V Česku by mohl být zaveden jediný místní poplatek za ubytování

Již 545 let se vybírá na našem území tzv. lázeňský poplatek, jehož průkopníkem zavedení byly v celosvětovém měřítku země Koruny české. V letošním roce je 25 let účinný zákon o místních poplatcích, který zavedl v České republice dva místní poplatky – místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt a místní poplatek z ubytovací kapacity. Snahou je oba místní poplatky sloučit do jedné peněžní dávky, která by mohla být pojmenována „místní poplatek za ubytování“. Na tomto řešení se shodla pracovní skupina zřízená Ministerstvem pro místní rozvoj ČR za účelem legislativní úpravy místních poplatků v přímé vazbě na cestovní ruch.

V letech 2000–2015 vybraly obce v České republice z obou výše uvedených místních poplatků do svých rozpočtů částku 6,8 mld. Kč (z toho příjmy z místního poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt dosáhly 4,5 mld. Kč a příjmy z místního poplatku z ubytovací kapacity dosáhly 2,3 mld.), přičemž nejvíce to bylo v roce 2015, kdy dosáhl roční výnos 565 mil. Kč (viz graf). Tyto místní poplatky vybírá necelá pětina všech obcí, nicméně v posledních letech zavedly jeden nebo druhý místní poplatek nově i další velká města, jako například Třebíč, Ostrava, Teplice nebo v letošním roce Zlín.

Graf – Roční vývoj objemu vybraných místních poplatků v České republice v letech 2000–2015 v Kč

Zdroj: Vlastní zpracování s využitím dat MONITOR, 2016

Cílem navrhovaných legislativních úprav znění § 3 (místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt) a § 7 (místní poplatek z ubytovací kapacity) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je zaktualizovat a zjednodušit současný právní stav, především:

• stanovit zákonem jen základní rámec;
• přenést větší rozhodovací pravomoci na obce;
• omezit množství výjimek a nezohledňovat účel pobytu;
• nastavit proces výběru místních poplatků tak, aby byl efektivnější;
• sloučit dva místní poplatky do jednoho místního poplatku.

 
Místní poplatek za ubytování by mohly na základě obecně závazných vyhlášek vybírat obce, v nichž se nachází alespoň jedno ubytovací zařízení využívané k přechodnému ubytování za úplatu. Ze zákona by se okruh osvobozených skupin osob zúžil na osoby mladší 15 let a na zdravotně handicapované. Nad rámec zákona by mohly obce osvobodit i další skupiny osob, jako jsou senioři, studenti do 26 let v prezenční formě studia či zaměstnanci vykonávající v obci soustavnou činnost. Nový poplatek by se vztahoval i na služební cesty, protože i tito hosté využívají v destinacích infrastrukturu cestovního ruchu. Tím, že by se neposuzoval účel pobytu, nebyl by tento údaj uváděn ani v evidenčních knihách, čímž by se zvýšilo soukromí ubytovaných hostů. Maximální sazba poplatku je stanovena jako součet dosavadních dvou sazeb, tedy 21 Kč za osobu a den. Po dvou letech od účinnosti zákona by mohly obce zvýšit tuto sazbu až na 27 Kč za osobu a přenocování, které by bylo novým základem pro výpočet poplatku. Zda se podaří této právní úpravy dosáhnout, bude záviset především na úspěšnosti zahájení a následném průběhu celého legislativního procesu.

• Za hlavní pozitiva navrhované legislativní úpravy v České republice se považuje:
• snížení administrativní zátěže obcí i podnikatelů;
• zjednodušení a zefektivnění výběru místního poplatku do rozpočtů obcí;
• nezvyšování daňového zatížení obyvatel.

 
Ze zpracovaných právních stanovisek vyplývá, že návrh legislativních úprav není v rozporu s právním řádem České republiky a je považován za ústavně konformní. Na financování cestovního ruchu se musejí podílet tři skupiny subjektů – návštěvníci/turisté, soukromý sektor (podniky přímo či nepřímo navázané na aktivity cestovního ruchu) a veřejný sektor (územní samosprávné celky, stát). Tyto tři subjekty spolu s místním obyvatelstvem profitují z rozvoje cestovního ruchu, který přispívá k tvorbě daňových příjmů, podílí se na zaměstnanosti a zvyšuje příjmy obyvatel.