|
 |
Krásný, turisticky zatím neobjevený kout jižních Čech, jakoby vtulený do pohraničního výběžku – to jsou Novohradské hory. Líbezná, a pro svou pohnutou historii i trochu tajemná krajina oplývá bezpočtem krás. Nedotčený kraj rozlehlých lesů, skrytých rybníků, čistých potoků a zapadlých vesniček vám učaruje takřka okamžitě. A hlavně: civilizace je v těchto končinách sprosté slovo.
Střípek první: hory a lesy
Jedinečnost Novohradských hor spočívá především ve vzácně zachovalé přírodě, ušetřené zásahů člověka díky své poloze v bývalém pohraničním pásmu. V roce 2000 zde byl vyhlášen Přírodní park Novohradské hory. Česká část pohoří obsahuje čtyři tisícové vrcholy (nejvyšší Kamenec 1 072 m, Vysoká 1 034 m, Myslivna 1 040 m, Janský vrch 1 006 m), ostatní kopce neklesají pod 750 m. Na jejich vrcholcích se často setkáte s nejrůznějšími skalními útvary, které vymodelovalo mrazové zvětrávání, pro příklad uveďme balvanová moře, skalní hradby nebo mrazové sruby. Souvislé lesní plochy tvoří většinou smrkové, bukové a smíšené lesy, ojediněle zachované v pralesních rezervacích. Cenná jsou také četná mokřiska a prameniště s typickou rašeliništní vegetací.
Ale vraťme se zpátky ke zdejším největším přírodním unikátům, totiž pralesům. Jsou dva, Hojnovodský a Žofínský, a drží primát nejstarších chráněných území v Evropě. Již v roce 1838 je zřídil osvícený majitel novohradského panství hrabě Jiří Buquoy. Menší Hojnovodský (9 ha) leží při státní hranici s Rakouskem a v současnosti je přístupný po červené turistické značce z Hojné Vody. Kolem pralesa byla k radosti všech přírodomilců vybudována naučná stezka. Rozsáhlejší Žofínský prales (102 ha) najdete jihovýchodně od osady Žofín, rezervace je ovšem oplocená a nepřístupná pro veřejnost. Prohlédnout si ji však můžete, ať už pěšky nebo na kole, alespoň z kolem něj vedoucí cyklostezky č. 34. Unikátní biotop se pyšní především obrovitými stromy. Nejstaršími dřevinami jsou mohutné dožívající jedle a smrky, 300 – 400 let staré a 40 – 50 m vysoké, které většinou značně přečnívají nad úroveň převládajícího bukového porostu. Největší strom pralesa, tzv. Žofínská královna jedlí, která se zlomila při prudkém větru v lednu 1975, měřila 51 metrů a byla stará 425 let.
Střípek druhý: rybníky
Novohradské hory, stejně jako celé jižní Čechy, jsou nejrůznějšími vodními plochami přímo posety. V kraji, o kterém je tady řeč, jich napočítáte 246. Z toho 140 rybníků má rozlohu menší než 1 ha. Nejpoetičtějších je ovšem jen těch 8 nejmenších v nejjižnějších partiích hor. Říká se jim klauzy a byly zbudované v letech 1778 – 1783 pro usnadnění plavby dřeva po řekách Černé, Malši a po Pohořském potoku. Vodní cesta měla zásobit ta místa monarchie, kde byl dříví nedostatek. Z rybníků se dle harmonogramu vypouštěla voda pro zlepšení plavebních parametrů. Mimochodem, Pohořský potok je údajně nejmenší tok v Evropě upravený a využívaný k plavbě dřeva. Vodní nádrže dnes v novohradské krajině působí přirozeně a půvabně, jakoby tam patřily odjakživa. Pohled na jejich klidnou hladinu sevřenou zalesněnými úbočími je balzámem na duši.
Pohořský rybník. Jedna ze starých vodních nádrží, které sloužili k plavení dřeva. |
Střípek třetí: zaniklé obce
Neblahé události 20. století zasáhly oblast Novohradských hor jako uragán. Po druhé světové válce musely tisíce německy hovořících lidí opustit své domovy a jejich obydlí byla odsouzena k zániku. Co načaly Benešovy dekrety, dokonal komunismus a železná opona.
Většina obcí se totiž ocitla v několik kilometrů širokém hraničním pásmu. Novohradské hory se téměř vylidnily. Definitivně zaniklo celkem asi 30 osad. Některé byly rovnou srovnány se zemí, jiné ponechány osudu. Dodnes lze nalézt jejich stopy: polorozbořené zdi, sklepy, ovocné stromy, kapličky, kilometry alejí… Při procházce mezi troskami se nelze ubránit pocitům zmaru a lítosti. Jaký život se tu asi žil? Kolik osudů je ukryto ve zdejších rozvalinách?
Obnovený kostel ve zničené vsi Cetviny |
Hřbitov v zaniklé obci Pohoří na |
Názvy jako Cetviny, Pohoří na Šumavě (název je trochu zavádějící, ale opravdu jde o obec v Novohradských horách), Mikulov, Dolní Příbrání, Stříbrné Hutě nebo Jedlice už z map téměř vymizely. I když v případě prvních dvou jmenovaných to až tak úplně neplatí. V Cetvinách se z původních 120 budov jako zázrakem dochovala jediná – kostel Narození Panny Marie ze 14. století, který v roce 2003 zrekonstruovalo občanské sdružení Cetviny – Zettwing a římskokatolická církev. Kostel se částečně dochoval i v Pohoří. Vydržel všechny útrapy a devastaci, ovšem těsně před plánovanou renovací se 30. května 1999 zřítila věž a střecha kostela. Zůstaly pouze obvodové zdi a presbytář včetně střechy. I tak se po letech do vsi vrací život. Rakouští pozůstalí obnovují místní hřbitov a kolem bývalé návsi začíná opět vládnout čilý stavební ruch.
Střípek čvrtý: památky
Ačkoliv jsou Novohradské hory spojovány především s neporušenou přírodou, ani o památky tu není nouze, i když nutno dodat, že je najdeme hlavně v podhůří. V první řadě jde o hrad v Nových Hradech. Národní kulturní památka z 2. poloviny 13. století byla nákladně zrekonstruována v roce 2000 a dnes nabízí návštěvníkům dva prohlídkové okruhy (1. Hrad, 2. Byt panského úředníka). Zajímavá je i nedaleká tvrz Cuknštejn, toho času v rekonstrukci. Na druhém konci pohoří stojí za vidění tvrz Tichá ve stejnojmenné vsi. Její hranolová věž dnes bohužel nedůstojně zarůstá kopřivami v areálu místního zemědělského družstva.
Velkým tahákem pro turisty (bohužel zatím nedoceněným) je Dobrá Voda, známé mariánské poutní místo, k němuž dodnes směřují procesí věřících. Osadě vévodí velký farní barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, pod nímž vytéká pramen údajně léčivé vody. Návštěvu si zasluhuje i městská památková zóna Benešov nad Černou, milé městečko s gotickým kostelem sv. Jakuba Staršího a některými historickými domy.
A co říci závěrem? Snad jen souhlasit s Lindou Rybovou a jejím přeslazeným reklamním hlasem, že v Novohradských horách je příroda, která regeneruje. Zajeďte si tam a uvidíte, že je to pravda.
Text a foto: Jan Pomykal