Teorie cestovního ruchu řadí užívání budovy nebo její části na časový úsek k rekreačním účelům nebo–li tzv. time–sharing (sdílené vlastnictví nemovitosti) mezi netradiční formy cestování. Z hlediska demografické segmentace trhu představuje potenciální zákazníky přibližně stejná skupina „účastníků CR“ jako v případě turistiky kongresové či incentivní. Samotná forma incentivní turistiky v podobě „prázdninových klubů“ má se základní myšlenkou time–sharingu mnoho společného. V neposlední řadě lze koncept časového pronájmu rekreačního objektu uplatnit v rámci incentivní turistiky jako např. způsob odměny zaměstnanců.
Timesharing je relativně nová (nebo spíše mezi veřejností známá) forma užívání nemovitostí nebo jejich částí, určených k rekreačním účelům. Její podstatou je, že spotřebitel získá právo užívat určitou nemovitost nebo její část po určité období roku. Toto právo je sjednáno zpravidla na poměrně dlouhé období a timesharer může nemovitost užívat určitý počet týdnů (2–3 týdny) v roce v předem sjednanou dobu. Za nabytí tohoto práva je spotřebitel povinen uhradit při podpisu smlouvy vysokou částku a navíc se podílí na úhradě nákladů za poskytnuté služby a dalších režijních nákladů, které jsou s užíváním nemovitosti spojeny. Odkoupením podílu na nemovitosti v zahraničí se klienti (v řadě případů) stávají členy tzv. prázdninových klubů. Předpokládá se však, že člověka omrzí pořád jezdit na stejné místo. Díky členství v klubu je možné (za patřičný poplatek) provést výměnu pobytu s jiným členem. Není vyloučeno, že by si klient – spoluvlastník nemohl s sebou vzít kromě rodiny i přátele. Jediné, co je na celém systému negativní, je cena a nejasná formulace smlouvy.
Historie této jedné z nejvíce kontroverzních forem rekreace sahá do 60. let, kdy majitelé nemovitostí na francouzské riviéře začali hledat způsob, jak se „zbavit“ svých nemovitostí, do kterých tolik investovali a kde již dlouhou řadu let po sobě trávili dovolenou, aniž by je museli prodat. Do povědomí široké veřejnosti v zahraničí se dostala tato forma pronájmu na konci let sedmdesátých. Zpočátku se nejvíce realizoval v jižních evropských přímořských státech (Francie, Itálie, Španělsko). Postupně se rozšířil i mezi turisty z jiných evropských států, zejména ze Skandinávie, Velké Británie, Německa a zemí Beneluxu. U nás se první firmy objevily již počátkem devadesátých let. Možná, že si někteří budou pamatovat billboardy, na kterých byla vyobrazena Kateřina Kornová coby mořská panna, propagují první a dodnes ještě působící společnost King’s Travel.
Teorie time–sharingu rozeznává dva následující typy:
a) Intervalový time–sharing (jste spoluvlastníky)
b) Právo k užívání (jste uživateli)
Na jiném principu založený, avšak s time–sharingem často zaměňovaný je pak tzv. „condominium“ koncept.
Kromě výše zmíněných výdajů bude muset případný zájemce ještě počítat s dalšími náklady, a to na letenku, stravování. Lépe řečeno bude si muset tyto základní i doplňkové služby (např. pojištění, pronájem auta v místě, průvodce atd.) sám obstarat. V některých případech mu s tím, opět za poplatek v dolarech, pomůže sama time–sharingová společnost. Některé z nich za tímto účelem vydávají speciální katalogy s nabídkou těchto služeb. Jak jsem již řekla, nelze tedy v tomto případě hovořit o zájezdu. Tím je ve smyslu zákona č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu myšlena kombinace minimálně dvou služeb (typu ubytování, stravování, doprava). To pro klienty znamená ještě jednu důležitou skutečnost, a sice že
tyto time–sharingové společnosti nejsou pojištěny proti případnému krachu. Rovněž za tyto společnosti nepřebírá žádná v ČR existující profesní asociace cestovních kanceláří a agentur (tj. ACK ČR, AČCKA) odpovědnost.
Zatímco jména klubů a společností se neustále mění, osoby v pozadí, které jsou organizátory a dealery produktu, zůstávají. Zakladateli těchto společností byli převážně cizí státní příslušníci. Klienti přicházejí do styku převážně s jejich českými zástupci tj. dealery.
Problematickou nadále zůstává smlouva i způsob jejího uzavření. Stává se, že v ní není uveden termín dovolené, ale jen to, že k ní dojde v průběhu dvou let. Stojí v ní, že od ní nelze odstoupit nebo že zaplacená cena se už nevrací. Je uvedena v cizím jazyce a překlad do češtiny neodpovídá cizojazyčnému znění. I zjevně jednoduché smlouvy obsahují jazykové chytáky a nejasnosti či tvrzení, které si lze různým způsobem vyložit.
V západní Evropě se nepřijatelné praktiky timeshareových obchodů rozmohly natolik, že vedly k vydání Evropské direktivy 94/47/EC na ochranu zákazníků vzhledem k některým aspektům smluv, týkajících se práva používání nemovitého majetku na základě časového sdílení. Jednou z důležitých částí této direktivy je, že nakupující má nárok vzít si dobu na rozmyšlenou, a to minimálně 10 dnů. Před skončením této lhůty nesmí společnost se složenou zálohou manipulovat. Smlouvy musí být v jazyce, kde kupující žije, a musí být doplněny překladem do jazyka státu, kde se kupovaný objekt nachází. Na základě této direktivy upravily postupně jednotlivé členské země svoji příslušnou legislativu tak, aby s touto směrnicí korespondovala. Česká republika byla rovněž, určitě i pod vlivem stále stoupajícího počtu negativních ohlasů a zkušeností ze strany podvedených a okradených klientů (ale i samotných dealerů, pracujících pro tyto společnosti), nucena obdobnou legislativní normu přijmout. Zhruba před rokem se Parlament zabýval návrhem příslušného zákona, který by těmto nekalým praktikám zabránil a vnesl to této oblasti, zejména pro zákazníky, jasno. Bohužel tato právní norma přijata nebyla, a je tedy potřeba, aby se veřejnost v souvislosti s nadcházející sezonou postupně s její podstatou začala obeznamovat a byla na jednání s time–sharingovými společnostmi připravena. Doporučuji proto zejména, aby si případní zájemci získali informace zejména od těch, kteří mají s touto formou dovolené již své zkušenosti (je potřeba říci, že je i řada klientů, kteří jsou se službami spokojeni). A dále pak, aby si před uzavřením kontraktu smlouvu a veškeré podklady k ní (zejména cenové a obchodní podmínky) řádně prostudovali.
Ing. Eva Francová, Ph.D.
učitel a konzultant v oboru CR
Univerzita Palackého Olomouc
