Když na české země začne padat sníh, je snadné nechat se v myšlenkách odnést do jiných míst a časů. Proč byste tuto zimu s sebou nevzali i své tělo? Zde najdete několik historických chuťovek, které by vaše tělo i duši mohly vylákat do mrazu, kde zjistíte, jaké to asi na těchto místech bylo v dobách minulých.
Slavkov (Austerlitz)
„Il vous suffira de dire, j’étais a Austerlitz, (Postačí, když řeknete „Bojoval jsem u Slavkova“), řekl prý Napoleon svým vojákům po jedné z největších bitev všech dob. Tento pocit můžete zažít i dnes, jako návštěvníci tohoto inspirujícího historického místa.
Slavkov je malé městečko asi 20 km východně od Brna a je dějištěm nejdramatičtějšího Napoleonova vítězství během tažení Evropou, bitvy tří císařů, která se odehrála 2. prosince 1805.
Skvělý stratég Napoleon připravil pro spojené armády Ruska a Rakouska past, když se stáhl ze strategicky silné centrální pozice na Prackém kopci a odkryl své pravé křídlo. Spojenci to považovali za známku slabosti, většina Napoleonovy armády byla z dohledu, a proto tři mohutné kolony, většina rakouské a ruské armády, napochodovala v ranní mlze proti Napoleonovu křídlu. Rakousko-ruské síly vlezly do pasti. Spojenci byli zaměstnáni útokem na pravé křídlo Napoleonovy armády a začali zde Francouze zatlačovat zpět. Vzápětí vyšlo zpoza mraků slunce a rozzářilo zasněžené bojiště jiskřivou bělostí. Nyní nastala Napoleonova slavná chvíle, když se objevilo 17 tisíc francouzských vojáků po dvoudenním pochodu z Vídně a zamířilo k Prackému kopci, což nikdo neočekával. Kutuzov, který velel spojeneckému útoku proti Francouzům, předpokládal, že jejich protiútok se zaměří na útoky z boku, čelní útok jej překvapil a střed jeho armády byl po těžkém boji rozprášen. Francouzi získali Pracký kopec zpět a umístili zde dělostřelectvo, které dále rozdělilo spojenecké síly na dvě části. Střed armády byl rozdrcen a obě křídla byla od sebe odříznuta. Francouzská armáda potom zaútočila z Prackého kopce na levé křídlo spojenců a pokračovala přes kopec v útoku i na pravé křídlo. Rozdělené části rusko-rakouské armády tak byly vytlačeny z bojiště. Francouzi navíc prosekali led na jezerech v údolí, a tak spojencům odřízli hlavní směr ústupu a mnoho vojáků se utopilo při zoufalém útěku přes prasklý led.
Dnes stojí na místě bitvy Slavkovský památník – Mohyla míru, postavená architektem J. Fantou v letech 1910-1911, a návštěvníci, pokud přijedou ve správný čas, mohou i dnes sledovat, jak se zvedá ranní mlha nad zářícím sněhem, který předznamenal největší Napoleonovo vítězství.
Bojující strany podepsaly příměří na slavkovském zámku 6. prosince. Barokní Slavkov je dílem Italů, generálním projektantem se stal architekt Domenico Martinelli z Luccy, většina sochařské výzdoby pochází od Giovanni Giulianiho, interiéry, stejně jako fresky a štuky jsou dílem Andrey Lanzaniho a Santina Bussi. Na počátku 18. století už přestavba Slavkova trvala 60 let. Malby v hlavním sále a v kapli se datují k 60. letům 18. století a jejich autorem je J. Pilcher. Dnes kompletně rekonstruovaný Slavkov vypadá stejně jako v době Napoleonova proslulého vítězství. V zámku je umístěna obrazová galerie z dědictví rodiny Kouniců ze sbírky obrazů 17. a 18. století a historické muzeum se stálou expozicí na téma bitvy u Slavkova.
Otevírací doba:
Zámek Slavkov a muzeum
Duben 9:00-16:00, Květen-Září 9:00-17:00, Říjen-Listopad 9:00-16:00, Prosinec-Březen na zvláštní objednávku. V pondělí zavřeno.
Více informací najdete na internetových stránkách: www.zamek-slavkov.cz
nebo své dotazy pošlete na e-mail: info@zamek-slavkov.cz
Terezín
Terezín byl založen na konci 18. století jako pevnost a město ležící na soutoku Labe a Ohře je dodnes obklopené mohutnými pevnostními zdmi. Malá a Velká terezínská pevnost, v době své stavby nejmodernější v Evropě, však postupně zastaraly, až zcela ztratily vojenský význam a byly opuštěny.
Teprve v poměrně nedávné minulosti se Terezín znovu dostal do povědomí světa jako tragický symbol utrpení desítek tisíc nevinných lidí, kteří zde zahynuli během nacistické okupace jejich vlasti.
Poté, co hitlerovská vojska okupovala Čechy a Moravu, si nacisté uvědomili „výhody“ Malé pevnosti a v červnu 1940 zde umístili vězení. Gestapo sem začalo posílat české a moravské vlastence, členy početných hnutí odporu.
Asi 90 % vězňů byli Češi a Slováci, ostatní byli občané Sovětského svazu, Poláci, Jugoslávci, Francouzi, Italové, angličtí váleční zajatci a lidé z nejrůznějších dalších zemí. Během pěti let prošlo branou Malé pevnosti 32 tisíc mužů a žen.
Životní podmínky vězňů se rok od roku zhoršovaly a vězni byli přinuceni k otrocké práci. Tzv. „vnitřní komando“ udržovalo vězení, vyčistilo okolní pozemky a vybudovalo různé stavby. Většina vězňů však pracovala mimo pevnost v různých místních továrnách, a až do konce války jejich práce přispívala výrobě Říše.
Od roku 1943 se v Malé pevnosti konaly také popravy, prováděné na základě výnosu „Sonderbehandlung“, tj. bez řádného soudu. Celkem bylo zastřeleno více než 250 vězňů. Poslední poprava, 2. května 1945, stála život 51 vězňů, většinou z mládežnického hnutí Předvoj, a jednoho informátora.
Malá pevnost byla používána jako tranzitní vězení, odkud vězni po určité době pokračovali buď k soudu, nebo do koncentračních táborů. Podvýživa, špatné zacházení, nedostatečná lékařská péče a strašné hygienické podmínky si vyžádaly životy dalších 2600 vězňů a další tisíce byly z Terezína deportovány na smrt.
Součástí nacistického plánu pro nový řád v Evropě bylo takzvané „Konečné řešení židovské otázky“. Na okupovaném území Čech a Moravy byli občané židovského původu systematicky shromažďováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do Terezína (do Velké pevnosti), kde pro ně nacisté vytvořili ghetto. Zde byli shromažďováni do doby, než byly vyhlazovací tábory na východě schopné provést konečnou likvidaci.
Městská kasárna byla původně využita pro ubytování židovských vězňů a poté, co byli v polovině roku 1942 vystěhováni všichni civilní občané, byly k tomuto účelu používány všechny domy. Terezín byl ovšem tak naplněn, že bylo nutné využívat i sklepy, půdy a kasematy. Terezín se stal největším koncentračním táborem v českých zemích, kam přijížděly tisíce transportů s Židy nejen z Protektorátu Čechy a Morava, ale také z Německa, Rakouska, Holandska a Dánska, a později také ze Slovenska a Maďarska.
Za necelé čtyři roky se zde ocitlo 140 tisíc vězňů – muži, ženy, děti. V posledních dnech války do Terezína přijelo „evakuačními transporty“ dalších 15 tisíc vězňů z koncentračních táborů vyprazdňovaných kvůli postupující frontě.
Bohužel zatímco transporty do ghetta přijížděly, další z něj odjížděly – do neznáma. Od října 1942 v podstatě všechny směřovaly do Osvětimi – Březinky, nejstrašnějšího z vyhlazovacích táborů. Celkem Terezín opustilo 63 transportů mířících na „Východ“, které s sebou odvezly více než 87 tisíc lidí; z nich se pouhých 3 800 dočkalo osvobození. Stejně tragický byl i osud terezínských dětí: ze 7 590 nejmladších vězňů, kteří byli deportováni, přežilo do osvobození jen 142 dětí. Pouze děti, které zůstaly po celou dobu v Terezíně, měly jakousi šanci na záchranu: v den osvobození zde bylo asi 1 600 dětí mladších 15 let. Jejich životy jsou zachyceny v básních, denících, ilegálně vydávaných novinách a tisících kreseb – což jsou často jediné předměty, které po těchto dětech zůstaly.
V letech 1945 až 1948 byl v Malé pevnosti umístěn internační tábor pro válečné vězně a později pro německé občany, kteří byli vypovězeni z Československa. Tato část poměrně nedávné historie Terezína byla dlouho zamlčována a archivní materiály nebyly historikům k dispozici. Pouze posun k demokracii vytvořil normální podmínky pro práci historiků a umožnil jim zmapovat poválečný vývoj a zaplnit bílá místa a objektivně posuzovat otázky s nimi spojené. Výsledky těchto výzkumů byly zveřejněny v roce 1997 a jsou umístěny ve stálé expozici na čtvrtém nádvoří Malé pevnosti.
Krátce po druhé světové válce začaly snahy o záchranu a zachování tohoto místa jako svědectví utrpení a žalu tak, aby zde pro příští generace zůstala vzpomínka i varování.
6. května 1947 vláda Československé republiky rozhodla vytvořit Památník Terezín s cílem zachovat místo v takovém stavu, v jakém bylo během nacistické okupace. Dnes Památník Terezín představuje řadu jednotlivých pomníků, které jsou rozčleněny tak, aby netvořily jednolitou plochu. Jsou to tato místa:
– Malá pevnost jako historická součást Terezína
– Národní hřbitov
– Muzeum ghetta
– Židovský hřbitov s krematoriem a ruský hřbitov
– Památník sovětských vojáků
– Pamětní deska u bývalé železniční vlečky
– Pietní místo u Ohře
– Kolumbárium s částí opevnění, obřadní místnosti a márnice
– Bývalá podzemní továrna Richard v Litoměřicích s krematoriem
– Bývalá Magdeburská kasárna
Národní hřbitov vznikl uměle, až po osvobození v roce 1945. Podnět k jeho zřízení vyšel z řad bývalých vězňů a pozůstalých, na jejichž žádost byly exhumovány tělesné ostatky vězňů z šesti hromadných hrobů na šancích Malé pevnosti, kam se pohřbívalo v období od 1. března do 7. května 1945. Mezi exhumovanými byli i vězni z pochodů smrti, kteří v květnových dnech roku 1945 přišli do Malé pevnosti.
V současné době se na Národním hřbitově nachází 2 386 jednotlivých hrobů. Další tisíce zemřelých z Malé pevnosti, terezínského ghetta, tábora nucených prací v Litoměřicích, ale i těch, kteří do Terezína přišli na konci války v pochodech a transportech smrti, jsou pochovány ve společných hrobech označených pěti pylony. Celkem se na Národním hřbitově nacházejí ostatky asi 10 tisíc obětí.
Mrtví z terezínského ghetta byli od začátku pohřbíváni v jednotlivých a masových hrobech u Bohušovic. Tak vznikl Židovský hřbitov, kde leží asi 9 tisíc obětí z ghetta.
Otevírací doba:
Malá pevnost: Říjen – Březen, denně 8:00-16:30, Duben – Září, denně 8:00-18:00 Muzeum ghetta a Magdeburská kasárna: Říjen – Březen, denně 9:00-17:30, Duben – Září, denně 9:00-18:00 Krematorium: Duben – Listopad, denně kromě soboty 10:00-17:00.
Další informace najdete na: www.czecot.com
Kutná Hora
Historie Kutné Hory je nerozlučně spjata s dolováním stříbrných rud. Zdejší důlní revír oplývající nevšedním bohatstvím se postupně stal jedním z největších zdrojů stříbra středověké Evropy. Již koncem 13. století poskytovala Kutná Hora zhruba jednu třetinu evropské produkce tohoto kovu. Razily se zde tzv. Pražské groše, které ve své době patřily k nejsilnějším evropským měnám.
Díky svému bohatství představovala Kutná Hora druhé nejvýznamnější město českého království a hlavnímu městu Praze konkurovalo nejen na poli hospodářském a politickém, ale i kulturním. První počátky systematického dolování místních ložisek stříbrných rud se datují do druhé poloviny 13. století.
Roku 1142 založil Miroslav z Cimburka – šlechtic z okruhu knížete Vladislava II. – v blízkém Sedlci cisterciácký klášter, první tohoto řádu v Čechách. Řádoví bratři sem přišli z opatství Valdsassen v Horní Falci a není vyloučeno, že již tehdy je přilákaly zprávy o zdejším výskytu stříbra. Tomu nasvědčuje nejen okolnost, že klášter pocházel z tzv. morimonské linie klášterů věnujících se důlnímu podnikání, ale také to, že cisterciácký řád proslulý svým kolonizačním úsilím založil svůj klášter na již kultivovaném území.
Podle legendy stříbro objevil mnich Antoň, který pracoval na klášterní vinici. Když si na chvíli po těžké práci zdříml, vyrostly mu u hlavy tři stříbrné pruty. Mnich místo označil kutnou a nález oznámil v klášteře. Na konci vlády Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) vznikl název původní hornické osady Cuthna antiqua – Stará Kutna. Kolem roku 1290 dochází k legendárnímu ‚sběhu lidí ke Kutně’. Výstavba probíhala chaoticky a mezi náhodně uskupenými dřevěnými domy s krčmami, lázněmi, chlebnými a masnými krámy dýmaly hutě a probíhal provoz na šachtách. Z původní hornické osady vyrůstalo bohaté královské město opatřené řadou výsad.
Prudký vzestup moci města byl doprovázen budováním výstavných kostelů a sídel převážně německého městského patriciátu. Do jeho rukou se pozvolna přesunuje i královská správa. Kutnohorští horní podnikatelé závratně rychle bohatli a brzy se majetkem vyrovnávali i zemským pánům.
Na počátku 15. století se Kutná Hora účastní také událostí husitské revoluce. Stala se svědkem krutého zápasu katolické strany reprezentované německým patriciátem s husitstvím, doprovázeného nemilosrdným vražděním na obou stranách. Na dva tisíce husitů bylo svrženo do kutnohorských šachet. Město bylo dvakrát vypáleno do základu – v roce 1422 ustupujícím králem Zikmundem, který se tak snažil zabránit husitům ve využívání nerostného bohatství, a o dva roky později husitskými vojsky Jana Žižky. Provoz mincovny byl přerušen a mnoho dolů bylo zatopeno a zavaleno. Dolování ochromila nejen destrukce šachet, ale i úprk části bohatého německého obyvatelstva. To bylo nahrazováno nově příchozím českým obyvatelstvem.
S nesmírnými potížemi se podařilo obnovit dolování, jehož těžiště se přesunulo z vnitřního města na nová ložiska za jeho hranicemi. Město se opět stává dějištěm politických událostí celostátního významu a hospodářskou oporou českého království.
V roce 1471 byl právě zde českým králem zvolen Vladislav Jagellonský, nejstarší syn polského krále Kazimíra. Za vlády Jagellonců (1471 – 1526) se česká kultura vymanila z izolace, do níž byla uvržena za husitských bouří. Ve městě vyrůstají honosné pozdně gotické stavby. Po dlouhé přestávce zaviněné husitskými válkami znovu pokračuje stavba chrámu sv. Barbory. Podnes se zachovalo patricijské sídlo zvané Kamenný dům i vzácná polygonální kašna. Do města začíná zvolna pronikat renesance. To vše je podmíněno úspěšným dolováním stříbra. Avšak žíly rudy směřují do stále větších a větších hloubek a s tehdejší technikou je nebylo možné sledovat. V polovině 16. století zachvacuje důlní kutnohorský revír úpadek. Skončila i těžba na dole Osel, který byl v té době nejhlubším dolem na světě (600 m).
Na přelomu 16. a 17. století se projevila zvýšená produkce stříbra v Německu a obrovitý příliv stříbra z Ameriky, což zasadilo kutnohorskému dolování další ránu. Krize byla dovršena v období třicetileté války, po které Kutná Hora zcela ztratila ráz hornického města. Ještě během války, v roce 1626, přišel do města jezuitský řád. Během jeho působení dochází k rekatolizaci obyvatelstva a za vedení vynikajících architektů se objevují významné barokní stavby.
Přeměna Kutné Hory na provinční městečko se však už nedala zastavit. Pokusy o obnovení intenzivní hornické činnosti se objevily i v dalších stoletích – vesměs neúspěšně. Počátkem II. světové války zde německá okupační správa zahájila těžbu olověných a zinkových rud. Těžba pokračovala až do roku 1991, kdy byl poslední kutnohorský důl uzavřen.
Sláva Kutné Hory vyplývající z těžby stříbrných rud již dávno pominula. Město si však dodnes uchovalo mnohá zákoutí, středověké uličky i řadu význačných stavebních a uměleckých památek.
Kostnice v Sedlci se svícnem, oltářem a zvony vyrobenými z kostí vykopaných na sousedním hřbitově během rozšiřování města dnes láká mnoho návštěvníků. Kostel Sv. Barbory, perla pozdní gotiky, a chrám Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci, který byl rekonstruován v souladu s barokními prvky na počátku 18. století, patří spolu s historickým centrem Hor Kutných do seznamu kulturních památek UNESCO.
Otevírací doba:
Duben – Září, Pondělí – Neděle: 09:00 až 18:00,
Říjen – Březen, Pondělí – Pátek: 09:00 až 17:00, Sobota, Neděle od 10:00 do 16:00
Pro další informace kontaktujte informační centrum Kutná Hora:
Sankturinovský dům, Palackého náměstí 377, 284 01 Kutná Hora
tel.: +420 327 512 378, +420 327 515 556,
fax: +420 327 512 378
e-mail: infocentrum@kh.cz
http://infocentrum.kh.cz
Kip Bauersfeld
Foto: CzechTourism