je mi potěšením, že mohu využít příležitosti vytvořené vydavatelem tohoto odborného časopisu a předeslat jenom několik poznámek k souboru příspěvků zde dále publikovaných k tématu kulturních památek a památkové péče.
Památkový fond dochovaný v českých zemích je dosud svým způsobem skutečně výjimečný v celoevropském měřítku. Nejde při tom jenom o množství chráněných kulturních statků a jejich souborů, ať již nemovitých či movitých, ale také o vysokou míru jejich autenticity (hodnověrnosti), neboť právě ta má dnes zřejmě největší společenský význam, pokud si chceme připustit fakt, že památky jsou sice svědky dob minulých, ale současně mohou zásadně ovlivňovat vědomí moderního člověka a jeho názory na svět kolem něj a základní životní hodnoty.
Mám za to, že jsou – s postupem doby snad i stále více – velmi výstižné verše, které ve vztahu k hmotným projevům života a díla našich předků před asi dvěma sty lety napsal Johann Wolfgang Goethe:
Minulost věru mrtvá není,
je jako láva z Havaje,
sáhneš a poznáš bez prodlení,
jak horká i tvá doba je.
Přes veškeré potíže, s nimiž se můžeme dnes setkat při ochraně našeho památkového fondu, aniž by bylo výjimkou v některých případech i záměrné poškozování jeho souhrnné kulturní hodnoty ve prospěch partikulárních zájmů, je třeba i nadále trvat na efektivním prosazování veřejného zájmu na daném úseku. Tento úkol má pochopitelně mnoho podob a netýká se pouze Ministerstva kultury, ale na tomto místě chci potvrdit, že jsem si velmi dobře vědom nenahraditelnosti hmotného kulturního dědictví a nutnosti jeho účinné ochrany a zachování; není naším samozřejmým právem ničit to, co hodnotného a zpravidla velmi krásného jsme zdědili po svých předcích, naopak je naší povinností co nejvíce z tohoto bohatství předat následujícím generacím pokud možno v neztenčené míře.
Společenská změna v roce 1989 vytvořila zásadně nové, převážně podstatně lepší podmínky pro zachování památkového fondu, ale je třeba si současně přiznat, že břemeno zděděné z minulosti předchozího totalitního režimu je větší, než se původně předpokládalo. Mám však za to, že toto břemeno není nad naše síly a že jsme schopni převážnou většinu problémů, s nimiž se soudobá památkové péče v České republice musí každodenně potýkat, úspěšně řešit. K tomu je zajisté velmi potřebná podpora co nejširší veřejnosti. Myslím, že jedním z kamínků do mozaiky tohoto obrazu je i soubor příspěvků, které jsou Vám právě zde předkládány.
S úctou Váš
Pavel Dostál