Právní okénko ACK ČR: Zákonnost či nezákonnost stornopoplatků

O námět pro zářijové právní okénko se tentokrát postarala konkurence. Uprostřed července uveřejnil časopis dTest článek týkající se stornopoplatků vybíraných cestovními kancelářemi v případě odstoupení zákazníka od platně uzavřené cestovní smlouvy. Jedním ze závěrů článku bylo, že jsou stornopoplatky nezákonné. Uvedené vyvolalo rychlou reakci ACK, která tvrzení o nezákonnosti dementovala. Zářijové právní okénko proto přináší čistě právní rozbor zákonnosti či nezákonnosti stornopoplatků. Vysvětlíme si, co to stornopoplatek je, za jakých okolností na něj má cestovní kancelář z pohledu práva ČR a práva EU nárok, jaká výše stornopoplatku odporuje zákonu a jaké jsou důsledky takové situace.

Zákonnost či nezákonnost stornopoplatků

Slovo stornopoplatek je označení „lidové“, které se v právních předpisech nevyskytuje. Terminologicky správné je v souvislosti s cestovní smlouvou hovořit o tzv. odstupném. Jde o částku, kterou je jedna smluvní strana povinna zaplatit druhé v případě, že odstoupí od platné smlouvy.

Z pohledu právní úpravy ČR mají cestovní kanceláře zákonné právo požadovat od zákazníka, který odstoupí od platné cestovní smlouvy, zaplacení odstupného. Uvedené neplatí pouze v případě, že zákazník odstupuje proto, že cestovní kancelář porušila povinnost stanovenou v cestovní smlouvě nebo v zákoně a v případě, že zákazník odstupuje z důvodu, že byla cestovní kancelář nucena změnit podmínky cestovní smlouvy. Uvedené vyplývá z ust. § 852h odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Jedná se o právní úpravu, která je speciální k obecné úpravě odstupného v ust. § 497 občanského zákoníku a má před ní přednost.

Právo Evropské unie zavedení systému odstupného obecně nebrání. Stanoví pouze minimální požadavky, které musí právní úprava ČR respektovat. Ve vztahu k cestovní smlouvě je tímto požadavkem povinnost umožnit zákazníkovi odstoupit bez sankce od smlouvy v případech, kdy je „organizátor zájezdu před odjezdem nucen podstatně změnit některou ze základních podmínek smlouvy“. Tento požadavek je v ust. § 852h odst. 2 občanského zákoníku jednoznačně proveden.

Samotná existence odstupného v případech, které nespadají do dvou zmíněných výjimek, je tedy v souladu jak s právem ČR, tak s právem unijním.

Jinou otázkou je ovšem výše odstupného. Zde již neexistuje pro cestovní smlouvu žádná speciální úprava, a proto musí být důsledně dodrženy povinnosti stanovené ustanoveními občanského zákoníku o ochraně spotřebitele. Dle ust. § 56 občanského zákoníku to především znamená, že výše odstupného nesmí být taková, aby jednostranně zvýhodňovala cestovní kancelář.

JUDr. Klára Havlíčková
Holubová-advokáti s. r. o.

Pokračování článku je dostupné z www.ackcr.cz