2. kulatý stůl VŠ CRHL o lázeňství

Na 25. 6. svolala rektorka VŠ CRHL v Praze Doc. Ing. Věra Seifertová, CSc. v pořadí již druhý kulatý stůl, jehož hlavním tématem bylo české lázeňství. Ke stolu přizvala odborníky z lázeňství, profesionály v cestovním ruchu a několik novinářů.

V úvodním slovu charakterizovala vědecká sekretářka kolegia karlovarských lázeňských lékařů MUDr. D. Kosorinová tradiční pojetí lázeňské péče jako segmentu zdravotní péče, postaveném na využívání přírodních zdrojů. Zdůraznila, že k tomu, aby byla lázeňská péče účinná, je zapotřebí nejméně tří nebo čtyřtýdenních pobytů, a specifikovala 4 cílové skupiny lázeňské péče – 2 skupiny nemocných a 2 skupiny ohrožených lidí.

Tím byl vytvořen základní prostor k dalším diskuzním příspěvkům, které víceméně padaly střídavě z tábora lékařů a z tábora profesionálů v cestovním ruchu. Dr. Dolanská oznámila, že v roce 2002 k nám do lázní přijelo 125 000 turistů, ale že se dají jen velmi těžko přemluvit ke klasické měsíční léčbě. Dr. Krůžela už jasně poukázal na dvojkolejnost českého lázeňství (léčba vs. krátkodobé rekondiční pobyty) a trval na tom, že české lázeňství nesmí ztratit svůj základní úkol, jímž je léčba. Dr. Hlinka přitvrdil prohlášením, že „nebudeme dělat nic, na co si nevyděláme“, že na pojišťovny se nedá spoléhat a že v lázeňství se obchodníci nedohodli předem s odborníky.

Dr. Štilec (DUST) opatrně pootočil kormidlem diskuze a obrátil pozornost k tomu, jak vnímá lázeňskou péči zákazník. Pravil, že někteří lidé se stydí jít do lázní, protože ty „jsou pro nemocné“. Existují tu psychické bariéry. Dr. Dolanská konstatovala, že se k ní za jejího pobytu v lázních personál choval jako k pacientovi, nikoliv jako ke klientovi. Tím otevřela další téma, a to bylo skloubení lékařské péče a poskytování kvalitních služeb. V některých lázních nemají dostatečně vycvičený personál. Břetislav Dohnálek přilil ještě trochu oleje do ohně tvrzením, že se v lázních nedají dělat kongresové a incentivní akce, protože se prostě personál neumí slušně chovat. Dr. Nagyová – ač z lékařského tábora – připustila, že personál není často jazykově vybaven, a to ani v případech tak lukrativní klientely, jako je ruská nebo anglická.

Úvodní řízená debata dala vzniknout několika otázkám, o nichž se později diskutovalo nad občerstvením z kuchyní hotelu Inter.Continental Praha. Tento Kulatý stůl byl totiž výjimečný tím, že se na něm křtila nová kniha Věry Seifertové Marketing v lázeňském cestovním ruchu. Kmotry při křtu byli zpěvačka Yvonne Přenosilová a ředitel ČCCR David Gladiš.

Další otázky zněly například takto:

• Jestliže jsou lázně v první řadě zdravotnickým zařízením, mají v nich vůbec co dělat turisté? (Krom případů „hodím se marod“ neznám člověka, který by si šel odpočinout třeba do Vinohradské nemocnice).

• Nezabírají klienti na krátkodobých rekondičních pobytech, kteří nemají zájem o léčebné procedury, místo těm lidem, kteří lázeňskou léčbu skutečně potřebují?

• Jsou klienti, kteří chtějí lázně jen v létě, skutečnými pacienty?

• Je z hlediska cestovního ruchu udržitelné, aby se personál k hostům choval jako k pacientům a třeba jim „umyl hlavu“ za to, že přišli na proceduru o 10 minut později?

Jistým řešením by bylo, kdyby lázně rozdělily své kapacity na léčebné a klientské anebo si nové turistické a rekondiční prostory vybudovaly. Ostatně, nároky na režim takových zařízení jsou také rozdílné. Klienti na rekondičních pobytech se zhusta chtějí bavit, na což těžce nemocný pacient většinou nemá ani pomyšlení. Pak vyvstává problém, jak učinit, aby oba typy zařízení byly kapacitně náležitě využity. V každém případě je to dost otázek, na které si naše lázeňství musí odpovědět, jinak je možná čeká schizofrenie typu „a co vy jste zač, pacient nebo rekreant ?“

Dean Valášek