Právní úprava lázeňství

Lázeňství představuje specifickou, avšak i v České republice důležitou a tradiční součást cestovního ruchu. Právní úprava lázeňství má dosti odlišný charakter od jádra právní úpravy cestovního ruchu.

Nejvýznamnějšími speciálními normami, upravujícími turistiku, jsou zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, dále některé části občanského zákoníku, jako především smlouva o zájezdu nebo timesharing (dle dnešní české terminologie „Dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby“). Také se již řadu let připravuje speciální zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu, inspirovaný Rakouskem, Švýcarskem a nepochybně výrazně slovenským zákonem č. 91/2010 Z.z., o podpore cestovného ruchu. Tyto normy (podrobně viz kniha Petráš: Právo a cestovní ruch, Praha 2013) se však lázeňství dotýkají jen zčásti a často vůbec ne.

Lázeňství, tedy jeho právní úpravu, lze přiřadit k poměrně početné skupině dílčích odvětví souvisejících s cestovním ruchem, jako je památková péče, ochrana životního prostředí, doprava, ale i speciálnější problémy jako vinařství nebo vydávání cestovních dokladů. Tyto otázky lze z hlediska právní teorie obvykle přičlenit k právu správnímu, naopak lázeňství patří alespoň zčásti k právu sociálního zabezpečení. Tento rozdíl je poměrně drobný, protože právo sociálního zabezpečení se od správního práva příliš neodlišuje a navíc obě odvětví jsou v mnohém nevyhraněná, přesto svůj význam má. Lázeňství je v rámci cestovního ruchu specifické tím, že je nemálo ovlivňováno sociální politikou státu. Značná část lázeňských pobytů je totiž hrazena zcela nebo zčásti ze zdravotního pojištění, což upravují právní předpisy.

Jde o nejaktuálnější problém lázeňství, takže přes limitovaný rozsah článku nahlédneme poněkud důkladněji. Minulá pravicová vláda prováděla úspornou politiku, která se dotkla výrazně i lázeňství od roku 2010. Dne 27. července 2012 vydalo ministerstvo zdravotnictví vyhlášku č. 267/2012 Sb., o stanovení Indikačního seznamu pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost. Vydána byla na základě § 33 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Vyhláška výrazně zpřísnila podmínky poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče placené z veřejných prostředků. Tento krok těžce zasáhl některé lázně orientované na hrazené léčebné pobyty. V době ekonomické krize bylo obtížné získat poměrně narychlo jiné klienty. Podle některých názorů však značná část lázní dává přednost samoplátcům a ostatní klienty spíše vytlačuje, a to i z toho důvodu, že platby od zdravotních pojišťoven nejsou nijak vysoké vzhledem k nákladnosti péče.

Tento krok vlády narazil na odpor levicové opozice. Skupina 21 senátorů se obrátila i na Ústavní soud. Kritizováno bylo zejména, že tuto výraznou změnu provedlo ministerstvo pouhou vyhláškou a nikoliv novelizací zákona. Z hlediska Ústavního soudu šlo o dosti komplikovaný problém, takže nepřekvapí, že soudci při svém rozhodování nebyli jednotní. Nakonec však 25. března 2014 vyhlášku zrušil, a to k 31. prosinci. K otázce omezení lázeňství z hlediska cestovního ruchu nebo dopadů na zaměstnanost se však odmítl vyjádřit jako k politickému problému. Nová vláda ovšem již předtím 21. února oficiálně slíbila opětovné rozšíření hrazených pobytů (viz Ministerstvo zdravotnictví – Tiskové zprávy). Jak rychle se to projeví na ekonomické situaci lázní, je samozřejmě zatím nejasné.

Zmíněný případ není jediným zajímavým právním problémem týkajícím se lázeňství z poslední doby. Nemalý význam má rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. února 2014 ve věci OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním proti Léčebné lázně Mariánské Lázně. V současnosti totiž v Česku probíhají desítky soudních sporů lázní s autorskými svazy kvůli platbám za televize umístěné na pokojích. Do komplikovaného autorského práva a vlivu evropského práva zde však nelze zabíhat.

Jedním z nemalých právních problémů u lázeňství je naprosto nedostatečné odborné zpracování. Právní publikace k tématu téměř nelze nalézt a např. v hlavním přehledu daného odvětví Tröster a kol.: Právo sociálního zabezpečení (6. vydání, 2013) není o lázních zřejmě ani zmínka.

Základem právní úpravy lázeňství je Zákon o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon) č. 164/2001 Sb. Na základě zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, byl vydán vyhláškou č. 267/2012 Sb. výše zmíněný Indikační seznam pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči. Lázeňství ovšem zasahuje do řady speciálních problémů, takže byla vydána i vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 275/2004 Sb., o požadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a o způsobu jejich úpravy, vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 370/2001 Sb., o zkoušce o odborné způsobilosti k výkonu odborného dohledu nad využíváním a ochranou přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod, nařízení vlády č. 385/2001 Sb., kterým se stanoví jednotková výše poplatku za přírodní minerální vodu odebíranou ze zdroje přírodní minerální vody, vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 423/2001 Sb., o zdrojích a lázních. Existují i více než dvě desítky dalších detailních právních předpisů týkajících se léčebných lázní a léčivých zdrojů, jako jsou např. vyhlášky Ministerstva zdravotnictví o ochranných pásmech přírodních léčivých zdrojů.

Autorem textu je JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D.,pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského. petras@prf.cuni.cz