Jiná země, jiný mrav: Albánie

Albánie, jedna z nejchudších zemí Evropy, která je často přirovnávána k nejchudším zemím Afriky či Jižní Ameriky, je stále vnímána jako země Evropě velmi vzdálená, přestože sousedí na jihu s Řeckem a na severu s balkánskými státy a od Itálie je vzdálena pouze několik desítek kilometrů po moři. V zemi panoval až donedávna po dobu 40 let tuhý komunistický režim, který ji izoloval od zbytku světa. Tento fakt dodnes ztěžuje přechod země ke svobodné tržní ekonomice.

Albánci sami svoji zemi nazývají „Shqipëria“, což je chybně překládáno jako „země orlů“. Vzhledem k divokosti krajiny a mentalitě Albánců by tento překlad jistě mohl mít své opodstatnění. Toto označení však vzniklo pravděpodobně mylným výkladem slova „Shqiptar“ (Albánec) ze slova „shqiponja“ (orel). Slovo „Shqiptar“ je ovšem nutno odvozovat od slovesa „shqiptoj“ – vyslovovat. Albáncem je tedy ten, kdo umí mluvit. Název Albánie, který pochází ze středověku, lze odvodit z latinského „albus“ – bílý, snad popisuje bílé vrcholky albánských Alp nebo velmi rozšířené vápencové útvary. Také by název „Albánie“ mohl být odvozen od jména jednoho z Ilyrských kmenů, Albanů – původního obyvatelstva.

Širší rámec kulturních zvláštností

Důležitou součást národní kultury Albánců představují tradice a zvyky. Albánci mají silný vztah ke své kultuře, tradicím a historii, což podporuje i jejich relativně hluboké národní uvědomění. Spojuje je více než jiné národy např. společný jazyk a staré tradiční zákony. Každá oblast má svoje kroje, hudbu, tradiční rituály i zvyky. Každoročně je pořádán festival folkloru, kde se setkávají taneční a hudební skupiny z celé Albánie. Albánci ovládají rétoriku, jsou výbornými vypravěči a mají velký smysl pro humor. Velmi oblíbené jsou zábavné pořady, kde lze humorným způsobem bez obav kritizovat nedostatky současných i minulých vlád. Lidé se i vůči cizincům chovají velmi přátelsky, a i přes drsné životní podmínky vystupují optimisticky.

Na jihu Albánie, především v hlavním městě a ve velkých městech, se tradice již tak striktně nedodržují. Zejména mladí lidé se snaží vyrovnat svým západoevropským vrstevníkům a i přes zjevnou chudobu se např. rádi strojí. K mladému muži patří naleštěné boty, vyžehlené kalhoty, bílá košile, gel na vlasy a tlustý zlatý náramek a dle možnosti i automobil, nejlépe „dobré značky“. I dívky chodí moderně oblečené a velmi pečlivě upravené, na svůj „image“ si nesmírně potrpí. Oblíbenou společenskou událostí obyvatel této země všech generací jsou večerní korza v centru albánských měst, která ožijí po polední siestě, tj. po 16. hodině. Okolo poledne se ulice vylidní, obchody i většina barů zavírá. V této době, kolem 11. do 15. hodiny, se také většinou vypíná elektrický proud. Elektrická síť je v Albánii přetížená, zastaralá a nevyhovující. Obrovský nedostatek elektrické energie je velkým problémem v rozvoji země. Po 16. hodině se ženy, muži i malé děti učešou, navoní a obléknou do toho nejlepšího, co mají, a vyrazí na korzo. Lidé se procházejí, zdraví se se známými a kamarády. Často vidíme skupinky mužů či chlapců a pak děvčat zvlášť. Své budoucí partnery si totiž nevybírají mladí sami. Velký vliv na výběr budoucího partnera mají rodiče. Muži (mladí i starší) se drží za ruce nebo alespoň v podpaží. Děti si užívají nejrůznějších atrakcí – kolotočů, autíček apod. Zaplňují se bary, kavárny, restaurace i oblíbené kulečníkové herny. Starší muži ve stínu pod stromy hrají domino či karty. Mladší se předvádějí ve svých autech či na svých motocyklech. Za nejprestižnější značku aut i u obchodníků a podnikatelů je považován Mercedes. Raději si koupí starší Mercedes než nové auto jiné značky. V deset hodin se ulice začnou vylidňovat a v jedenáct už města spí.

Hlavní třída v albánské metropoli Tiraně

Důležitým jevem albánské společnosti zůstává loajálnost k rodině. Rodina je zde chápána široce, představuje několik generací a několik desítek lidí. Je to dáno jak historicky, kdy celý klan představoval jakoby jednu rodinu, a jednak z dob komunismu, kdy lidé byli nuceni pracovat v kolektivu, ale příliš si navzájem nedůvěřovali, naopak důvěřovat mohli pouze své rodině.

Úředním jazykem je albánština. Je to indoevropský jazyk, gramaticky nejblíže má albánština možná k rumunštině. Existují dva základní dialekty albánštiny, a to dialekt ghegský (na severu země) a dialekt toskický (na jihu), který se stal základem dnešního spisovného jazyka. Znalost alespoň několika slov Albánci u cizinců velmi ocení, na svůj jazyk jsou velmi pyšní.

Z období středověku až dodnes přetrvává v Albánii zvykové právo, jehož součástí je i krevní msta, tzv. vendeta. Základní myšlenka spočívá v povinnosti pomstít zabitého příbuzného zabitím pachatele nebo jeho nejbližšího mužského příbuzného, pokud tomu něco brání. Za doby komunistického režimu byla krevní msta potlačovaná a popravovat mohl jen stát. Jakmile ale tento režim padl, tradice vendety byla obnovena. Tradiční zvyklosti předávané pouze ústně si po 50 letech izolace nikdo přesně nepamatoval a každý si je upravil tak, jak se mu to hodilo. Hlavní spory, ze kterých vznikají důvody k vendetě, se dnes týkají především majetku. Právo usmíření úplně selhalo. Muži se před zabitím skrývají nejen v předměstských čtvrtích, ale i v zahraničí. Nová vláda přišla s iniciativou dodržování lidských práv a zrušení krevní msty, zatím však bez úspěchu.

O Albánii se často mluví jako o islámské zemi. Podle statistiky se dnes hlásí asi 55 % obyvatel k islámskému náboženství (17 % jsou katolíci, 15 % pravoslavní, ostatní bez vyznání). Po celé zemi jsou k vidění mešity. Prakticky všechny jsou nové. Za komunismu bylo jakékoliv náboženství zakázané. V roce 1967 byla Albánie vyhlášena ateistickým státem. Náboženství však i dnes hraje v zemi velmi malou roli a místní islám je velmi tolerantní. Většina je opravdu muslimů, ale jen málokdo náboženství skutečně praktikuje. Přihlášení k víře je spíše formální a většina z nich jsou tzv. „bektašiové“, což je zvláštní forma islámu, která není tak ortodoxní. Lidé jsou tolerantní i k jiným náboženstvím a vztahy mezi náboženstvími jsou dobré.

Obchodní jednání

V jednání Albánců se projevuje jižanský styl a temperament, a to jak v běžném, tak i v obchodním životě. Setkáme se zde častěji nejen s větším temperamentem, ale i s určitou laxností až lajdáctvím. Při obchodních jednáních, a zejména při realizaci obchodních operací je tedy třeba hodně trpělivosti.

Při prvním jednání bývají albánští obchodníci většinou vstřícní, snaží se o vytvoření příjemné atmosféry a přednesou obvykle celou řadu různých námětů na možnou spolupráci. Doporučuje se obchod ne­uspěchat, albánský obchodník musí získat důvěru ve svého partnera. Skutečně plnit dohodnutá témata však začnou Albánci jedině tehdy, bude-li to v jejich vlastním zájmu. Urgence nepomáhají – nechávají je bez odpovědi, neberou telefony a nechávají se zapírat. Svůj zájem a přísliby partnera, které jsou v jejich prospěch, však urgují velice důrazně. Albánské chápání morálky se od standardního evropského chápání značně liší. Dnešní ekonomika i politika jsou poznamenány snahou za každou cenu co nejvíce vydělat, co nejlépe zajistit rodinu, úcta k zákonům nebo etickým pravidlům podnikání je velmi malá. Rozhodně zájmy osobní a zájmy rodiny stojí vždy před zájmy státu. Loajalita k firmě či organizaci prakticky neexistuje. Také stát a jeho instituce jsou chápány jako něco vnuceného, možná i nepotřebného, co obvykle koliduje s loajalitou vůči rodině či regionu.

Z druhé strany nutno zdůraznit, že základním pravidlem již v dobách otomanské nadvlády bylo dodržování zákonu „besa“, tj. čestného slova. Zákon „besa“ je součástí Kanunu a jeho nedodržení bylo dříve velmi přísně trestáno. Předností každého muže v Albánii bylo a částečně dodnes je dodržení daného slova. Zákon byl vyžadován společností, nešlo pouze o zachování osobní cti. Dodnes proto Albánci většinou nechtějí slíbit něco, o čem nejsou přesvědčeni, že určitě splní. Podmínkou úspěšného obchodu je silný, dobře prověřený domácí partner.

Albánští partneři jednají spíše v duchu „vítězství-vítězství“ a snaží se obvykle o oboustrannou spokojenost. Tento styl jednání vychází z jejich národní povahy a tradic, které však byly dosti deformované padesáti léty komunistické diktatury i současnou nepřehlednou situací v zemi. Dá se říci, že obchodníci mají i dnes zájem spíše o dlouhodobé obchodní vztahy či dlouhodobou spolupráci a dávají přednost dobrým vztahům se svými partnery. K jednání přistupují méně formálně, některé tradiční zvyky jsou však stále respektovány, a to i mladou generací. Převládá zde také větší hierarchie a úcta ke stáří i k autoritám, což vyplývá ze starých rodových tradic. Situace na severu a na jihu země se však může trochu lišit. Hornatý sever si totiž daleko více zakládá na tradicích a rodinných hodnotách než jih, který je více ovlivňován Řeckem a Itálií.

Předem je nutno dohodnout jazyk jednání. Je málo pravděpodobné, že by cizinci mluvili albánsky. Albánci jsou jazykově velmi zdatní a představitelé mladé generace mohou hovořit i několika cizími jazyky. Většina obyvatel Albánie hovoří italsky. Na jihu země lidé běžně mluví řecky. Za bývalého režimu byla ve školách povinná ruština, a proto starší generace umí rusky. Spojenectví s Čínou přineslo do země čínštinu, proto především střední generace může mluvit i čínsky.

Postavení ženy, podporované specifickým výkladem Kanunu zvláště v severní části země, je dodnes podřadné. Obchod je zde v rukou mužů. Vedoucím obchodní delegace z naší strany by proto neměla být žena, i když postoj místních mužů k cizinkám může být trochu jiný.

Etiketa obchodního jednání

Albánci jsou zvyklí začít pracovat brzy. Od poměrně časných hodin jsou otevřeny kavárny, kde se staví před prací na šálek kávy, kterou často doplní i malou skleničkou koňaku či místní rakije. Pracovní den běžně začíná ve městech v 8 hodin, na venkově i dříve, a končí v 15 hodin. Většina obyvatel obědvá doma, po obědě jsou zvyklí na siestu. Především v létě je odpolední siesta nutností, neboť teploty dosahují 35 ºC. Z domova pak obyvatelé vycházejí až navečer. Obchodní schůzky se doporučuje sjednat na dopoledne, čím dříve tím lépe. Státní instituce pracují od 8.30 do 13 hodin a pak od 14.30 do 18 hodin každý den kromě pátku, kdy končí dříve. Obchody otevírají v 9 hodin a zavírají v 15 hodin, kdy mají přestávku na oběd. Otevírají se opět večer od 18 do 20 hodin. Soukromé firmy a podniky odpoledne většinou nepracují. Pokud chceme schůzku s představiteli firmy či podniku realizovat odpoledne, většinou nám vyjdou vstříc, je však nutné je o to požádat a pozvat je např. na šálek kávy. Albánští obchodníci se obvykle na schůzku opozdí a ani se neomluví. Nemá cenu jim to vyčítat, často to ani nepochopí. České straně se však doporučuje přijít včas. Na samotnou schůzku si také musíme vyčlenit více času, než je u nás zvykem.

Albánci jsou více kontaktní kulturou než my. Potrpí si na zdravení, ruce si podávají při každém setkání a loučení. Při pozvání do rodiny i na jednání si návštěvník nejdříve u vstupu potřese ruku s hostitelem a poté se všemi přítomnými. Totéž se opakuje při loučení. Mezi přáteli a se členy rodiny se muži a ženy líbají na obě tváře, což je spojeno s položením ruky na rameno druhé osoby.

Nedorozumění při obchodních jednání může způsobit i neverbální komunikace. Během jednání mohou albánští partneři vrtět hlavou ze strany na stranu (naše ne), což však může vyjadřovat všeobecný souhlas s tím, co druhá strana říká, nebo nám albánský partner pouze naznačuje, že druhou stranu poslouchá. Obvyklým gestem pro vyjádření nesouhlasu je mírné povytažení obočí, často doprovázené klapnutím jazyka. Velmi důrazné „ne“ představuje pozvednutí celé brady. Albánci, kteří častěji cestují nebo často přicházejí do styku s cizinci, se někdy snaží cizincům přizpůsobit a používají „nealbánská“ gesta hlavy, což však může způsobit další nedorozumění. Pokud si nejsme jisti, je lépe se zeptat a vše si vysvětlit. Položením plochy ruky na hruď se dává najevo „díky“, lehkým dotykem na rameno potom „hodně štěstí“.

Z obavy před sovětskou invazí vyrostlo v Albánii na 700 tisíc bunkrů, které jsou dnes určitým symbolem země

Albánci preferují spíše neformální oblečení, v módě jsou dnes výraznější barvy, na venkově a v severních částech země se nosí i tradiční kroje. Ve větších městech, a zejména v hlavním městě, kde se na tradice již tak nedá, je dnes oblíbené především u mladých úspěšných podnikatelů elegantní drahé moderní italské oblečení a drahé kvalitní obleky. I přes teplé léto v Albánii ani muži nenosí krátké kalhoty. Ženy se oblékají skromně, nenosí průsvitné oblečení ani příliš odhalující svršky. Starší lidé muslimského vyznání s oblibou nosí tzv. fez, tradiční pokrývku hlavy.

Obyvatelé Albánie jsou všeobecně velmi vstřícní a pohostinní. I když sami mají málo, vždy se rozdělí a svým hostům nabídnou to nejlepší, co mají. To platí především v horských oblastech a na venkově, kde přežívají staré tradice. Tato tradice soudržnosti pramení z historie, kdy si nikdo nebyl jistý přežitím v těžkých podmínkách a žil v obavách z nového válečného konfliktu. V obchodních kruzích je nejčastějším pozváním pozvání na pracovní oběd. Pozvání domů není časté. Pokud by snad k němu došlo, nehodí se takové pozvání odmítnout. V muslimských domácnostech se obvykle hned po vstupu do domu přezouvá z bot do připravených bačkor. Nejvyšší host je poté usazen do rohu místnosti, je mu nabídnuta káva se sklenicí vody, případně sušenky s džemem. Hostitel také okamžitě nabídne cigaretu. K image albánského muže patří cigareta. Albánci jsou silní kuřáci a odmítnout cigaretu může pouze skutečně striktní nekuřák. Také host by měl nabídnout cigarety hostitelům. Není vhodné přijít někam s prázdnou či poloprázdnou krabičkou cigaret. Je vhodné mít u sebe vždy jednu krabičku navíc. Velmi vítané jsou kvalitní cizí cigarety, především značka Camel. Cigarety nabízíme všem, se kterými se seznámíme nebo se kterými jednáme. V žádném případě není možné vyndat krabičku cigaret, zapálit si a krabičku schovat.

Na uvítání v domě se podává malá sklenka velmi oblíbené tradiční pálenky „raki“ (destilát z hroznové šťávy), která se nepije najednou do dna, ale pomalu se upíjí. Hostům je postupně představena celá rodina, nejdříve muži a nakonec ženy. Před jídlem se pronáší přípitky, především na zdraví hostitele a jeho rodiny. Albánci jsou velmi pohostinní, vždy připraví a nabízejí více jídla, než vůbec může host sníst. Každý chod je nutno alespoň ochutnat a samozřejmě pochválit. Oblíbené zde je skopové na rožni, výborné jsou i ryby, často se nabízí různé vnitřnosti (nejen skopové). V dražších restauracích, především v hlavním městě, se nabízí i vepřové a telecí. Ke snídani se tradičně jí polévka ze skopové hlavy, tzv. pacë koke. Specialitou albánské kuchyně je také kukurec – sekaná játra ve střevech. Na pobřeží moře se nabízejí krevety. Oblíbenou pochoutkou především v centrální Albánii jsou grilovaná žabí stehýnka. Velice oblíbený je špíz na rožni (kousky masa na jehle prokládané zeleninou). Typicky albánským dezertem je xupa, která se nabízí při slavnostních příležitostech. Sladkosti se v Albánii většinou nenabízí po jídle jako dezert, ale spíše při pozvání na kávu, např. během večerní procházky. K jídlu se nabízí víno, většina z nich má dobrou kvalitu. V Albánii jsou dva pivovary, pivo zde není tolik oblíbené a v barech a restauracích se většinou neprodává. Proslulý je albánský koňak (existují však druhy výborné i špatné). Kvalitní albánský koňak je také vhodným dárkem z Albánie, s výběrem by vám mohl pomoci váš místní obchodní partner. Přestože popíjení alkoholu je zde časté, nepotkáte zde opilého člověka. Pije se střídmě! Muži obvykle jedí samostatně od žen. Ženy jsou v jiné, méně honosné místnosti. Albánci se snaží vytvořit příjemnou atmosféru, jsou velmi zvídaví, hodně se vyptávají a často na věci, které jsou u nás tabu. Jejich dotazy se mohou týkat náboženství, politických postojů i finanční situace či platu obchodního partnera či jeho rodiny. Může se stát, že Albánec nabídne svému hostu přenocování ve svém domě. Jestliže takovou nabídku host přijme, musí přijmout bez námitek takový pokoj či postel, která mu bude nabídnuta (i kdyby se jednalo o hostitelovu postel). Pokud si předem nedohodne cenu za zaplacení přenocování, pak není vhodné za každou cenu trvat na zaplacení. Lépe ocenit pohostinnost hostitele a jeho rodiny vhodnými dárky. Jedná se především o skotskou whisky (zejména značky Johny Walker), kosmetiku pro ženy, dárkově balený čaj i kvalitní kávu, karton kvalitních cigaret apod.

Většina obchodních jednání probíhá u kávy, která je v Albánii velmi oblíbená. Koncentrace kaváren (taveren) je zejména ve městech vysoká. Schůzka je obvykle delší, i pozvání na šálek kávy je pozváním minimálně na hodinu. Připravuje se podobným způsobem jako v Turecku. Hostitel se obvykle ptá, jakou si přejeme kávu, což znamená, že se ptá, jak sladkou chceme kávu. Vzhledem k tomu, že káva se zde pije hodně sladká, je vhodné si přát kávu s troškou cukru. Na přání vám přinesou i kávu neslazenou. Podává se maličká silná káva a chladná sodovka.

V konverzaci je vhodné se vyhnout tématům rodových tradičních zvyků, které vycházejí z Kanunu. Jde hlavně o otázku krevní msty, což je téma, které Albánci velmi neradi diskutují s cizinci, i s těmi, kteří jsou v zemi již dlouho a patří k jejich osobním přátelům. Ožehavým tématem je i postavení ženy ve společnosti a diskriminace menšin.

Text: Ing. Soňa Gullová, VŠE Praha
Foto: Daniel Fickenscher, Wikimedia