Nikdy nejsou v centru, většinou na okraji obce či ještě dál. Zarostlé, často rozpadlé, přesto (anebo právě proto) mají magickou atmosféru, nepatetickou, bez pozlátka. Židovské hřbitovy přinášejí kapitoly z tak trochu odlišných dějin naší země, mnohdy však již s vypětím všech sil. Chátrají a příběhy i svůj nebývale přitažlivý génius loci si pozvolna odnášejí do nenávratna.
V České republice je nyní asi 340 židovských hřbitovů, přes 320 je jich samostatných a zhruba dvacet jich funguje jako součást komunálních krchovů. Na Moravě a ve Slezsku jich najdeme na pětasedmdesát, ostatní jsou v Čechách. Největší hřbitovy můžeme navštívit v Praze – Josefově, dále v Mikulově a Třebíči, k nejmenším patří hřbitovy v Zalužanech na Příbramsku či v Hoješíně na Chrudimsku. Nejstarší náhrobky z 15. století lze vidět v Praze – Josefově a v Kolíně, stély ze 16. století se dochovaly v Brandýse nad Labem, Ivančicích, Libochovicích, Mladé Boleslavi a Stráži. V muzeích v Brně, Chebu a Znojmě jsou uchovávány i náhrobní kameny ze 14. století, které pocházejí ze hřbitovů dávno zrušených.
Kasejovice v Plzeňském kraji se můžou pochlubit velmi cenným hřbitovem s náhrobky barokního a klasicistního typu |
Židé se na území nynější České republiky usazovali již od počátku 10. století, jejich právní a společenské postavení bylo nicméně odjakživa velmi nejisté a v důsledku své odlišnosti byli židé pravidelně předmětem nevraživosti a násilí ze strany ostatního obyvatelstva. To se projevovalo pogromy, vypovídáním z měst a obcí či, řečeno moderním jazykem, xenofobním jednáním. Jejich společenský status se změnil až v polovině 19. století získáním plné občanské rovnoprávnosti. Skutečnost, že se židé významně zasloužili o hospodářský a kulturní vzestup českých zemí, dokládají jména jako Rothschild, Petschek, Moser, Mahler, Freud, Husserl či Kafka.
Umělecky cenný reliéf náhrobku |
Praha – Josefov |
Nejvíce semitů žilo v českých zemích koncem 19. století (asi 140 tisíc ve 250 obcích), ještě koncem třicátých let 20. století jich zde bylo na 120 tisíc. Tragický mezník představovala druhá světová válka, kdy bylo 90 procent židovské populace vyvražděno nacisty. Po válce zůstalo v Česku zhruba 20 tisíc židů, poté ale následovalo několik emigračních vln. V současné době u nás působí deset židovských obcí, k nimž se hlásí asi 3 000 členů. Ve dvacátém století zničili značnou část hřbitovů fašisté, ale ještě více jich bylo podle dostupných dokumentů zrušeno, poničeno či zcela zdemolováno po roce 1948. Drtivá většina hřbitovů, jež jsou většinou majetkem obcí, tak nyní leží v aglomeracích, kde již žádná židovská komunita neexistuje.
Základní rozdíl mezi židovskými a křesťanskými hřbitovy vyplývá z tradiční židovské zásady nenarušitelnosti hrobů. Proto se v případech, kdy nebylo možné zaplněný hřbitov plošně rozšířit, navezla na staré hroby vrstva zeminy a další zemřelí pak byli pohřbíváni nad původními hroby. Náhrobky z dolní vrstvy byly přitom znovu zasazeny do nově nasypané půdy (Mikulov, Pacov, Rabštejn nad Střelou, Praha – Josefov). Ve středověku byly hřbitovy zakládány uvnitř měst, postupem doby se však musely odsunout za město či obec, často až za hranici katastru.
Převládajícím typem náhrobku je stéla – deskový náhrobní kámen zapuštěný kolmo do země. Vývojově patrně souvisí s nápisovými deskami z pozdně antických židovských katakomb a s rustikalizovanou podobou provinciálních římských stél. Jejich tvar, uspořádání nápisu i výzdoba se během staletí měnily. Například středověké židovské náhrobky měly tvar hrubě opracovaných kamenných desek, zakončených obvykle pravoúhle, se zkosenými rohy, řidčeji půlkruhově a jen výjimečně ve tvaru gotického trojlistu. Vzácnějším typem je tzv. tumba sestávající z několika kamenných desek. Tumby se stavěly většinou nad hroby nejvýznamnějších osobností konkrétní židovské obce. K vidění jsou například v Brandýse nad Labem, Heřmanově Městci, Holešově, Praze – Josefově či v Krnově. Židovské náhrobky se vyznačují především nápadnými symboly umístěnými v horních částech stély. Vnímavý pozorovatel tak může rozeznat třeba znaky jednotlivých starožidovských rodů (žehnající ruce na hrobech kohanitů, konvice na hrobech levitů), Davidovu hvězdu, znamení symbolizující zaměstnání zemřelého (krejčovské nůžky, kniha) nebo podoby zvířat připomínající jméno (lev, jelen, ryba, kohout). Zvláštností Starého židovského hřbitova v Praze jsou figurální motivy, které se nejčastěji vyskytují na náhrobcích zesnulých neprovdaných mladých dívek nebo chlapců, mohou se však vztahovat i ke jménu zesnulého, jako například postava Adama a Evy na náhrobku ženy jménem Chava.
Nápisy byly až do poloviny 19. století hebrejské, poté hebrejsko–německé či hebrejsko–české, ve 20. století se objevují i čistě české nebo německé, ale téměř vždy ukončené pěti hebrejskými písmeny (zkratkou tradiční náhrobní formule). Pomníky se na hřbitovech vztyčovaly většinou až rok po úmrtí. Při návštěvě hřbitovů kladou lidé na náhrobky kamínky. Obecně je tento zvyk vykládán jako vzpomínka na pochované, nicméně přesný význam a původ tohoto prastarého zvyku není doposud dostatečně objasněn.
Nejlépe zpracované databáze židovských hřbitovů najdete na internetové stráncewww.chewra.com/index.asp (několik let zde podrobně mapuje židovské hřbitovy ústecký divadelník Jaroslav „Achab“ Haidler) nebo na webu www.zidovskepamatky.unas.cz .
Text: -jp- a čtk
Foto: CzechTourism, Ivan Šiler a Jan Pomykal