnou na silném laně, kterou rozkmitává sedm kněžích. Dnes už je tento rituál turistickou atrakcí, ale ve středověku, kdy v katedrále přespávalo velké množství poutníků, sloužila tato speciální kadidelnice jako jakýsi air fresh.
Hlavice vysoká 1,5 m a vážící skoro 50 kg létá vysoko nad hlavami poutníků. Prý se utrhla jen jednou a vylétla ven Zlatnickým portálem.
Co se týká ubytování, je o poutníky dobře postaráno. Cesta do Santiaga je lemována ubytovnami označovanými jako „Albergue/refugio“. Ty jsou dvojího druhu, „municipal“ neboli městské ubytovny jsou ve vlastnictví města (v Galicii jsou municipal zdarma, jinak většinou v rozmezí od 3 eur do 7 eur, ale max. 15 eur). Nocleh v nich sice nebývá nijak luxusní, zato můžete počítat s nižší cenou. Některé z nich jsou dokonce zdarma. Kromě lůžka na jednu noc vás může obšťastnit i kuchyňka s nádobím, pračka nebo sušička. Jídlo tu však nečekejte, pro peregrinos ale v okolí jistě bude dost restaurací, které nabízejí speciální poutnické menu (většinou v rozmezí 8 – 15 eur). U ubytoven přezdívaných „privado“ není investorem ani provozovatelem obec, jsou soukromé, stylové, zajímavé, jejich součástí někdy bývá i možnost internetu nebo bar – většinou nabízejí za dobrou cenu večeři, snídani, kávu.
Dobře si zjistěte, kdy se ubytovna zavírá (někdy také už ve 22.00 hod) a dokdy musíte ráno odejít (někdy také už v 7.00 hod). V každém „Albergue“ můžete strávit pouze jednu noc. V některých „Albergue“ se můžete ubytovat až od 13.00 hod. Alternativou je i noc v hotelu, penzionu, venku nebo pod stanem.
A Coruña. Zdá se vám to slovo povědomé? No ano, ve španělštině La Coruña, v galicijštině A Coruña. Přístav v severozápadní Galicii dnes nabízí mnohem více, než byste mohli očekávat. Chtěli jste historické jádro v podobě krkolomných uliček po vzoru jihofrancouzských rybářských vesnic? Čekali jste vykřičené podniky pochybných mravů, známé z holandského Amsterdamu? Bohužel. Jsou zde památky, které připomínají dávné časy, Castillo San Anton, pevnůstka zakusující se do kotvišť rybářských loděk, připomíná, že i tady vládly časy, kdy obrana byla příliš častým chlebem, než by si snad kdokoli z místních přál. Ostatně rybářství, obchod a průmysl tvoří dodnes hlavní pilíře města, které je s již více než čtvrt milionem obyvatel druhým nejlidnatějším v Galicii. Kdybyste snad místo přístupu po souši volili plavbu, buďte na pozoru a volte raději léto, kdy jsou zde vody klidnější. Od podzimu do jara je zdejší pobřeží často šleháno ostrými větry a vlnami a skaliska trčí ještě několik desítek metrů od pobřeží. Ostatně severozápadnímu pásmu skal se ne nadarmo říká Costa de la Muerte, pobřeží smrti. V minulosti tu troskotaly zejména obchodní rybářské a obchodní lodě, dnes bohužel nejčastěji ropné tankery. Místní rybáři by vám mohli vyprávět, často riskují život, aby nalovili na španělském trhu ceněnou laskominu Percebes, mořského korýše přisátého na ostrých skalách. Visí z útesů přivázaní za pas lanem, dolují, dolují, a když jsou úspěšní, úlovek jim zajistí další živobytí. Někteří úspěšní nejsou. Někteří při lovu zemřou. Pojďme ale k něčemu veselejšímu. A Coruña je dnes především městem života a městem mladých.
Naprosto úžasný zážitek snad pro všechny generace je tu den strávený v Casa del Hombre, prvním interaktivním muzeu člověka na světě. Možná si myslíte, že vás jen tak něco nepřekvapí. Možná máte pocit, že po televizi, internetu a jiných médiích už nepotřebujete nic víc. Vážně? To bych se na to podíval. A v Casa del Hombre se můžete podívat i vy, třeba na bleskurychlý porod člověka. Můžete otestovat svoji sílu, výdrž, výskok, kousek dál vám chytrý puntík změří hmotnost a poměr svalů, tuků a cukru v těle. Pro zkostnatělé ročníky je tu jedno kolo. Nelekněte se, ale jakmile na něm začnete šlapat, hned vedle vás se rozsvítí vitrínka, ve které visí úplně stejný bicykl s kostrou za řidítky. Zlomek vteřiny a docvakne vám, že to nejste vy, jen něčí cizí kostra vám ukazuje, které části vašeho těla a jak se pohybují při jízdě.
Dominantou města je také Torre de Hercules, nejstarší maják na světě, kdysi ho tu vztyčili již Římané. Prohlédnout si z něho můžete nejen pobřeží, ale také samotnou A Coruňu. Stejné lákadlo nabízí také nedaleký kopec Monte de San Pedro. Zároveň s pobřežní promenádou představuje jednu z nejnavštěvovanějších relaxačních zón ve městě. Z veřejného parku se nemusíte vracet autem ani po svých, funguje tu prosklená lanovka nabízející panoramatický výhled na pobřeží. Navzdory tomu, že Galicie patří k těm chudším oblastem Španělska, A Coruña se neustále rozrůstá a její obyvatelé sem chodí po ránu především běhat. Zákaz vstupu na trávníky? Tak na to tu zapomeňte, zelená má zelenou!
Ten, koho kromě vrcholků a pohledů do dálek lákají také hlubiny, nemůže v A Coruñi vynechat místní Casa de los Pesces neboli Aquarium Finisterrae. V přímém přenosu tu můžete sledovat rejdění mnoha druhů ryb, například klaunů, perutýnů, najdete tu kraby, chobotnice schovávající se do otvorů ve skalách. Ve speciálním prostoru Nautilus, pak máte možnost pozorovat mořský svět v 360stupňovém pohledu. Unaveni z chození? Klidně se sesuňte na gauč a nechte se unášet uklidňující modří s mírným meditativním osvětlením. Nebojte, neusnete. Spát vám nedá Gaston. Na rozdíl od Gastona z pražské zoo, který s velkou vodou vycestoval až za hranice republiky, se místní drobeček v originále jmenuje Carcharias Taurus, má téměř metrák a něco přes tři metry. Už vám to dochází? Nebýt tu tvrzené sklo, krásně si s ním můžete potykat. Těší mě. Žralok písečný. Až se budete vracet z Nautila, nezapomeňte si ještě v mezipatře poslechnout zvuky velryb nebo očichat čtyři rourky s otvory. O co jde? Poznat po čichu tuňáka, sépii či chobotnici může být pro místní hračka, pro Středoevropana docela oříšek. Zkuste si to!
Při výletech a cestách po galicijském pobřeží si určitě všimnete, že jeho tvar je nápadně zapamatovatelný. Přiložili jste na mapu dlaň? Pak jste doma. Díky zdejším četným zátokám neboli rías, které těsně sousedí a jsou velmi podobné tvaru prstů, je galicijské pobřeží údajně delší než v turisty nabité Andalusii. Tady v Galicii jsou kromě turismu zátoky zlatým dolem ještě z jednoho důvodu. Ne každému je po chuti, ale nelze popřít, že místním poskytuje již tradiční obživu. Slávka jedlá. Jednou z nejzajímavějších oblastí na její mořský chov je v regionu Ribeira zátoka Ría Arousa.
 Odsud žádný Gaston roha nevezme |
Na velkých dřevěných plošinách, z nichž ty levnější jsou vyrobeny z všudypřítomného eukalyptového dřeva, jsou ukotveny desítky lan a na nich pak v řetězcích z recyklovatelné síťoviny zdánlivě odpočívají přisáté slávky. Ve skutečnosti ale celé týdny a měsíce filtrují fytoplankton a úspěšně rostou k tržní velikosti.
Život slávky jedlé, která byla vyvolena na talíř milovníka měkoučkých vaků roztodivné chuti, je jeden a půl roku. Co se s ní děje pak? Na to odpověděl i jeden z místních „slávkařů“ Jaime Perez Gonzales: „Po roce a půl musíme naposledy slávky očistit a vytřídit dle velikosti. Slávky se pak prodávají sběrnám, které zajišťují distribuci pro koncového zákazníka. Práce není jednoduchá, vždyť jedno takové lano váží i metrák a v zimě tady na moři nejsou podmínky dobré. Trpí především záda a klouby. Řemeslo se dědí zpravidla po generacích v rodině.“
Jestli se vám na moři i u talíře s mořskými plody dělá krapet šoufl, vraťte se zpátky na souš. A co třeba hned na tu nejsušší? Ano, zdejší úžasná příroda má v repertoáru i jakousi minipoušť. Jedná se vlastně o přírodní park, oficiálně se mu říká Parque Natural de las Dunas de Corrubedo, Přírodní park písečných dun Corrubedo. Na necelých tisíci hektarech rozlohy se tu můžete potkat se zajímavou druhovou rozmanitostí fauny i flóry. Vejdou se sem i přesto, že dominantou je zde pohyblivá písečná duna, dlouhá více než kilometr, široká na některých místech až 300 metrů. Její výška pak při příznivých podmínkách dosahuje až 20 metrů. Zajímavostí je, že v minulosti zde písku bylo ještě více, jen se během urbanistického rozvoje trochu přesunul. Najdeme ho tak v základech a zdech mnoha rodinných staveb zdejšího regionu. Překvapením je zde určitě 247 rostlinných druhů, mezi něž patří i kaktusy, různé druhy rákosů či pryskyřníků. Z fauny se tu daří především ptákům, počty dosahují až 2 300 jedinců v celkově 35 druzích.
Text a foto: Jan Holý
Vážení čtenáři, Váš oblíbený portál Celyoturismu.cz bude v horizontu 3 měsíců uzavřen. To podstatné z cestovního ruchu – vývoj, statistiky, analýzy, legislativní problematiku atd. – proto nově najdete na zpravodajském portálu Hospodářské komory ČR www.komoraplus.cz a také ve...
První velká incomingová akce na podporu návštěvnosti České republiky po pandemii covid-19. Tak vnímají odborníci na cestovní ruch z celého světa Czech Republic Travel Trade Day (TTD) 2022. Ve spolupráci s Destinační agenturou Živý kraj ho uspořádala...
Nejen tři inspirační videa, ale i zajímavá čísla o turistice z České republiky představil minulý týden ředitel Německé turistické centrály (DZT) v Praze Jan Pohaněl na setkání s novináři.
