Vítězslav Dostál: Život je jak jízda na bicyklu. Zpátečku nelze zařadit

Jedním z panelistů březnové COTakhle snídaně věnované problematice cykloturistiky byl i Vítězslav Dostál, první Čech, kterému se podařilo na kole objet zeměkouli. Takové hosty na našich diskusních setkáních nemíváme pokaždé, proto jsme se rozhodli využít příležitosti a cykloturistické vydání COT business obohatit o jeden „neodborný“ materiál. Věříme, že zkušenosti Vítězslava Dostála ocení i ryze odborná čtenářská obec. Koneckonců, pohled do zahraničí je zajímavý vždy.

 
Jak jste se dostal k dálkové cyklistice?

Ze zvědavosti a z touhy po poznání. Vždy jsem chtěl spojit sport a cestování a tato kombinace mi připadala ideální.

A co vás přivedlo k rozhodnutí vydat se na kole na cestu kolem světa?

Motivací, a musím připomenout sólové cesty, mi byly plavby a výkony Richarda Konkolské-­ho – prvního Čechoslováka, který absolvoval závody osamělých mořeplavců přes Atlantik (Plym-­outh–Newport) a následně se vydal na cestu kolem světa. I to byl, tuším, závod. Té mé cestě kolem světa ovšem předcházely samostatné přejezdy např. USA (1990) a Austrálie (1992).

Kudy vaše tehdejší cesta vedla?

Než se člověk na takovou cestu vydá, většinou sní a cestuje tzv. prstem po mapě. Jelikož nebylo možné z různých důvodů určit přesný termín startu, trasu jsem promýšlel déle a především s ohledem na politickou situaci v té které zemi či části světa. Nutno podotknout, že jsem větší korekce trasy provádět nemusel – šlapal jsem v polovině devadesátých let, kdy se svět zdál relativně klidnější. Konkrétně mám na mysli například severní Afriku nebo Blízký a Střední východ. Naopak některé oblasti v Latinské Americe, jako třeba Peru nebo Kolumbie, se jeví stabilnější dnes.

Svoji tehdejší trasu si pamatuji dodnes, aniž bych se musel podívat do mapy. Z Prahy jsem se vypravil přes západní Evropu na Gibraltar a lodí do Maroka. Pak severní Afrikou, s výjimkou Alžírska a Libye, do Egypta a přes Suez do Asie. Následoval Izrael, Jordánsko, Sýrie a Turecko, kudy jsem se dostal neexistujícím Kurdistánem, kolem jezera Van, na íránskou hranici. Projel jsem Írán, Pákistán, severní Indii a hraničním přechodem v Kodari jsem vstoupil do Nepálu. Po treku (bez kola) pod Everest jsem se vydal na trasu z Káthmándú do Lhasy a dále Tibetem a střední Čínou do Šanghaje, odkud následoval přelet do Soulu. Jižní Koreou jsem šlapal do přístavu Pusan, odtud pokračoval letecky do japonského Sappora. Přes ostrovy Hokkaidó a Honšú jsem došlapal do Ósaky. Z Japonska následoval přelet na Filipíny. Po objetí největšího z ostrovů – Luzon – následovala cesta do kontinentální Asie, konkrétně do Thajska. Dodnes mě mrzí, že jsem vynechal cyklistické kilometry Vietnamem, Kambodžou a Laosem. Z Bangkoku jsem přes jižní Thajsko vjel do Malajsie a poté do Singapuru. Následovala cesta Indonésií, kde jsem na ostrově Bali ukončil asijskou část cesty. Z Denpasaru jsem se letecky přepravil do australského Cairnsu a podél Velkého bradlového útesu jsem přes Brisbane, Sydney, Canberru, Melbourne a Tasmánii dojel do Adelaide. Následovaly kilometry po Novém Zélandu, krátká zastávka ve Francouzské Polynésii a na Velikonočním ostrově. Z Hanga Roa jsem odlétal do Chile. Přes Andy jsem se dostal do Argentiny, následoval přejezd Uruguayí, Brazílií, Paraguayí a severní Argentinou. Poté následovaly Bolívie, Peru, Ekvádor, Kolumbie a Venezuela. Zeměmi Střední Ameriky jsem se dostal do Mexika a postupně až na hranice s USA. Přes Texas, Arkansas a Tennessee jsem dojel do New Yorku. Následoval přelet přes Atlantik do Glasgow. Ze Skotska do anglického přístavu Harwich, odtud přes La Manche do Hoak van Holland, Beneluxem do Francie a Německa. A odsud už to přes Schwarzwald nebylo daleko do pohraničního Zwieselu a naší Železné Rudy…

Kostarika – 50 000 ujetých kilometrů

Co bylo na vaší cestě nejtěžší?

Nejkomplikovanějším momentem bylo dostat se z Jordánska do Sýrie, když jsem předtím navštívil Izrael. Ve věci přejezdu mi nemohli pomoci ani naši diplomaté v Damašku. V Sýrii totiž platil (a pravděpodobně stále platí) zákon, zakazující vstup do země lidem, kteří bezprostředně předtím navštívili Svatou zemi. Ani vstup do Tibetu nebyl jednoduchý, podobně jako obstarání íránského víza.

Z pohledu fyzického není nejsnadnější zdolávat na bicyklu světové velehory. V Tibetu jsem vyšlapal do 5 241 m n. m. Bylo tam chladno a kyslíku pomálu. Jelikož jsem cestoval sám, bylo jen na mně, zda si dokážu poradit a posunout se o několik centimetrů na mapě dál.

Co vám tato cesta dala, a co vzala?

Nic materiálního mi cesta nevzala ani nedala. Nesmírně mě ale obohatila duševně a lidsky. Dala mi větší sociální cítění, pokoru a trpělivost. Cítím se být demokratem a Evropanem. Nikomu bych nevnucoval své vidění světa, ale „v mém domě se chovejte tak, jak chcete, abych se já choval ve vašem“.

S jakým vybavením jste cestu absolvoval a jak jste řešil noclehy a stravování?

Na kole jsem měl Shimano STX a vybavení pro tříletou příkopovou turistiku. Ve skvělých brašnách pražské firmy Testudo jsem vezl stan, spacák, karimatku, moskytiéru, teplé oblečení, základní hygienu, vařič, ešus, lékárničku, walkmana, foťák, kameru, filmy, nabíječky, stativ, pár náhradních dílů, nářadíčko, deník, Bibli a hlavně obrovskou chuť to dokázat.

Spal jsem obvykle pod stanem, ale nocoval jsem rovněž na policejních stanicích, u místních lidí, v levných ubytovnách, v kostele, v klášterech, jednu noc jsem přespal i ve vězení… Stravování jsem řešil převážně podle místních zvyklostí a dostupných možností.

Prozradíte, na kolik vás tehdejší cesta vyšla?

Rozpočet jsem měl do 20 USD na den, tedy kromě letenek.

Měli by to dnešní cestovatelé podle vás jednodušší, kdyby se rozhodli vydat se ve vašich tehdejších stopách?

Technicky a organizačně určitě. Outdoorové vybavení je dnes s tím mým nesrovnatelné. K cestě stačí „evropský“ pas a nepotřebujete téměř žádná víza. V polovině 90. let jsme jich potřebovali desítky. Ale politicky? To už je otázka jiná. Do některých oblastí bych dnes nejel. Ale ty se dají objet, že?

Na křižovatce dvou hlavních cest v Bolívii

Vím, že cesta kolem světa nebyla jediným vaším cyklistickým „dobrodružstvím“. Jaké cesty jste absolvoval poté?

O těch, co cestě kolem světa předcházely, jsem se již zmínil. V roce 2006, tedy devět let po návratu z cesty kolem světa, jsem se rozhodl pro svou další velkou výzvu – Panamerikánu. Cestu z Aljašky do Ohňové země. Cesta měřila 26 233 km a trvala 223 dnů. Na ta čísla nikdy nezapomenu.

Kterou zemi považujete za cykloturistický ráj, z kterého bychom si měli brát příklad, a proč?

Přiznávám, že nejsem moc zvyklý jezdit po cyklostezkách, ale závěr cesty kolem světa jsem jel Německem po stezce podél Dunaje a byla to paráda. No, Němci… Mnoho kilometrů jsem po cyklostezkách opravdu nenajel, ani v okolí mého bydliště jich moc není. Velké cesty musíte absolvovat po normálních silnicích. Uvědomuju si, že jsem značnou část celé cesty odšlapal v odstavném pruhu, kde jsem se cítil poměrně bezpečně. Je velká škoda, že se u nás silnice (s výjimkou I. třídy) staví úzké – bez tohoto pruhu. Jsem si jistý, že by to velká část dálkových cyklistů přivítala.

Dobře se mi jezdilo na Novém Zélandu a v Austrálii. Bezpečně jsem se cítil na cestách v Patagonii a v Chile. Mám rád rozlehlé prostory USA a Kanady, mají tam kvalitní silnice a provoz není tak hustý jako v Evropě. Ale brát si příklad z něčeho, co je pro nás nedosažitelné, je těžké. Mám na mysli právě ten provoz.

V poušti pákistánského Balúčistánu

A kde jste se naopak jako cykloturista cítil nejhůř, resp. do které země už byste se s kolem nevypravil?

Asi nejhorší bylo pro mě šlapání v Brazílii, kde se mnoho řidičů chce podobat Ayrtonu Sennovi nebo Emersonu Fittipaldi. Tam bych na kole už nerad. U nás se to v tomto ohledu Brazílii leckdy velmi podobá. Děsím se ranního rádia, kde zase auto srazilo cyklistu. Sám jsem jezdil deset let do práce na kole, tak vím, jak jsou takové zprávy stresující. Ovšem to bylo v časech, kdy byl provoz třetinový.

Na kole jste objel svět, můžete tedy srovnávat. Jak je na tom podle vás Česká republika, pokud jde o infrastrukturu potřebnou pro dálkovou cykloturistiku? Které regiony považujete za nejpřátelštější k cykloturistům a kde vidíte ještě mezery?

Protože jsem na kole zažil i kousek cykloturistického pravěku, tak snad mohu trochu porovnat. V této aktivitě jsme urazili obrovský kus cesty. Doslova od bodu nula. Pamatuju si, kdy třeba oska středového složení byla úzkoprofilovým zbožím. Stála 50 Kčs, ale další padesátkou jsem se musel připomenout. V létě 1989, cestou do Barcelony, jsem si v rakouských výkladních skříních cykloobchodů fotil cyklodoplňky, vybavení a bicykly před prodejnami – neovázané řetězy. Po revoluci již zajištěné. Inu Češi, Poláci… Fotil jsem s pocitem, že mě na Západ už nikdy nepustí – „Jednou po pěti žádostech stačilo, Dostále, nemyslíš?“ Listopad v nedohlednu. A podívejte se dnes. Někomu se to může zdát málo, ale uvažte, že nemůžeme chtít, aby to u nás po pětadvaceti letech fungovalo stejně jako v zemích, kde slovo služba neznělo sprostě a vykořisťovatelsky.

Infrastruktura není vůbec tak špatná, jak by se někomu na první pohled mohlo zdát. Možná by prospělo rovnoměrnější rozložení, ale to nelze nařídit. Jsou regiony velmi příznivé a k cyklistům přátelské. Záleží, o jak turisticky exponovanou oblast se jedná.

Kde s poskytováním služeb začali dříve, mají přirozeně větší zkušenosti než jinde. V průmyslových centrech asi nebude situace stejná – zajíždí tam však patrně též méně cyklistů.Nejdůležitější je, zda je majitel či provozovatel též aktivní cyklista, anebo se jen tak tváří.

Jak hodnotíte služby, které naši hoteliéři, restauratéři a další podnikatelé poskytují cykloturistům? V čem jsme na tom podle vás dobře a kde by měli podnikatelé zabrat?

Jak jsem pověděl prve. Je-li hoteliér nebo restauratér sám alespoň trochu aktivní „kolečkář“, myslím, že je to na poskytovaných službách poznat. Zkrátka přemýšlí, co by ještě mohl ocenit, kdyby se v podobné situaci ocitl on. Stačí přidaná drobnost, leckdy malý detail třeba bedna s nářadím, velká pumpa s manometrem, olej na promazání, nealko pivo se slevou pouze pro cyklisty, …

Je-li hoteliér nebo restauratér sám alespoň trochu aktivní „kolečkář“, myslím, že je to na poskytovaných službách poznat.

Přivítal bych hustší síť ubytování. V každé vesnici by měl být tzv. zájezdní hostinec, jako je tomu třeba v Rakousku. Jednoduché ubytování, sprcha a jídlo.

Když jsem v roce 1994 odjížděl na cestu kolem světa, byl tu stav, jaký jsem znal z 80. let. Po překročení hranic při návratu v roce 1997 jsem si všiml změny – nárůstu cyklistů. A nebyl to jen početný peloton, který mě doprovázel ze Železné Rudy přes Plzeň do Prahy. Za ty tři roky skutečně značná část lidí usedla na kola a začala si užívat té laskominy. Upozornil jsem na to kamaráda Jirku Říhu, zakladatele časopisu Cykloturistika, dnes vydavatele žurnálu Cykločtení. Dostalo se mi od něj odpovědi, že jsem rozvoji cykloturistiky svou cestou udělal velkou službu. Tak jsem i trochu hrdý, že jsem pomáhal národ český cykloturistický rozšlapávat.

V Ohňové zemi je cíl panamerické expedice

Máte před sebou nějaké cykloturistické plány nebo nějaký nesplněný cykloturistický sen?

Zastávám názor, že správný cestovatel by nikdy neměl úplně vybalit a ten cyklistický by navíc měl mít alespoň jednu nohu stále na pedálu pro případ „co kdyby“… Mám jak plány, tak i sny. Zda na ně dojde? Uvidíme. Moje motto zní: Život je jako jízda na bicyklu, zpátečku nelze zařadit.

Foto: archiv Vítězslava Dostála

Petr Manuel UlrychC.O.T. media
šéfredaktor COT business
petr.ulrych@cot.cz