Zapomenutý ráj na konci Slovenska

Bukovské vrchy, Bukovské hory, od roku 1993 mezinárodní biosférická rezervace Východní Karpaty (UNESCO), od roku 1997 Národní park Poloniny. Všechny tyto názvy se pojí k jedinému území, k nejvýchodnější části Slovenska, k oblasti takřka pusté a dosud minimálně zatížené turistickým ruchem, k místu, kde vlci dávají dobrou noc.

Pohoda na hřebenu. Vlevo od cesty je Polsko, vpravo Slovensko.

Mám možnost srovnání. Ono tajuplné a pro našince svým způsobem exotické pohoří jsem navštívil (ještě pod oficiálním názvem Bukovské vrchy) v létě roku 1997, zhruba 3 měsíce před vyhlášením národního parku. Podruhé jsem přijel do již 9 let funkčního národního parku letošní léto. Musím se přiznat, že mě čekalo nejedno překvapení. Na rozdíl od první výpravy nebyly názvy obcí psány azbukou, autobusy jely na čas, existovaly autobusové čekárny (se střechou!!!) a v Nové Sedlici (nejvýchodnější vesnice SR a oblíbené východiště na hlavní hřeben) fungoval malý penzion s restaurací. Turistické značení bylo obnovené, vylepšené o nové rozcestníky, vznikly tvarové odbočky ke studánkám a na vyhlídky, přibyly informační tabule, zbudována byla příjemná útulna (pouze k přespání) v sedle pod Čiertažom, na vrcholu Kremence (nejvyšší vrchol pohoří – 1221 m) bohužel zmizel velmi využívaný přístřešek, zato byl osazen nový trojhraniční sloup… Změny očividné, nicméně ne radikální a neohrožující „měkký“ druh turistiky v oblasti.

Sporák z kamenů, plotýnky z plamenů

Pokud se chystáte do slovenských Polonin, doporučuji, dříve než se vydáte do hor, navštívit malebný skanzen v Humenném (www.muzeumhumenne.sk). Uděláte si krásnou představu, jak vypadala původní východokarpatská vesnice, a hlavně uvidíte nádherný exemplář dřevěného kostela postaveného bez jediného hřebíku a přeneseného právě z výše zmíněné Nové Sedlice. Území NP Poloniny a jeho okolí je vůbec typické vysokou koncentrací vzácných „drevených cerkví“ všech typů a tvarů (Topoľa, Ruský Potok, Uličské Krivé, Jalová aj.).

Dřevěný kostel sv. archanděla Michala z roku 1764 ve skanzenu v Humenném

Ale vraťme se zpět do hor. Když za Novou Sedlicí překonáte nízký hřebínek, spadnete do úžasného údolí potoka Stužice se zbytky úzkorozchodné lesní železnice, která tudy od roku 1941 vedla do Žornavy na tehdejší Podkarpatské Rusi. Potom vám již nic nebrání v nástupu na vrchol Kremence a tím i na hlavní hřeben. Výstup je táhlý, únavný, leč nezapomenutelný, neboť procházíte učebnicovým příkladem pralesního ekosystému se vším, co k němu patří. Kremenec – zasloužená odměna, magické místo na hranici 3 států, fantastické výhledy na Ukrajinu i na polské Poloniny. A kam dál? Stále na západ po pustém hřebenu kopírujícím slovensko-polskou hranici. Tuláka ráj pokračuje – široké poloniny se střídají s hlubokými lesy, které tu, jen tak mimochodem, tvoří největší komplex bukových lesů v Evropě. Přenádherné výhledy dolů do hlubokých hvozdů vám nabídnou dominanty Rabia skala, Ďurkovec, Pľaša či Kruhliak. Poetické názvy, že? Pozornému cestovateli neuniknou ani všudypřítomné stopy války – okopy, zákopy velitelských stanovišť, zbytky nejrůznější zrezivělé munice. Co naplat, fronta se tudy převalila v obou světových válkách. Nelze ovšem říci, že by byly desítky let staré zemní práce a artefakty zbraní nezajímavé. Naopak, chvílemi se mi zdálo, že prožívám až jakýsi „war tourism“.

Zbytky pražců úzkorozchodné koleje v údolí Stužice. Původní záměr byl vytěžit Stužický prales, ale provoz trati zastavila válka, čímž byl jedinečný přírodní skvost zachráněn.

Za ucházejícího počasí by měl poloninský poutník do 5 dnů pohodlné chůze docílit půvabného pěšího hraničního přechodu Balnica, kde končí národní park. Vede tudy úzkorozchodná kolej z polské Cisny a žízeň můžete uhasit v jediném tamějším objektu fungujícím jako dům, hospoda, obchod a železniční stanice dohromady. Obrázek trochu jak z Divokého západu.

V útrobách pralesa. Napadané kusy stromů vytvářejí dokonalý chaos.

Jistě jste pochopili, drazí čtenáři, že v tomto koutu světa nenajdete hotely ani horské chaty, ani jakoukoliv jinou turistickou infrastrukturu. A o to právě jde. Vše potřebné si nesete v batohu, spíte v lese pod širákem, vaříte na ohni a prožíváte štěstí z dobrodružství a osamělosti. Věřte mi, že slovenské Poloniny jsou pro tento druh bytí jako stvořené.

Text a foto: Jan Pomykal

Modranka karpatská je jedním z východokarpatských endemitů