Bez práce bych umřel

Že člověk stárne, si prý uvědomí teprve při pohledu na své odrůstající děti. Nevím, tuto zkušenost zatím nemám. K podobným úvahám mne přivedla zpráva o tom, že začátkem ledna oslavil sedmdesáté narozeniny Prof. Ing. Jiří Jindra, CSc. Teprve na jejím základě jsem si uvědomil, že je tomu už třináct let, kdy jsem na Vysoké škole ekonomické naslouchal jeho přednáškám o obchodní logistice. Dnes je však Prof. Jindra rektorem Vysoké školy hotelové, desátým rokem organizuje prestižní Konference o rozvoji obchodu a svými bohatými zkušenostmi přispívá k činnosti Svazu obchodu a cestovního ruchu České republiky. O odchodu na „zasloužený odpočinek“ zdaleka neuvažuje, mohli jsme si proto pohovořit o jeho nejbližších plánech či aktuální situaci v pohostinství a školství. Na všechny otázky přitom odpovídal se svojí charakteristickou noblesou a s rozhledem na slovo vzatého odborníka. Nejprve jsem požádal o krátké shrnutí jeho zajímavé kariéry.

Původně jsem toužil pracovat ve velkém hotelu, nicméně ukázalo se, že pro tuto práci jsem kádrově špatně vybaven. Zajímavou zkušeností pro mě ale byly i ony dva a půl roku, kdy jsem pracoval v podnicích restaurací a jídelen. Pak jsem přešel do Výzkumného ústavu obchodu, kde jsem pomáhal zavádět tehdy vznikající samoobsluhy, první velkoprodejny a družstevní nákupní centra, ale pak jsem se znovu vrátil k obchodní, resp. velkoobchodní síti. Je tedy možno říct, že jsem se celý život věnoval obchodu a současně i pohostinství. A vždy to bylo i nad rámec zaměstnání – ať už v České vědecko-technické společnosti či později ve funkci viceprezidenta Svazu obchodu. Z titulu posílení Svazu jsem v roce 1995 začal organizovat Konferenci o rozvoji obchodu, což se mi, při vší skromnosti, myslím, povedlo. Za další svůj úspěch považuji fakt, že jsme po osmi letech snažení dosáhli spojení Svazu obchodu s podnikatelskými a zájmovými organizacemi v oblasti pohostinství a cestovního ruchu. Ve Svazu obchodu a cestovního ruchu jsou dnes sdruženy všechny významné organizace z oblasti obchodu i cestovního ruchu. A přestože jsem se vzdal funkce viceprezidenta SOCR, na jeho činnosti se podílím dál. Mým cílem je, aby konference HORECA, kterou SOCR spoluorganizuje, dosáhla podobného věhlasu a úrovně jako konference o rozvoji obchodu. Při přípravě čtvrtého ročníku opět spolupracujeme se všemi odbornými svazy a zájmovými asociacemi. Myslím, že budoucnost je nutně spojena s úzkou spoluprací všech zainteresovaných stran.

Problémem českého cestovního ruchu je ale značný počet profesních organizací a z toho vyplývající roztříštěnost. Souhlasíte?
Není to určitě úplná podpora, ale na druhou stranu tyto jednotlivé organizace vznikly spontánně a je pozitivní, že každá má nějaký konkrétní program. Ne vždy se podaří vytvořit jednotnou organizaci. Právě proto se v rámci Svazu obchodu a cestovního ruchu snažíme tyto aktivity zastřešit. Problém je spíše v tom, že ani jedna ze stávajících organizací není dokonalá v umění lobbyingu.

Pohostinství, které bývá často chybně stoprocentně spojováno s cestovním ruchem, dostává kvůli neschopnosti účinně lobbovat zabrat nejnovější úpravou DPH. Bolestivější je to přitom v oblasti ubytování, katastrofální pak v případě, že se nepodaří účinnost odsunout na leden příštího roku, neboť hotely mají nasmlouvané ceny na letošní rok, které nejde dodatečně změnit. A neobstojí argument, že třeba pražské hotely situaci ustojí, protože mají vysoké ceny. Podle mých zkušeností mají naopak většinou ceny vinou nedávné cenové války nepřiměřeně nízké! Hoteliéři tak nemají z čeho brát a změna DPH by mnohé mohla přivést do existenčních potíží. V každém případě musejí přestat s rozvojem, ale v mnoha případech již mají uzavřeny smlouvy se stavebními firmami, z kterých se nemohou vyvázat. V letošním roce tak nejspíš dojde na lámání chleba. V gastronomii tento problém není tak výrazný, ale je třeba vidět, že restaurace dostaly další ránu v podobě zvýšení hygienických požadavků.

Vraťme se k Vaší profesní dráze. Co bylo tím hlavním impulsem, že jste se v roce 1990 rozhodl ukončit třicetiletou kariéru ve výzkumu a přihlásil se do konkurzu na vedoucího katedry obchodního podnikání na VŠE?
O kontakty se školami jsem neměl nouzi ani předtím, protože naše pracoviště koordinovalo příslušný výzkum na vysokých školách. A opačně – výzkum na školách byl vždy velmi poplatný pedagogické práci, což není myšleno jen jako kritika. Učit jsem chtěl a hlavně jsem cítil, že na VŠE chybějí některé předměty – po nástupu do funkce jsem proto zavedl novou koncepci katedry a nové předměty Mezinárodní firmy a Obchodní logistika. O správnosti a užitečnosti tohoto kroku mě dnes přesvědčují mí bývalí studenti, s kterými se potkávám na různých konferencích a podobných akcích.

V roce 1993 jsem byl zvolen děkanem. Tuto funkci jsem zastával dvě období, přičemž ke konci druhého jsem obdržel nabídku Ing. Čertíka a společně jsme udělali návrh na založení Vysoké školy hotelové.

Tento záměr se evidentně zdařil. V čem tkví tajemství tohoto úspěchu?
Každou školu je třeba dlouho a citlivě budovat. Nám se podařilo, a to je velice cenné, vytvořit vlastní sbor učitelů na plný pracovní úvazek. Jen pro dokreslení: máme 33 učitelů, z toho 10 docentů a profesorů, což něco napovídá o kvalitě sboru. Máme fungující katedry, přičemž katedra funguje pouze tehdy, má-li ve svém čele osobnost, která má navíc koho řídit. Proto mě fascinují některé soukromé školy, které mají mnoho kateder, ale nemají stálé pracovníky – to považuji za vymývání zraku. I my samozřejmě máme externisty, zabezpečují asi 18 % výuky, ale to je přirozené. Žádná škola, která nemá tisíce studentů, se bez externistů neobejde. Nám se podařilo dosáhnout cílové hranice tisíce studentů, přičemž hodláme na 85 – 90 % zvýšit podíl výuky zabezpečované vlastními pracovníky.

Nyní se navíc ještě snažíme zavést dva nové a zajímavé obory – destinační management, což je již samostatná a odborné vstupy vyžadující disciplína, a také marketingové a mediální komunikace. Posluchači se dozvědí, jak jednat s médii, jak dělat PR, co obsahuje krizový management, jak zvládat situace v rámci zájmových skupin či jak účinně lobbovat. Nebo jak by měl vypadat zákaznický časopis, bez kterého se dnes neobejde žádný významný hotelový řetězec. Výuka by měla začít na podzim.

Jak hodnotíte úroveň českého školství v oblasti hotelnictví?
Střední školy jsou dost špatné, protože jich je moc a nedošlo k dostatečné přirozené selekci. Jen o něco málo lepší je situace v oblasti vyšších odborných škol. Druhou skupinou jsou vysoké školy. Tradici má výuka cestovního ruchu na Vysoké škole ekonomické, po revoluci se tento obor objevil na univerzitách v Plzni, Českých Budějovicích, v Ostravě a Brně. Cestovní ruch jako takový tedy byl dostatečně zastoupen, proto jsme s Ing. Čertíkem dospěli k závěru, že to, co společnost potřebuje, je skutečně hotelová škola zaměřená specificky na hotelnictví a gastronomii. Teprve nyní se, prostřednictvím oněch nových oborů, trochu víc vracíme k cestovnímu ruchu. Kromě nás pak z iniciativy vynikajících hoteliérů vznikla podobně zaměřená škola při Národní federaci hotelů a restaurací, nicméně její realizace se dala jen velmi obtížně profesionálně zvládnout z hlediska vysokoškolské výuky. Přesto je tato škola životaschopná. Pro nás nepředstavuje přímou konkurenci, už s ohledem na výši školného a poněkud specifické metody výuky.

Při pohledu na české vysoké školství se musím zastavit nad jednou nedobrou skutečností. Poté, co vstoupilo v platnost nové krajské uspořádání České republiky, chce mít každý kraj z prestižních důvodů vlastní veřejnou univerzitu, přestože mnohde, jako například v Českých Budějovicích, Plzni či Mladé Boleslavi, již vysoké školy fungují. Zejména Praha je tak nabitá kvalitními vysokými školami, že touha Středočechů mít vlastní univerzitu rozdělenou do jednotlivých městeček kolem Prahy, mi připadá přinejmenším pochybná. A neseriózní bude, pokud stát, který nemá dostatek financí na podporu dosavadních škol, na tento projekt přidělí prostředky. Pro nás, coby soukromou školu odkázanou výlučně na příjmy ze školného, by to samozřejmě znamenalo další konkurenci, protože Středočeská univerzita plánuje otevřít v Poděbradech hotelovou fakultu. Nevím přitom, jak hodlá škola zajistit ony kvalitní vlastní pedagogy, které slibuje v inzerátech. Ze střední školy je rozhodně nezíská, vybudování kvalitního týmu vysokoškolských učitelů je otázkou několika let.

Máte ještě jiné plány, než o kterých jste hovořil?
Svoji činnost chci pochopitelně soustředit především na školu, ale i na významné konference a určitou spolupráci se Svazem obchodu a cestovního ruchu. Budu se snažit, aby škola získala nové studijní obory a byla stále propracovanější. Snažíme se mimo jiné o zřízení detašovaného pracoviště a zavedení ještě dalších studijních oborů, než o kterých jsme spolu hovořili. Věnovat se chceme rozšiřování výzkumné činnosti, provázání školy s praxí a budování kontaktů se zahraničními školami. Hodláme mimo jiné přibírat zahraniční studenty. Krátce řečeno – půjde o vitalizaci odpovídající vstupu do EU. A co je důležité, neplatí u nás myšlenka, že vystuduje ten, kdo si zaplatí. To považuji za hlavní devizu a o to budu usilovat i nadále.

Petr Manuel Ulrych