Znáte tenhle?
Zákazník v trafice požádá o krabičku cigaret, potom si ji prohlíží a v silném černém rámečku čte: Kouření způsobuje impotenci. Vezme krabičku, podává ji trafikantce zpět se slovy: „Nemáte jiný? Já bych si vzal radši ty s tou rakovinou…“
Nezaměnitelně český vtip. Ještě, že jsme takovéhoto humoru schopni. Hodí se nám teď velmi při luštění záhady, kterou na nás seslal Parlament v podobě nového „protikuřáckého“ zákona.
Již v průběhu loňského roku se tu a tam objevovaly články komentující vývoj ve věci schvalování nového zákona, především pak brblání lidoveckého poslance pana Janečka, který by to nejraději prostě zakázal vždy a všude a basta. Nevím jak vám, ale mně se to potom jaksi vytratilo ze zřetele a z blahé nevědomosti mne probrala až druhá mediální vlna, a to na téma kouření na tramvajových zastávkách. Novináři se předháněli v různých komentářích a reportážích, některé tiskoviny přinesly i články bohatě doprovázené fotografickým návodem, jak si počínat při kouření na zastávce a nezaplatit pokutu. (Však víte – stačí udělat krok z refýže dolů a už jste nepostižitelní, protože ti naši zlatí zákonodárci nedokázali definovat, odkud kam, jak daleko, kde atd. A tam, kde není refýž, ale zastávka je součástí chodníku, tak prostě zrovinka nečekáte na tramvaj, ale jenom jste se zastavili při chůzi odněkud někam jinam.) Zastávková kampaň pak poněkud druhoplánově upozorňovala na to, že na zastávce sice ne, ale v hospodě že ano, že to je vlastně méně přísné než dřív. V tomto smyslu se vyjádřil kdekdo, včetně pana policejního prezidenta a jiných potentátů. I s chutí jsem celou záležitost pustil ze zřetele, protože v době podávání obědů jsem ve své restauraci měl jednu místnost vyhrazenou pro nekuřáky, a tím jsem to považoval za vyřízené. Nebylo mi však přáno se svojí sladkou nevědomostí nechat kolébat příliš dlouho. Začaly kolovat zprávy o tom, že to asi bude nějak jinak, protože po kraji chodí kontroloři a udělují pokuty. Vzal jsem si poučení ze známého Murphyho zákona „Když už nevíš jak dál, je načase přečíst si návod k použití,“ a konečně si to také přečetl. A hle – ono to je opravdu trochu jinak. Jak je možné, že si toho nikdo nevšiml a všichni dokola jeden od druhého papouškují, že kouření v hospodách je povoleno, když příslušné ustanovení zákona začíná slovy, že kouření je zakázáno? Zkrátka, máme před sebou na stole pěkný guláš, přesněji eintopf, obsahující dnes již tradiční české ingredience – amatérsky zbastlený zákon, ignoranci a povrchnost médií při jeho medializaci a ve finále jednak přetrvávající nevědomost, jednak neodmyslitelně bujnou tvořivost při jeho zavádění do praxe.
Ze všech našich nově vyženěných evropských bratříčků mám nejradši Iry. Mají dobrý vztah k pivu a k muzice, což je základ pro opravdu skvělou hospodskou kulturu. V Irsku jsou co se týče kouření nejdál – kouření je tam prostě všude zakázáno, to se všeobecně ví. Co se však už tolik neví, je, že v Irsku mají ještě jeden zákon, který by se nám asi moc nelíbil: je tam zákonem určená jednotná provozní doba ve všech hospodách a barech. Zřejmě z obavy, že by bez takového opatření druhý den ráno Irsko nemuselo začít včas fungovat. Před časem jsem tam byl a se svými přáteli jsme v roli potulných muzikantů večer co večer trávili v nějaké irské hospodě. Všude jsme byli přijati takřka za vlastní, a tak se nám dostalo nezvyklé možnosti pozorovat z bezprostřední blízkosti, jak Irové s touto přísnou legislativou žijí. V průběhu běžné provozní doby se kuřáci vytrácejí do venkovních prostor, často na zadní dvoreček hospody, jindy před ni na chodník, aby si tam dali svého nezbytného šluka. Irové jsou vyspělým a zákona dbalým národem, takže o kuřáka v hospodě opravdu ani okem nezavadíte. Potom udeří zavírací hodina a hosté se rozcházejí do svých domovů. Ovšem zpravidla ne úplně všichni. Když odejdou všichni „cizí“, a ti, kteří prostě odejít chtějí nebo musejí, zatáhnou se okna hospody tlustými, zcela neprůsvitnými záclonami, dveře se zamknou, popelníky na stůl a – jedeme dál močálem černým podle bílých skal. A kdyby náhodou něco, tak teď už to není provoz, ale soukromá párty…
Neuvádím tuto historku jako návod. Koneckonců by to bylo nošení dříví do lesa. Česká vynalézavost si dokázala poradit i se zapeklitějšími oříšky. Nejpravděpodobnější české řešení se mi jeví asi takto:
Varianta I.
Jsou mezi námi jistě i tací, kteří již delší dobu přemýšlejí o tom, že svoji restauraci změní na nekuřáckou, jenom k tomu zatím ještě nenašli dostatek odvahy. Teď k takovému rozhodnutí mají perfektní zákonnou oporu. Nový zákon totiž opravdu v prvé řadě kouření v restauracích (doslova v provozovnách společného stravování provozovaných na základě hostinské živnosti) zakazuje.
Varianta II.
Máte-li tu možnost, vyhraďte ve své provozovně zvláštní prostor pro kuřáky. Ano, pro kuřáky, nikoli pro nekuřáky, jak tomu bylo doposud. Nový zákon totiž kouření v takovýchto oddělených prostorách povoluje.
Varianta III.
Nemáte-li oddělenou místnost, kterou byste mohli vyhradit pro kuřáky, rozdělte prostor na kuřácký a nekuřácký. Je to z praktického hlediska většinou neúčinná pitomost a nemusí vám to projít. Je ale pravda, že nový zákon způsob oddělení neurčuje.
Regionální vložka deníku Dnes pro Liberec ze dne 7. 3. přinesla článek s titulkem: V kraji už padly desítky pokut kvůli kouření. Píše se v něm, že městští policisté pokutují v hospodách hosty, hygienici hospodské. Článek je doprovázen ilustrační fotografií kuřáka sedícího vedle hosta pojídajícího jídlo. Je velmi příznačné, že v titulku pod tímto obrázkem je opět a znovu základní chyba. Titulek praví: „Jen odděleně. Podle zákona musejí mít restaurace označená místa pro nekuřáky. To však mnohde nedodržují.“ Tak tedy ještě jednou: v hospodách je zakázáno kouřit s výjimkou vyhrazených a označených prostor pro kuřáky. Už je vám to jasné?
A teď bych si vzal ty s tou rakovinou, prosím…
Aleš Dočkal
předseda Gastronomické sekce
hadockal@login.cz
HO.RE.KA ČR Sdružení podnikatelů v pohostinství a cestovním ruchu
Vinohradská 46, 120 41 Praha 2
tel./fax: 224 912 225; tel.: 221 580 418
e-mail: info@horeka.cz
www.horeka.cz
