Lidový tanec je tradice, která překlenuje věky a je dodnes živá. Některé z nejstarších známých lidových tanců v českých zemích pocházejí z 12. století nebo i dříve. Chtěli jsme se o historii této fascinující a barvité tradice dozvědět více, a proto jsme navštívili profesory v důchodu, instruktory lidových tanců a folklorní nadšence Dr. Radomila Rejška a Dr. Evu Rejškovou.
Abychom nějak začali – proč vlastně lidé tancují?
Dr. Rejšková: Dnes je to poněkud komplikovaná otázka. Když jsme s tancem hned po 2. světové válce začínali, viděli jsme v něm naplnění lásky k naší zemi a našich ideálů. Dnešní generace má k lidovému tanci jiný vztah. Učí se od nás, starší generace, ale lidový tanec je pro ně především fyzickou aktivitou. Je to také estetický zážitek, protože tančí a zpívají, hraje přitom muzika a mají na sobě krásné oblečení. Tančí v národních krojích, a to má vliv na jejich estetické vnímání. Myslím si, že za tím stojí pocit tradice a sounáležitosti s češstvím.
Tanečníci oblečení do základního typu kroje z jižního Kyjovska. Foto František Synek |
Dr. Rejšek: Naprosto s Evou souhlasím, ale také se domnívám, že jsou tu rozdíly mezi regiony. Jiná situace je v českých zemích a jiná – z našeho pohledu o něco lepší – je na Moravě, zejména v její východní a jižní části. Tam je tradice stále živá a kontinuita toho, co bylo, s tím, co je v současnosti, nebyla tak náhle přerušena. Jsem přesvědčen o tom, že na Moravě, v první řadě na Moravském Slovácku, ve Valašsku a Slezsku je situace lepší proto, že si lidé z vesnic (neplatí to o městech) stále ještě pamatují na své babičky a prababičky a že v těchto regionech je lidové umění stále živé.
V Čechách máme jen jeden ostrov, a tím je Chodsko – Domažlice, vesnice jako Postřekov, Mrákov, kde si lidé stále uvědomují, že jsou Chodové, i když mladí lidé už tu tancují jinak než jejich předchůdci. V současné době pokračuje proces evropské unifikace. Měli bychom se bránit a pokusit se zachovat v naší kultuře to, co je typicky české, aby se evropská kultura neochudila.
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi lidovým tancem v Čechách a na severní nebo jižní Moravě?
Dr. Rejšek: To je zajímavá otázka, protože my v České republice máme to štěstí, že jsme na hranicích západoevropské a východoevropské kultury. Větší část Čech a Moravy byla ve svém vývoji ovlivněna Západem. Ale východní Morava, Slezsko, Valašsko a Lašsko, byla pod silným vlivem Východu. Takže stojíme na místě, kde se potkává západní a východní kultura. Tyto regiony, na které jsme mimochodem velmi hrdí, jsou, pokud se týká kultury, jedny z nejbohatších v celé Evropě. Najdete tu typické prvky západní, smíchané s prvky východními.
Jen tak pro ilustraci, západní instrumentální hudba byla silně ovlivněna hudbou zámeckou. Ve vesnicích působili učitelé, kteří měli svoje hudební tělesa a provozovali instrumentální hudbu, hranou převážně v durových tóninách. Ze 60 % v nich převládal tříčtvrteční rytmus a tanečníci byli svázáni přesnými figurami. V praxi to znamenalo, že na určitou hudbu jste museli tančit určitý tanec a nedalo se improvizovat. K tancům, které měly přesný sled prvků, patřil například hulán, kalamajka nebo řezanka. S malými výjimkami byly stejné, ať se tančily v jižních, severních nebo západních Čechách – kalamajka byla vždycky kalamajka.
Tradiční kroj ze Strážnice. Foto Mikuláš Kulíšek |
Ale na východních územích se hrálo především v mollových tóninách, převládala církevní a archaická hudba. Byla to vokální sféra a po většinu tance se muselo zpívat. Většina těchto tanců spadá do kategorie točivých. Je jich hodně, ale jedno měly společné: tanečník objednal muziku a muzikanti hráli. Zpíval tanečník a jeho vystoupení mohlo trvat třeba hodinu, protože improvizoval. Tyto tance měly svoji formu, ale volnější. To jsou dva hlavní směry – figurativní tanec v Čechách a točivý na Moravě. Na Moravě se vyskytovaly ještě starší tance, jako je například chorovod nebo kruhové tance. Pak tu jsou mužské verbuňky, hajduch, odzemky a podobně. Nejnovější je polka a waltz, a to už jsme v současnosti. Tak vypadal zhruba vývoj.
Jaký je význam zvláštního kroje tanečníků, liší se region od regionu?
Dr. Rejšková: Rozdíly jsou velké. Pokud se týká praktické stránky věci, lidé nosili různé oblečení, když šli do kostela nebo na svatbu, případně do práce a něco jiného si brali i k tanci. Takže to nebyl nějaký určitý typ kroje a měl také mnoho variant. Kroj se lišil podle toho, jestli dotyčná osoba patřila k chudé, nebo k bohaté rodině. Například v hornatých oblastech, kde byl život těžší, byl kroj mnohem jednodušší a praktičtější. Začneme-li od bot, byly to krpce, jaké nosili například Rumuni. Pak máme regiony, kde mládenci nosili holínky, leckdy s okovanými podpatky. Například na Valašsku, které bylo chudé, byl jednoduchý bílý kroj s modrobílou sukní a šátkem na hlavu. Na druhé straně na Hané – v Olomouci a v Prostějově, kde žili bohatí sedláci, nosily ženy límce, kroj byl širší a ztělesňoval tak bohatství regionu. Tradiční kroj vždycky znamenal příslušnost k určitému regionu a bylo to oblečení, které jste museli umět nosit. Při zvláštních příležitostech chodila děvčata v krojích do kostela. Bylo to něco podobného, jako když jdou dnes dámy na dostihy a soutěží mezi sebou, která má hezčí klobouk. Ženy v krojích chtěly vypadat také pěkně, a tak si na kroje našívaly límce. Začala babička, pokračovala dcera a i vnoučata něco přidala. Sukně byly bohatě zdobené a podobně tak blůzky. Mělo to estetickou funkci. Lidé si zkrášlovali nejen oblečení, ale také například pomůcky, které používali v kuchyni. Často to byly jen maličkosti. Sloužilo to k obohacení jejich života.
Kdy tradice lidových tanců začaly?
Dr. Rejšek: Říká se, že nejstaršími tanci byly chorovody, což byly původně náboženské tance z předkřesťanské doby. Tančily se ke konci zimy a vítalo se jimi jaro. Velmi staré jsou také kolové tance a mužské sólové tance s valaškou – ty mají svůj původ ve válečnických tancích. Vznikaly ve 12. století nebo i dříve. Velmi staré jsou také točivé tance – není to jisté, ale datují se tak okolo 14. – 15. století. Figurativní tance začaly v 15. století a udržely se do 18. století. V 18. a 19. století se začaly zjednodušovat. Tak vznikla například polka a waltz, který je o něco starší. Waltz je rakouský tanec, zatímco polka je typicky česká. Waltz je tanec králů a polka je tanec královen.
Kip Bauersfeld
Více informací o českých a moravských lidových tancích najdete na webových stránkách Folklorního sdružení České republiky: www.fos.cz. Informace jsou dostupné v češtině, angličtině, němčině a španělštině.