Se zaujetím se u čtenářů setkal článek o dvou pilířích španělské kultury, který jsme publikovali před několika týdny. Vraťme se proto ještě jednou na Pyrenejský poloostrov a zastavme se u specifických rysů španělského stolování. A začít nemůžeme jinde než u legendárních tapas. O historii tohoto typu pohoštění totiž koluje celá řada legend.
Jeden z nejpopulárnějších příběhů historie tapas tvrdí, že „objevitelem“ této oblíbené formy stolování byl již ve 13. století král Alfonso X z Kastilie. Ten během svého zotavování se z nemoci mohl jíst a pít jen v malém množství, což ho prý nadchlo natolik, že prohlásil: „Je něco hluboce uspokojujícího, když si pochutnáte na malém kousku něčeho lahodného vedle studeného nápoje“. Panovník to považoval za tak úžasné, že po uzdravení rozhodl, že všechny nápoje by měly být vždy podávány s malým občerstvením.
Další příběh uvádí, že jeho mnohem pozdější jmenovec z 19. století, Alfonso XIII, si kdysi objednal víno v oblíbené krčmě v Cádizu. A jelikož Cádizem často vane vítr, který s sebou nese prach a písek, barman mu laskavě podával sklenici vína s plátkem šunky nahoře, aby se písek větrem roznášený nedostal do sklenice. Král si tolik pochutnával na svém víně a šunce, že si tuto kombinaci objednával znovu a znovu, až tím nastolil nový trend.
Jiné legendy o původu tapas jsou jednodušší. Podle některých začali podávat tapas ve farmářském baru v Seville, kde barmani servírovali pivo nebo sherry s podšálkem nahoře, a to proto, aby se do sklenice nedostaly mouchy. A na tuto „pokličku“ vždy kladli kousek šunky či sýru, případně olivy. To se ukázalo jako velmi chytré, protože díky této drobné pozornosti se zákazníci do podniku rádi vraceli.
Tapa znamená ve španělštině doslovně „obal“ nebo „víko“. O původu této dodnes populární formy stolování to říká prakticky vše. Tapas bary dříve sloužily pouze ke stání, takže lidé, kteří si objednali občerstvení, si neměli kam dát svůj talíř – odkládali si jej proto na sklenici. Odtud možná ona tradice. Jiná legenda zase tvrdí, že někteří záludní hospodáři podávali velmi levné víno, proto k němu automaticky přidávali hodně aromatický sýr, aby vytvořili čichový zmatek a nepřišlo se na to, jak špatný nápoj byl hostům nabídnut…
Ať už je pravdě blíže kterákoli z nabízených verzí, jisté je, že dnes už tapas svoji funkci pokličky na sklenici obvykle neplní. Malé kousky občerstvení se podávají zvlášť na malých talířcích, miskách či servírovacích prkénkách. Fantazii se meze nekladou. To platí i o recepturách. Plátek šunky či sýra, případně miska oliv, to je nestárnoucí klasika, ve většině podniků ovšem narazíte na mnohem sofistikovanější verze. Běžné také je během jednoho večera obejít několik podniků servírujících tapas, v každém si dát sklenku a ochutnat něco z drobného občerstvení, jehož nabídka se často mění.
Ať už půjdete do při návštěvě Španělska do neformálního tapas baru, nebo do některé z vyhlášených restaurací, určitě pamatujte na místní dobré mravy. Následujících pár zásad vám otevře pomyslné dveře do společnosti:
– při vstupu do jakéhokoli obchodu, restaurace či jiné provozovny ve Španělsku nezapomeňte pozdravit,
– zdravte i při nastupování do výtahu,
– pokud někomu chcete předat nějaký předmět, předejte mu ho, nikdy mu jej neházejte
– spropitné je běžné, ale automaticky se neočekává. Pamatuji si, jak moji španělští přátelé málem dostali mrtvici, když ve vyhlášené vídeňské restauraci zjistili, že je v Rakousku (i u nás) zcela běžné 10% spropitné. Ve Španělsku se pokládá i 20 centů za spropitné a rozhodně to není u nich považováno za neslušné. Tip neboli spropitné je běžné dávat i taxikářům,
– dochvilnost není ve Španělsku příliš důležitá. Lidé mohou přijít na společenskou akci i s půlhodinovým zpožděním, aniž by se museli omlouvat. Pokud někdo přijde pozdě a omluví se, lidé pravděpodobně odpoví: „no pasa nada“ – což znamená „nic se neděje“,
– ve Španělsku se obecně očekává, že za ženu zaplatí muž,
– pokud jdete na večeři ve větší skupině, obvykle platí ten, kdo zve. Bylo by považováno za velmi neslušné, kdyby si každý u stolu vypočítával částku za svůj projedený podíl a platil individuálně. Budete-li ale trvat na tom, že své jídlo uhradíte sami, udělejte to tak, abyste hostitele neurazili a peníze jim předejte později a bez svědků,
– trváte-li na zaplacení účtu, abyste udělali dobrý dojem, můžete vstát, jako byste šli na toaletu, a soukromě požádat číšníka o účet,
– Španělé jsou známí tím, že jste u nich vítaní s otevřenou náručí, jsou to velmi velkorysí lidé. Běžně se říká „mi casa es tu casa“, tedy „můj dům je váš dům“. Mají však tendenci raději se stýkat na veřejných místech, jako jsou bary a kavárny, než ve svých domech. Neurazte se, když vás i po delší době nepozvou k sobě domů. Když se to ale stane a vy jste pozvání do jejich domu, nemusíte přinášet hostitelům dárky. Obecně se více zajímají o vaši společnost a konverzaci, než o to, jaké dary přinášíte. Je však běžné, že ženy přinesou na návštěvu jako dárek něco dobrého k večeři, salát nebo dezert, zatímco muži obvykle nosí nějakou lahvinku,
– počítejte s tím, že jídla se budou podávat později. Hlavním jídlem dne je ve Španělsku oběd (la comida), který se obvykle podává mezi 14. a 16. hodinou. Večeře se pak obvykle servíruje mezi 21. až 23. hodinou,
– neodcházejte hned po dokončení jídla. Očekává se, že hosté zůstanou na „la sobremesa“. Jedná se o čas strávený po jídle, který zahrnuje uvolněné a zábavné rozhovory u kávy nebo alkoholických nápojů,
– la sombremesa je často hlavním bodem návštěvy a protahuje se daleko do rána,
– odhadněte správně, kdy je konec zábavy. Měli byste se rozloučit hned, když vám hostitel přestane nabízet další nápoje. Nebo se rozlučte, když uslyšíte krátké věty o „la penultima“, což je „poslední pití na cestu“. Nezapomeňte se důkladně rozloučit,
– lidé večeří převážně v restauracích, kde si dají i několikachodová menu. Velmi často je však najdete v barech, které nabízejí „tapas/pinchos“ (malé občerstvení) a „raciones“ (větší porce určené ke sdílení). Španělé mohou s sebou na oběd nebo večeři vzít další hosty, pokud jim výslovně neřeknete, že stůl byl rezervován pro určitý počet lidí,
– ve Španělsku si lidé často vybírají vlastní stůl v restauraci sami a nečekají na usazení od číšníka. Budete-li ale pozváni na jídlo k někomu domů, počkejte, dokud vás hostitel sám neusadí.
– látkový ubrousek si Španělé uvazují kolem krku,
– nezačínejte jíst, dokud hostitel, nebo osoba, která všechny pozvala, nedá pokyn, že je čas začít,
– ruce mějte viditelně na stole, tedy zápěstí opřené o okraj stolu,
– hostitel přednese první přípitek, ten mu host vrátí později během jídla,
– ve Španělsku lidé pozvednou sklenici a pokynou slovem „Salud!“, tedy „na zdraví“,
– je neslušné plýtvat jídlem. Zkuste proto sníst všechno, co máte na talíři. Je lepší odmítnout velkou nebo další porci, než nechat jídlo na talíři,
– v restauracích Španělé jen zřídka pijí vodu z vodovodu. Podává se obvykle balená voda, nebo se očekává, že si lidé objednají malé pivo (caña) nebo víno,
– během jídla se vyhněte přílišné konzumace alkoholu. Španělé obecně při jídle alkohol příliš nepijí, většinou mluví dlouho nad jednou sklenkou.
Vážení čtenáři, Váš oblíbený portál Celyoturismu.cz bude v horizontu 3 měsíců uzavřen. To podstatné z cestovního ruchu – vývoj, statistiky, analýzy, legislativní problematiku atd. – proto nově najdete na zpravodajském portálu Hospodářské komory ČR www.komoraplus.cz a také ve...
Nejen tři inspirační videa, ale i zajímavá čísla o turistice z České republiky představil minulý týden ředitel Německé turistické centrály (DZT) v Praze Jan Pohaněl na setkání s novináři.
Ras Al Khaimah doslova znamená špička stanu. Tento emirát skutečně na mapě tvoří severní špičku Spojených arabských emirátů, s nimiž sousedí se všemi vyjma Abu Dhábí. Místo na špici má ovšem i z hlediska udržitelnosti a zážitků.
