COT na cestách – Keňa magická – speciál gastronomický

Člověk je tvor sociální. A bezesporu jednou z nejlepších cest, jak utvářet vazby mezi lidmi, je rituální obřad společného posezení u jídla. V Keni, kde nikdo nikam nespěchá a nejfrekventovanějšími výrazy, vedle běžných pozdravů a zdvořilostních frází, jsou typické Hakuna matata! a Pole pole!, si jídlo můžete vychutnat do sytosti.

Je třeba rovnou přiznat, že ochutnání typicky venkovského jídla může být vzhledem k hygienickým podmínkám běžné vesnice zvláště pro jedince s citlivějšími žaludky mírně riskantní, ale stojí to za to. I ve větších městech se večerní ulice mění v nekonečné otevřené a pohostinné bufety – Keňané dokáží na ulici nejen prodávat, ale i vařit a jíst.

Nejběžnějším zdejším pokrmem je ugali, kaše z obilovin, často z kukuřice – v podstatě chutí i konzistencí připomíná tužší polentu. Vaří se v každé keňské domácnosti. Kaše vůbec jsou velmi oblíbené, v nejrůznějších podobách. Asi nejčastější po ugali jsou kaše, v nichž základ tvoří brambory, oblíbenou přísadou pak jsou vařené zelené banány či dýně či avokádo či v podstatě jakákoliv zelenina. V principu jde o to, aby kaše měla chuť a byla vydatná.

Ovoce tvoří velkou část jídelníčku, protože je všude. Stejně tak oříšky a ořechy všech možných druhů. Typické pro zdejší podnebí jsou také vařené polévky, které se ovšem před podáváním zchladí a konzumují se studené. Famózní byla okurková, jejíž jemná osvěžující chuť mi osobně učarovala. A od i zde známého taratoru je na hony vzdálená, mnohem jemnější, rafinovanější v chuti. Velmi oblíbené jsou i smažené plněné taštičky, jejichž náplní může být jakákoliv zelenina či mleté maso. Zeleninové saláty jsou už spíše městským jídlem, ovšem chutnají skvěle – přiznávám, nikdy jsem nejedl lepší a zajímavější teplou variantu zelí, než připravil Daniel z Delta Dune. A to jsem, prosím, původem Moravák, o nichž je všeobecně a celosvětově známo, že dělají nejlepší zelí na světě.

Keňané na vesnici příliš nejedí maso a sýry. Sýry jim prostě nechutnají a maso mají spíše na prodej, ještě v živé podobě. Nicméně když maso jedí, pak nejčastěji hovězí, skopové a kuřecí, upravované na otevřeném ohni, pečené či vařené. Upřímně, žebírka na medu byla vynikající, možná i proto, že keňský med je asi deset levelů nad tuzemským. Na pobřeží je jídelníček, zcela pochopitelně, obohacen o plody moře. Kdybyste si v English Point chtěli dát něco extra skvělého, doporučuju Swahili Fisherman’s Stew – nedostižná variace dušených čerstvých darů moře je každý den jiná, protože se prostě vaří z toho, co se vyloví. Přidejte chilli, koriandr, zázvor, kokosové mléko, kari a máte něco, co můžete večeřet každý den a nikdy se nepřejíte. Víc k tomu říkat netřeba.

Když se Keňané sejdou k nějaké slavnostnější příležitosti, vaří se už od rána a kuchyni vládne jediný imperativ: Musí to být bohaté. Základem slavnostních stolů jsou proto nejroztodivnější úpravy masa a zeleniny a čehokoliv, mnohost tvarů, barev a chutí. Menší množství od každého, ale nekonečné množství druhů. Časté a oblíbené jsou tu místní varianty chilli či curry – a chutnají skvěle, byť milovníky těch nejostřejších indických pokrmů asi kalibrem pálivosti neuspokojí.

A jsme u nápojů – nebudu mluvit o ovocných šťávách, ty k Africe prostě patří. Čekáte-li, že jediným africkým dobrým pivem je Pilsner Urquell, čímž se zvláště jihoafričané rádi chlubí, jste na omylu. Keňský Tusker, zvláště ve variantě Malt, je velmi dobré pivo i pro mlsnou českou chuť. Vztah Keňanů k alkoholu není nijak odmítavý, velmi jim chutnala i poctivá valašská slivovice. Milovníkům dobrého pití doporučím dvě zcela jedinečné a výjimečné věci – jednak je to zázvorové pivo Stoney, které ve východoafrické variantě naštěstí postrádá obvyklou přeslazenost, takže vyniká silná až ostrá chuť zázvoru. Nepil jsem lepší zázvorové pivo či limonádu. A pak je to Dawa, naprosto geniální svahilský koktejl, chcete-li. Mezi námi, je to obyčejná slušná vodka, ledová tříšť, limetová šťáva, trocha hrubého cukru a ten famózní keňský med. Sekta Aperol Spritz promine, tohle je letní drink! Pardon, v Keni je nyní tuhá zima… Ale nemohu si ještě odpustit varování. Pokud by vám nabízeli zdejší velmi oblíbené víno ze zkvašených palmových listů, netěšte se příliš – chutná jako nepovedený burčák. 

Keňská kuchyně je barevná a zajímavá. Ostatně, není divu – mísí v sobě přece vlivy té tradiční africké s arabskými a indickými, to vše pod korekcí letité britské koloniální nadvlády a moderních vlivů především italské kuchyně. Přesto, možná právě proto, má svou osobitost a nezaměnitelné kouzlo a neseznámit se by byl hřích.

Závěrem ještě omluva – sliboval jsem gastronomické pojednání již na včerejšek, ale přiznávám, že jsem po příletu úplně nebyl schopen nastartovat notebook. A protože již z Prahy, musím bohužel oznámit, že zítřejší shrnující díl bude tím posledním. Tedy, dokud se nevypravíme jinam nebo dokud se do Keni nevrátím.

Foto: autor