V šest po válce v Libanonu

Příliv zahraničních návštěvníků v roce 2002 stoupl o 20 % a letos se předpokládá dokonce 25% nárůst příjezdového cestovního ruchu. Říkáte si, zase jeden aprílový žertík, nebo další novinářská kachna? Ani jedno, ani druhé. Jedná se o oficiální údaje, bohužel ne českého, ale libanonského ministerstva pro cestovní ruch.

Protože hromadné sdělovací prostředky, naše domácí nevyjímaje, nehýří příliš informacemi o této středomořské zemi, nahlédněme jen krátce do historie, abychom si lépe uvědomili souvislosti a příčiny takového stavu věcí.

Až do roku 1975 byl Libanon nazýván „Perlou Středomoří“ a jeho hlavní město Bejrút „Paříží Východu“. Byla to země bezpečná a po všech stránkách příjemná. Svědčily o tom miliardové částky z ropných příjmů Gulfu, které protékaly libanonskými bankami, a tisíce bohatých turistů ze západní Evropy a USA, kteří ročně Libanon navštěvovali. Země jim na své malé rozloze nabízela nepřebernou škálu možností, jak strávit příjemný víkend nebo celou dovolenou.

Nejatraktivnějšími měsíci bývaly duben a květen. V tu dobu bylo možné si ještě dopoledne zalyžovat v horském středisku Faraya, kde si podávali dveře i sportumilovní příslušníci všech evropských královských rodů a odpoledne sjet necelých 40 km na pobřeží a vykoupat se v moři. Večer se dalo zaskočit do některé ze špičkových bejrútských restaurací, o kterých se tvrdilo, že podávají nejvybranější a nejbohatší arabskou kuchyni na světě vůbec, potom se zastavit za hazardem ve světoznámém bejrútském kasinu, zajít na koncert, podívat se na břišní tanečnice a večer ukončit příjemným posezením při koktejlu v baru na pobřeží s výhledem na Středozemní moře pod hvězdnatým nebem.

Zkrátka nabídka široká, klima příjemné a sami Libanonci srdeční, veselí, pohostinní a vzdělaní. Zejména v Bejrútu se, samozřejmě kromě arabštiny, bez problémů a na velmi dobré úrovní domluvíte jak anglicky, tak francouzsky.

Další den bylo možné si celou náročnou túru zopakovat, případně se pro změnu zajet podívat na vzácné staleté cedry, navštívit historický Byblos, nejstarší dosud fungující přístav na světě, nebo si prohlédnout magický Baalbec, o jehož záhadách psal i proslulý autor sci-fi Däniken.

Milovníci vína se již tehdy shodovali na tom, že libanonská chateaux, zejména Ksara a Kefraya, si v ničem nezadají s francouzskou špičkou, díky příznivým klimatickým i půdním podmínkám právě naopak, a přitom jejich produkce byla nabízena za mnohem příjemnější ceny.

Ovšem přišel nešťastný rok 1975, vypukla občanská válka a bylo po idyle nejen turistické. Libanonští křesťané na jedné straně a muslimové na druhé si ve jménu svých náboženství začali devastovat vlastní zemi. A činili tak důkladně, po dobu dlouhých patnácti let, až do roku 1990. Výsledek byl žalostný. Válka zničila především značnou část Bejrútu, zejména oblast v centru města, kolem takzvané Zelené linie. Kdysi rušný, pulzující střed včetně známého náměstí Mučedníků se stal mrtvým městem.

Nicméně, sotva válka skončila a Libanoncům se podařilo stabilizovat politickou situaci země, zbavit se přítomnosti svých jižních sousedů na vlastním území a obnovit bezpečnost, začali s masivní rekonstrukcí. Bejrút od druhé poloviny devadesátých let zažívá takový stavební boom, jak snad žádné jiné město na světě.

Naštěstí mimo hlavní město nepoškodily rakety a granáty ani jedné z válčících stran unikátní historické památky, přírodní zvlášnosti a místní zajímavosti, a tak s příchodem nového tisíciletí mohla začít i nová éra Libanonu znovu jako mimořádně atraktivní prosperující turistické destinace.

Cestovní ruch se rozbíhal zprvu velmi pomalu. I v tomto odvětví platí, že důvěra se rychleji ztrácí, než znovu nabývá. Ovšem po roce 2001, kdy celosvětově došlo k poklesu turistiky, se stalo v Libanonu na první pohled něco neuvěřitelného. Již v roce 2002 Libanon přivítal více jak milion zahraničních návštěvníků, což bylo o oněch 20 % více než v nejlepších předválečných letech, přičemž celkový příjem z cestovního ruchu činil okolo jedné miliardy amerických dolarů. Ani nepotřebujeme kalkulačku k tomu, abychom se dopracovali k částce 1 000 USD (cca 30 000,- Kč) jako průměrného příjmu z jednoho návštěvníka.

Stále ještě nevěříte, nebo se ptáte, jak je to možné? Věřte, vysvětlení je prosté. Absolutní většina turistů přijíždí do Libanonu z ostatních arabských zemí. V důsledku teroristických útoků v září 2001 a jimi vyvolaného anti-arabského cítění na Západě teď Arabové z Gulfu tráví svou dovolenou a utrácejí své peníze raději v Libanonu, pro ně bezpečném a příjemném, než aby cestovali do vzdálených destinací, kde by se mohli cítit jako nezvaní hosté.

Byl-li rok 2002 dosud rekordní, pak letošní únor překonal veškerá očekávání. Podle informací ministra cestovního ruchu Libanonu, pana Karam Karama, přijelo jen v tomto jednom jediném měsíci do země více jak 100 000 turistů. Je to proto, jak Karan vysvětlil, že se obyvatelé Gulfu, především Kuvajťané, necítí, vzhledem k možnému válečnému americko-iráckému konfliktu, doma v bezpečí a ve velkém míří právě do Libanonu. Ač jejich původním úmyslem bylo zde strávit v klidu muslimský svátek Eid, který letos připadl na únor, řada z nich se nakonec rozhodla pro delší pobyt.

A tak ve stejnou dobu, kdy Washington doporučuje svým občanům, aby zvážili, zda z bezpečnostních důvodů neopustit Libanon (zejména po vraždě americké misionářky v listopadu loňského roku), hledají v té samé zemi bezpečné útočiště nejbohatší občané Arabského poloostrova, včetně příslušníků královských rodin a politických představitelů.

Jak je z výše uvedených informací patrné, turistický ruch může mít skutečně mnoho tváří a podob. Libanon zcela nepochybně dokázal vytěžit z dnešní neklidné doby maximum a bohatým Arabům poskytnout nejen relativní bezpečí, ale i zábavu a zapomenutí v současném napjatém odobí. Lze ale předpokládat, že až přítomná krize kolem Iráku pomine, vybudovaná turistická infrastruktura i rozšiřující se dobrá pověst Libanonu jako zajímavé destinace přitáhne i turisty z dalších zemí. A věřte, Libanon rozhodně má co nabídnout.

Věra Kupsová