Památník Terezín – národní kulturní památka

Terezín, malé město v litoměřickém okrese, je dnes známý po celém světě. Byl postaven koncem 18. století jako vojenská pevnost obklopená vodními příkopy a mohutnými valy. Úkolem pevnosti bylo chránit severní část rakouské říše před vojenskými vpády sousedního Pruska.

Část pevnosti, tzv. Malá pevnost, se již v minulém století začala využívat jako vězení. V červnu 1940 ji němečtí nacisté přeměnili v policejní věznici pražského gestapa, kam byli posíláni z protektorátu i mnoha států Evropy okupovaných Německem především odpůrci nacistické diktatury. Svým režimem a stále se zhoršujícími životními podmínkami nabývala tato věznice v průběhu války charakteru koncentračního tábora. Vězni byli ze strany dozorců vystaveni všemožnému týrání, ponižování a byli přinuceni k těžké a vysilující práci. Po celý den je provázel neustálý hlad.

Do Malé pevnosti přicházeli lidé zatčení za činnost v demokratickém i komunistickém odboji, za podporu parašutistů vysílaných na pomoc českému odboji ze západu i východu, za podporu poskytovanou partyzánům nebo uprchlým vojenským zajatcům a Židům či za projevy individuálního odporu. Byli tu vězněni příslušníci inteligence, dělníci, zemědělci, duchovní, umělci i studenti, muži i ženy. Obzvláště tragické bylo postavení židovských vězňů, kteří sem byli umísťováni po zatčení gestapem za účast v odboji či za porušení táborového pořádku v nedalekém ghettu – koncentračním táboře pro Židy ve městě Terezíně. Právě jim byla přidělována nejtěžší práce a na ně především se soustřeďoval teror dozorčího personálu.

Stálá expozice Muzea ghetta

Věznice měla průchozí charakter, většina vězňů byla po určité době poslána před nacistické soudy a odtud do jiných věznic a káznic, či přímo do koncentračních táborů na území Německa, Polska a Rakouska. Policejní věznicí v Malé pevnosti prošlo v průběhu let 1940–1945 přes 32 tisíce osob. Podvyživený a vyčerpaný organismus vězňů často podléhal útrapám věznění a zejména za tyfové epidemie v posledních měsících války tu umíraly denně desítky osob. Zahynulo zde na dva a půl tisíce vězňů, řada z nich byla popravena bez soudního rozsudku. Tisíce dalších osob zemřelo později po deportaci z terezínské Malé pevnosti do jiných perzekučních zařízení.

V samotném městě Terezíně, původně Hlavní pevnosti, zřídili němečtí nacisté koncem roku 1941 tzv. ghetto, ve skutečnosti sběrný a průchozí koncentrační tábor pro Židy. Zde měli být soustředěni až do okamžiku deportace do vyhlazovacích táborů na východě. Na základě zločinných norimberských zákonů (vyhlášených roku 1935) sem bylo do dubna 1945 deportováno 140 tisíc mužů, žen i dětí. Pocházeli nejen z Protektorátu Čechy a Morava, ale i z Německa, Rakouska, Holandska, Dánska a později i ze Slovenska a Maďarska. K ubytování sloužily nejprve vojskem opuštěné kasárny a po nuceném vystěhování všeho civilního obyvatelstva z Terezína v polovině roku 1942 i ostatní terezínské domy. Ghetto bylo nesmírně přeplněné, vždyť oproti původním sedmi tisícům civilních obyvatel a vojáků sem nacisté stěsnali současně až 60 tisíc osob. Lidé zbavení svých občanských práv a ožebračení o veškerý majetek zde byli ubytováni ve společných ubikacích, v kůlnách terezínských dvorů, v kasematech či na půdách domů. Krutým životním podmínkám, stresu a nemocem zde za dobu existence ghetta podlehlo na 35 tisíc osob.

Replika vězeňské ubikace z doby ghetta

Přes všechna příkoří, hlad a nemoci se však židovští vězni nesmiřovali se svým osudem. Zůstávali lidmi, kteří nepřestávali kulturně žít, tvořit a vzdělávat se. Nacisté, kteří dobře věděli, jaký osud je jim předurčen, nechali těmto aktivitám určitou volnost. Kulturní život, ale například i péče o vězněné děti, neměly v jiných nacistických perzekučních zařízeních obdoby. Dnes víme, že pro vězně Terezína to byl způsob rezistence, projev nepokořenosti a lidské síly. Terezín však přesto zůstával jedním z článků v hrůzném systému genocidy Židů. Pro vězně ghetta byly trvalou hrozbou transporty na východ, odkud pro naprostou většinu z nich již nebylo návratu. V letech 1942–1944 tak odešlo 63 transportů, jimiž bylo deportováno na 88 tisíc mužů, žen a dětí. Jen necelé 4 tisíce vězňů deportovaných z terezínského ghetta do východních táborů se dočkaly konce války. Ostatní byli usmrceni v plynových komorách, postříleni nebo zemřeli v důsledku epidemií a vyčerpáním.

Modlitebna z doby ghetta

Další koncentrační tábor vznikl v nedalekých Litoměřicích. Na jaře roku 1944 tam byla zřízena pobočka kmenového koncentračního tábora Flossenbürg. Úkolem vězňů bylo vybudovat pro nacistické Německo podzemní továrnu, jež dostala krycí název Richard, a později tam pracovat ve zbrojní výrobě. Litoměřickým táborem prošlo asi 18 000 vězňů, příslušníků mnoha evropských národů. Docházelo sem také početné komando z Malé pevnosti. Na následky týrání, otrocké práce v podzemí a strašlivých hygienických poměrů tu zahynulo za necelý rok přes čtyři a půl tisíce lidí.

Samotky na I. dvoře Malé pevnosti

Sousoší v Malé pevnosti

Příchod Rudé armády 8. května 1945 znamenal svobodu pro všechny vězně. Ještě v těch dnech však lidé umírali. S takzvanými evakuačními transporty, které do Terezína přijížděly od 20. dubna 1945, dorazilo ještě více než 13 tisíc zubožených, k smrti vyčerpaných vězňů z nejrůznějších likvidovaných koncentračních táborů na území Polska a Německa. S nimi sem byl zavlečen i skvrnitý tyfus. Na zdolání jeho epidemie, která propukla ve všech třech táborech, se podíleli lékaři a zdravotníci z řad bývalých vězňů ghetta, Česká pomocná akce zorganizovaná lékaři v Praze i dobrovolníci z širokého okolí. Velkou pomoc poskytli sovětští zdravotníci. Přesto v této době zemřely v Terezíně stovky bývalých vězňů, mnoho obětí bylo i v řadách zdravotnického personálu. Po nezbytné karanténě mohli být zdraví vězni propuštěni domů. Jejich repatriace do 30 států celého světa byla ukončena v srpnu 1945.

V roce 1947 byl založen Památník Terezín, který spravuje objekty a památná místa na teritoriu bývalých perzekučních zařízení v Terezíně a v Litoměřicích a pečuje o uchování památky všech, kteří zde trpěli a umírali.

Text a foto: Památník Terezín