Ráno odlet z Phuketu, vítá nás megapole Bangkok. V tomhle městě by se pohodlně usadila celá Česká republika, vždyť tu žije přes deset milionů lidí. Oficiálně. Přičtěte neoficiální a turisty. Vítá nás sice nepřívětivým horkem kolem čtyřicítky, ale to je to jediné, co by tu mohlo vadit.
Hotel Anantara Riverside patří mezi top v Bangkoku. Abychom to vyvážili, dáváme si oběd v obyčejné restauraci, kam moc turistů nezavítá, protože sem chodí především místní. Na betonových sloupech molo na nejslavnější thajské řece Chao Praya, na molu restaurace s vikslajvantovými ubrusy a skvělým menu. K mangovému smoothie ještě půlka manga, zelené kari příjemně pálivé, nebudu dál vábit chutě.
Vyrážíme do jednoho z nejslavnějších chrámů světa, Royal Grand Palace, což je obrovský komplex, sloužící dodnes královské rodině a jejich prominentním hostům. V hrobce paláce je pohřben i devátý král Thajska, který zemřel vloni na podzim. Návštěvníci paláce jsou dvojího druhu – Thajci, kteří se přicházejí především poklonit zemřelému a stráví zde několik hodin, nezřídka celý den. A turisté, kteří obdivují fasády a střechy paláců, pokryté čtrnáctikarátovým zlatem, kteří jsou obvykle za hodinku dvě pryč.
A protože duchovní potravy bylo za celou cestu dost a dost, chceme užít světských radostí. S lítostí míjíme chinatown, na které nám dnes čas nezbude, snad příště. Míříme do Asiatiqoue, což jsou staré doky, přebudované na obrovské tržiště, které začíná žít po páté odpoledne. Je fajn, ale mnohem zajímavější je ulice, která ho obepíná. Tam se odehrává život, který je tak skutečný, jak jen může být. Lítost nad minutým chinatown se vrací. Když jsem z klimatizovaného minibusu viděl na ulicích posedávat u stolečků opraváře nejrůznějších domácích spotřebičů, přístrojů, strojů a strojků, přišlo mi, že to vlastně v tom našem světě neděláme nejlíp. Mít svého opraváře na ulici má své kouzlo. Říká se mu pospolitost. Jasně, musíte se s tím mixérem táhnout do chinatown… ale co, tady nikdo nikam nespěchá.
Poseděl jsem u pivka s chlapíkem, který zjevně nebyl zdejší. Američan. Žije tu už deset let. Když jsem se ho ptal, jestli dělá byznys, jen se usmál: „Proč? Byl jsem už unavenej. Teď si konečně vychutnávám život.“
Víc k tomu městu říkat nechci. Je samo sebou. Tep má zrychlený jen tím horkem, jinak je tak pomalé, jak je v tom horku příjemné. Ale v té pomalosti je obrovská energie. Jako v pomalém pohybu thajského bojovníka, kterým vám zlomí kost. Bangkok nejspíš není pro každého. Ale nezažít Bangkok znamená vědět míň.
Nebudu dnes komentovat ani fotografie. Co je z chrámu, je zjevné, co je z ulice, je zjevné taky. A pocit z toho města v nich snad nějaký zůstal. Stejně bych to slovy lépe nedovedl. Jen snad poznámka pro Gabrielu – ty růžové taxíky jsou kvůli tobě…
Foto: Petr Karban
Vážení čtenáři, Váš oblíbený portál Celyoturismu.cz bude v horizontu 3 měsíců uzavřen. To podstatné z cestovního ruchu – vývoj, statistiky, analýzy, legislativní problematiku atd. – proto nově najdete na zpravodajském portálu Hospodářské komory ČR www.komoraplus.cz a také ve...
Kazašská nízkonákladová společnost FlyArystan spustí od 12. června přímé spojení mezi Prahou a kazašským Aktau. Odlety Airbusu A320 pro 180 cestujících jsou plánované vždy v neděli, od 6. července přibude ještě čtvrteční let. Dopravce si Českou republiku vybral jako...
Ras Al Khaimah doslova znamená špička stanu. Tento emirát skutečně na mapě tvoří severní špičku Spojených arabských emirátů, s nimiž sousedí se všemi vyjma Abu Dhábí. Místo na špici má ovšem i z hlediska udržitelnosti a zážitků.
