Živé příběhy od Mrtvého moře

Starověká místa, o kterých nemlčí ani Bible, ani Korán, ani židovská tradice, jsou nasycená odpověďmi, na které se od školy zapomnělo, i otázkami, na které žádná škola neodpoví. Pravda, asi tušíte, že Petra není jen dívka od vedle, ale možná by se vám také hodila záruka naší osobní zkušenosti, že bezmála 4 000 let starý Jeruzalém je živoucí město, i když nejbližšímu moři se říká Mrtvé. Směs z jordánské a izraelské kulturní chlouby, kterou jsme ochutnali ve společnosti CK EXIM Tours, bude šmakovat zejména těm, kdo mezi cestování a lenošení nestaví rovnítko.

„Marhaba, smell the jasmin, taste the olives,“ láká vás arabský mobilní operátor v Jordánském Hešemitském království těsně za hranicemi Izraele. Dostat se sem z egyptské Taby, odkud expedice cestovní kanceláře EXIM Tours po dvoudenní aklimatizaci vyráží, je otázkou tří hodin a právě díky tak krátké vzdálenosti je sinajský Egypt pro zanícené cestovatele víc než pláže a korálové útesy. Je branou k příběhům, se kterými stojí a padá mnoho kultů, a i když pravdy některých z nich prý přežívají navzdory archeologickému bádání, na poutavosti jim to neubírá. Napínavost je těmto končinám vůbec vlastní, přesvědčíte se o tom hned na první jordánské zastávce ve Wadi Rum.

Čaj bez rumu v Rum

Že je vám Wadi Rum povědomé jen podle druhého slůvka? Pokud jste viděli výpravný filmový epos Lawrence z Arábie, máte povědomí i o Wádí Rum a okolní poušti, jejíž obzory bez hranic znásilňují obrovitá skaliska. Právě tady se Thomasi Edwardu Lawrencovi, tajnému agentu britské armády, podařil husarský kousek, když na území bez pevných hraničních čar sjednotil arabské kmeny k vítěznému tažení proti Turkům. Na hybatele prvoválečného arabského tažení, jehož žádost o vstup do armády byla původně zamítnuta z důvodu nedostatečné výšky 1,65 cm, dodnes odkazují některá místní jména – Lawrencůw pramen pohlcující zelené miniatury keřů na jinak holém skalisku anebo Sedm pilířů moudrosti Lawrence z Arábie – sed­miprstá dlaň rvoucí se z útrob nekonečné písčité planiny do výšky šesti set metrů.

Končinu okolo tohoto podivuhodného útvaru brázdí jednohrbé koráby pouště a jejich rychlejší spojenci pro turistické výlety za beduíny, terénní džípy. Děti písečných dun stále dávají přednost polopouštnímu životu svých otců, dny tráví se svými stády a noci pod ochranou stanů z kozí srsti. Ti, kteří se zčásti vzdali nomádských zvyklostí a živí je cestovní ruch, vám ve skromném karavanseraji připraví výtečný čaj s kardamomem a povypráví o obyčejích svých prapradědů, jež v mnohém splývají s jejich současnými.

Wadi Rum je důkaz, že i místo plné písku, ostrého slunce a větrem krášleného kamene si zaslouží být nazýváno krajinou a ani poměrně vysoká turistická návštěvnost na tom nic nezměnila. Prozatím, příběh skalního města Petry je nepatrně odlišný.

V objetí obětí

V době, kdy je ve středoevropské kotlině hitem hrnčířský kruh, arabský národ beduínských Nabatejců tesá do skal budoucí památku UNESCO – město Petra. Toto pohřebiště uprostřed nepřístupných skal bylo dlouhou dobu dobýváno, ale až do roku 106 n. l. Petra odolávala, vědoma si významu svého jména. Slovo „petros“ totiž v řečtině znamená kámen – skála a pojítko mezi jmény a jejich prvotními významy navádí některé badatele k doposud nepotvrzeným teoriím, že v Bibli jsou na pozoruhodné místo narážky pod jménem Selá, hebrejsky kámen – skála.

I když za nabatejské epochy Petra nesloužila ničemu jinému než kultu smrti, v  Mojžíšově údolí (Wadi Musa) to od 3. století před naším letopočtem žilo. V Petře se konaly pohřební hostiny, zádušní mše s posvátnými průvody a pohřbívalo se do honosných hrobek ztvárněných podle řecké architektury i asyrských vzorů. Dvacet kilometrů čtverečních rozsáhlý „okrsek na věčnost uložených“ jich čítá okolo osmi stovek, přičemž se nejedná o stavby v pravém smyslu slova. Nabatejci s pískovcem prováděli něco podobné tomu, co architekti zahradních labyrintů dělají s keři, a malé komůrky, kam se k nekonečnému odpočinku ukládalo až 25 lidí, i monumentální zdobné hrobky jsou vytesané do útrob skal. Pod tíhou nástrojů takto vznikaly i jejich zdobné fasády, které spodek skalisek objímají do výšky 50 metrů a nabatejské pietní rovy dekorují namísto náhrobních kamenů. I díky této „anonymitě“ prý již nikdy nerozluštíme, kdo je v nich skutečně uložen.

Wádí Rum: Z útrob velké pískovny trčí Sedm pilířů moudrosti Lawrence z Arábie, což je i název vlastní knihy tohoto tajného agenta britské armády

Hora Nebo: Mojžíšův hrob

Nabatejci svoji posvátnou půdu střežili 400 let, ale nakonec byla Petra dobyta Římany, začleněna do jejich impéria, okupována Byzantinci i křižáky a pak světem zapomenuta. Až do roku 1812, kdy ji lstí objevil Švýcar J. L. Burkhardt. Vše, co viděl, si tajně zakreslil uhlem na papír, a když jeho skici obletěly svět, ne­ubránila se Petra novému tažení. A tak při porovnání černobílých kreseb a stavu dnešní Petry je jasné, že za 200 let od objevení se v prach a písek obrátilo mnohé z toho, co 2 000 let před ním drželo pohromadě.

Skalní pohřebiště Petra: Řada pietních fasád vytesaných do rudého pískovce

I přes ztráty Petra šokuje. Turisty, archeology, architekty. Cesta do nitra skal se zpočátku kradmo vrýpává do otevřené krajiny a nenápadně se stáčí jako tobogán. Není příkrá, jen mírně sestupuje stejně jako za dob, kdy nabatejským strážcům umožňovala pozorovat každého, kdo do údolí směřoval, aniž by sami byli spatřeni. Bdělost dnešních příchozích rozptylují první příbytky mrtvých a vy jen sotva vnímáte, jak se okolní skály s každým metrem stahují, masivy kamene jsou kolmější, těsnost těsnější. Nechápete, že tak vás Petra varuje před úzkou přístupovou soutěsku Siq – Siq, která až po 1 500 metrech vydá nejtajemnější tajemství Města skal.

Potit krev?

Zpočátku desetimetrový, na svém konci necelé tři metry široký Siq vás opíjí všemožnými variacemi červené, purpurové, modré, hnědé a žluté, a jen co vystřízlivíte, obírá vás o čas zastávkami u kamene džinů, modlitebních výklenků, pozůstatků „zkamenělé“ karavany, jak je do pískovce zachytila primitivní rydla a dláta. Tehdy soutěskou ještě tekla voda, neboť i s tak jednoduchým náčiním Nabatejci zbudovali soustavu vodovodních koryt pro svádění Mojžíšova pramene do údolí, hráze pro zadržování záplav i nádrže pro uchování pitného zdroje.

Těžko říct, zda vás Siq vábí dál, anebo jen zdržuje, abyste se vzdali před cílem. Vyhlazené masivy soutěsky vyrůstají u vašich nohou, končí někde u prvních mraků a málokdo zpozoroval, že stometrový svěrák Siq se pomalu utáhl na délku rozpažených paží. Kámen se ale nakonec uvolí a znavené pěšáky vpouští do údolí. Průrvu protíná nitka světla – stojíte před Pokladnicí, chrámovou hrobkou Aretase, krále nabatejského. Vítězný okamžik lovce pokladů!

Pokladnice (Al-Khazneh) je zatesána do červeného pískovce do míst pod přirozeným převisem, který ji dva tisíce let chrání před záludnostmi podnebí. Náčiní stavitelů skálu symetricky zbavovalo několika kilogramů drolivého kamene až do výšky 34 metrů, vyhloubilo průčelí o dvou patrech a v „přízemním interiéru pískovce“ i širokou svatyni. Vnitřní i vnější dramaturgii Pokladnice zcela ovládají barvy, mění se od světle žluté a růžové ráno až po tmavý červený a hnědý nádech večer.

Madaba: Mozaiková mapa ze 3. – 4. století znázorňující Svatou zemi a poutní místa, jak je vyznávala tehdejší křesťanská obec. Nezvyklá je převrácená orientace mapy i to, že je na podlaze a ne na stěně.

Hrobka nabatejského krále Aretase v jordánském skalním městě Petra. Znáte ji z filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava nebo ze snímku Mumie

Z úcty k životu po životě vytvořili Nabatejci dílo, které je zapsané na seznamu Světového dědictví UNESCO a nedávno bylo vybráno mezi novodobé divy světa. Avšak potit krev pro mrtvé? Kultovní verzi nebyly dobyvatelé Petry ochotni uvěřit a navzdory tomu, že zde kýžené truhly zlata nenašli, chrámu název Pokladnice zůstal.

Kde se vlastně vzala dynastie Nabatejců, biblických potomků Nabájota, syna Ismáílova, jenž byl synem Abrahama, praotce Arabů i Židů? Další otázka se škálou odpovědí, avšak mnohem zamotanějších než hádanka dalšího dne: Proč se Nebo píše s velkým N?

Vyhlídka zaslíbená neboli Nebo

Pod pojmem Svatá země si většina čtenářů vybaví Izrael, nad spojením „biblická země“ už mnozí zaváhají. Starozákonní i novozákonní lokality se totiž nacházejí i v asijské části Egypta, na palestinských autonomních územích nebo právě v Jordánsku, jako například Nebo. Hora Nebo je posvátné místo Židů, jejichž předci v čele s Mojžíšem odtud po všech útrapách na cestě z egyptského zajetí poprvé spatřují zemi zaslíbenou.

Díky starozákonní symbolice je z Nebo i za nehezkého počasí cenný výhled na údolí řeky Jordán a Mrtvé moře a při troše štěstí na jasnou oblohu můžete zahlédnout Jericho a jeruzalémské střechy. I když hora ční vysoko nad okolní krajinou, je výstup na vrcholek nenáročnou procházkou, neboť k bráně areálu přiváží turisty klimatizované autobusy. Kdysi to sem Mojžíšovi a Izraelitům trvalo z područí faraonů 40 let a Bůh jejich víru zkoušel tak přísně, že nikdo z původní generace Kanaán nespatřil, natož aby do země zaslíbené vkročil. Takové zados­tiučinění Bůh nedopřál ani Mojžíšovi, který na Nebo umírá ve věku 120 let. Přesvědčit vás o tom může jeho hrob těsně pod vrcholkem.

Milion a milion kamínků

Jordánské městečko Madaba východně od Nebo není součástí zájezdu EXIM Tours jen tak zbůhdarma. Právě naopak – Madaba měla na upevňování křesťanství značný vliv, je zmíněna v Bibli a proslavily ji kostelní mozaiky, mezi nimiž vyniká Mozaiková mapa na podlaze pravoslavného kostela svatého Jiří. Znázorňuje Svatou zemi a křesťanská poutní místa tak, jak jejich důležitost vnímala společnost po přelomu 3. a 4. století n. l., a podle tradice ji nechala ze dvou milionů kamínků vyskládat horlivá křesťanka a manželka císaře Konstantina Velikého, svatá Helena.

Na záchranu madabské mozaiky vcelku však bylo krátké i Helenino fluidum. Z původních 16 x 6 metrů se zachovala pouze třetina a jen bedlivější pozorovatelé na ní určí Mrtvé moře, řeku Jordán, Jeruzalém, dohromady dvanáct míst. Severně od Madaby leží Gerash – město s tak dochovanou atmosférou starého Říma, že vás mrazí pomyšlení – nevrátí se za moment původní obyvatelé?

Řím na dosah

Proč byl někdy dějepis ve školách zbytečně nudný? Pro odpověď na studentskou otázku se zastavujeme v zeleném údolí biblické země Gilead. Gerash by v něm asi zůstalo nenápadným sídlem, kdyby zde Římané nevystavěli své civitas se vším, co k charakteru antických měst náleželo. 90 procent celého skvostu je prý ještě přikryto zeminou, ale i těch deset odkrytých manifestuje velikost římské architektury. Vstupujete sem skrze Hadriánův oblouk, uši vám trhá ryk koní z hipodromu, na dlážděném hlavním bulváru zakopáváte o výmol, který napáchaly kupecké vozy, a počítáte, že je to přinejmenším dva tisíce let, co tudy projel první. V amfiteátru prověřujete akustiku divadelních našeptávadel, důkaz, že herci se odjakživa jistí proti ztrátě paměti, načež si holou rukou sáhnete do skuliny korintského sloupu, abyste mohli povídat, že nejsou monolitní, ale poskládané z kamenných kuželů na čep. Zkrátka na okamžik si hrajete na staré Římany a není to vůbec žádná nuda.

Chléb a hry

O Gerashi se píše jako o ruinách, které jsou po syrské Palmyře nejlépe zachovalými pozůstatky osídlení z přelomu letopočtu. Město v roce 747 sice postihlo silné zemětřesení, ale trosky si u nás představujeme přece jen trochu jinak. A tak se v dalších pramenech s uspokojením dočtete, že Gerash je nejlépe zachované město z tzv. Dekapolis, konfederace deseti římských měst z 1. století př. n. l. To už zní přijatelněji, zvlášť když z architektury a rozmístění staveb přímo čiší, jak stavitelé neopomíjeli nic z bohatých poznatků o materiálech, matematice, estetice či meteorologii. Tak například před stavbou nových ulic bylo nutno prostudovat místní povětrnostní podmínky, aby nebyl v ulici při jižním větru příliš horký a suchý vzduch, a zase naopak, aby při severáku nebyla lidem v ulicích zima, aby do domů příliš nepražilo slunce ani z jihu, ani ze západu, když se den chýlí ke konci.

Gerash – jedno z nejzachovalejších římských měst se vším, co k architektuře antických civitas patří

Soulad „účelu, krásy a terénu“ mezi gerashskými hradbami nejlépe „přečtete“ z obětiště Artemidina chrámu na jednom z vršků: pravidelné ulice lemované sloupovím, Diův chrám, městské divadlo a amfiteátr, stará agora, brány střežící vchod a samozřejmě fórum, jehož sloupoví využívali obchodníci a prostor politici. Nikdy nebylo přeplněné lidmi a nikdy ani nezelo prázdnotou, stejně jako hipodrom pro 15 tisíc diváků.

Fórum a hipodrom – chléb a hry! Památná věta římského satirika je naplněna bezezbytku, můžeme „jordánské Pompeje“ opustit do země zaslíbené ­Izraelitům. Stačí přijmout biblickou výzvu a přejít hraniční řeku Jordánska a Izraele. „Přejdi Jordán“ vás vyzývá ke svobodě bez otroctví, k přechodu od hříchu k počestnosti anebo ke vstupu do nebe. A brány nebeské se v den posledního soudu otevřou v Jeruzalému. V příštím, říjnovém čísle COT ­business.

Text a foto: Hana Čermáková a Filip Madle

www.eximtours.cz