Destinační management a snahy o speciální nový zákon

K hlavním diskutovaným právním otázkám cestovního ruchu nyní patří, vedle implementace nové směrnice EU k zájezdům (přinášející novelizaci zákona č. 159/1999 Sb. i smlouvy o zájezdu), také zcela odlišný problém destinačního managementu. V současnosti se dotváří systém certifikace organizací destinačního managementu, který nevyžaduje změnu právních předpisů, avšak mnoho let se oficiálně počítalo s novým zákonem.

Zejména v letech 2010–2014 se připravoval zákon o podpoře a řízení cestovního ruchu, který se později označoval jako zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu. O jeho vytvoření se ale uvažovalo již dříve a obdobné plány mělo i Československo ve třicátých letech. I přes oficiální zahraniční inspirace hrálo klíčovou roli, že šlo v ČR o koncepčně zcela nový zákon, u kterého nebylo jasné, jak by měl vypadat. V praxi potom jeho přípravu hatily různorodé požadavky ze všech stran. Podstatná část aktérů sice měla o nový zákon zájem, ale jejich představy o financování destinačního managementu a jeho právní úpravě byly natolik různorodé, že bylo obtížné až nemožné zákon vytvořit, a tento stav v zásadě přetrvává.

Pokud se ovšem nyní připravený systém kategorizace DMO v praxi prosadí a stabilizuje, tak nelze vyloučit i jeho zakotvení ve formě technických norem nebo i právních předpisů. Zákon měl zefektivnit státní politiku turismu a omezit plýtvání financemi, kdy výraznou roli hrálo zejména čerpání strukturálních fondů EU, které bylo často velmi problematické. Na stránce MMR nazvané Koncepce státní politiky cestovního ruchu v ČR na období 2014–2020 je stále zdůrazněn klíčový význam zákona: „Za pomoci připravovaného zákona o podpoře rozvoje cestovního ruchu chce MMR podpořit a stabilizovat regionální spolupráci mezi veřejným, privátním a neziskovým sektorem na principech destinačního managementu.“

Hlavním prvkem je v České republice velmi široká samospráva krajů a obcí. Podle zákona č. 129/2000 Sb. je cestovní ruch v samostatné působnosti krajů a podle zákona č. 128/2000 Sb. mohou obce vykonávat úkoly v cestovním ruchu prostřednictvím svazků obcí. Velkým praktickým problémem jsou mimořádné rozdíly v jejich zásazích do turismu, kdy se liší aktivita i metody. Možnosti ústředních orgánů jsou zásadně omezené. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice (v současnosti období 2014–2020) je jen vládním usnesením, tedy vnitřním předpisem zavazujícím pouze podřízené orgány a osoby, a nikoli kraje či obce. 

Pokud se nyní připravený systém kategorizace DMO v praxi prosadí a stabilizuje, tak nelze vyloučit i jeho zakotvení ve formě technických norem nebo i právních předpisů.

Příprava zákona probíhala komplikovaně, vzhledem k jeho zcela nové koncepci se objevovaly různé představy. Vznikl například i návrh zákona o podpoře trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu na území obcí. Na prvním místě se přitom zdůrazňovala ochrana životního prostředí. Vedle MMR mělo hrát důležitou roli i ministerstvo životního prostředí. Obec, která by se neřídila strategií trvale udržitelného cestovního ruchu podle přijatého a zveřejněného programu rozvoje cestovního ruchu, se měla stát nevhodnou jako adresát státní podpory rozvoje cestovnímu ruchu.

Pro objektivní posouzení problému je vždy vhodné porovnání se zahraničím, které je ale náročné. V mnoha zemích funguje jiná koncepce veřejné správy, kde nemusí být tak komplikovaný vztah mezi státní správou a samosprávou jako bývá ve střední Evropě. Oficiálním zdrojem inspirace při přípravě zákona byla rakouská a švýcarská právní úprava, předpis mohl navázat na Slovensko, kde byl přijat v březnu 2010 zákon číslo 91/2010 Z.z., o podpore cestovného ruchu. Jenže zásadní odchylky jsou v reálné praxi, kdy na rozdíl od turisticky vyspělých zemí (jako je Rakousko či Švýcarsko) s výraznou iniciativou podnikatelů vzniká v ČR destinační management spíše institucionálním rozhodnutím veřejného sektoru, který ho také financuje. Na Slovensku naopak před přijetím zákona existovaly takovéto organizace jen výjimečně, takže tento předpis zde inicioval samotné vytváření destinačního managementu, který v ČR na podstatné části území funguje léta i bez zákona.

Podrobné informace přináší např. Acta Universitatis Carolinae – Iuridica č. 3/2016 věnované cestovnímu ruchu (je i volně na internetu – např. pod stránkou turismus.prf.cuni.cz).

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz