V letním dvojčísle jsme přinesli reportáž ze světové výstavy EXPO v Šanghaji. Označili jsme ji za pádný důvod k cestě na východ. Jenže EXPO 2010 za pár dnů skončí. Tentokrát se proto podíváme, co dalšího návštěvníky největšího čínského města čeká a za čím se tam vypravit. A porozhlédneme se i po okolí Šanghaje.
Měnící se tvář Šanghaje
Hned na úvod je třeba říct, že osmnáctimilionová Šanghaj, která bývá občas přezdívána metropolí 3. tisíciletí, je takřka dokonalou učebnicí čínské architektury a výkladní skříní úspěchů čínského obchodu, průmyslu a vývoje. V Šanghaji opravdu jen máloco připomíná, že Čína je jedním z posledních světových ostrovů komunismu. I když, po pravdě řečeno, základy rozkvětu města položil kdysi cizí kapitál. Hospodářský a zejména obchodní potenciál oblasti objevili na konci devatenáctého století Britové a Francouzi, kteří z tehdejší vesnice vybudovali nejvýznamnější hospodářské centrum východní Asie. Čínsko-japonská válka v roce 1937 západní obchodníky z oblasti vyhnala, jejich otisk v tváři města však přežívá dodnes.
 Futuristická čtvrť Pudong učinila z Šanghaje město 3. milénia |
Výstavní vily francouzských, britských a amerických obchodníků v centru Šanghaje, vybudované v koloniálním stylu, dnes slouží jako sídla ambasád a různých institucí. Některé z částí tehdejších koloniálních čtvrtí vzaly zasvé, ty přeživší byly v uplynulých letech restaurovány a dnes jsou oblíbenou mondénní čtvrtí plnou moderních barů, restaurací a obchodů zvučných jmen. Pozůstatkem zlaté éry Šanghaje je také nábřeží Bund. Ne, nejde o čínskou obdobu pražské holešovické tržnice, jak by se z názvu mohlo zdát, ale o část západního nábřeží řeky Huangpu. Luxusní hotely se zde střídají s bankami, sídly všemožných korporací i státních úřadů. Kouzlo této části města vynikne hlavně v noci, kdy zlatá šňůra nasvícených mnohapatrových budov v koloniálním stylu září do dálky a tvoří kontrapunkt protější ultramoderní čtvrti Pudong. Nábřeží Bund je oblíbeným místem večerních procházek. Totéž platí i o nedaleké obchodní třídě Nanking, dalším pozůstatku koloniální éry. Tato pěší zóna je od dopoledních hodin až hluboko do noci plná lidí. Velké procento z nich jsou turisté prahnoucí po výhodných nákupech. Na Nankingu lze totiž sehnat prakticky cokoli. Výkladní skříně obchodů světově proslulých módních značek se střídají s výlohami obchodů, kde lze podobné zboží sehnat o poznání výhodněji. Kupující si jen nesmí lámat hlavu s plagiátorstvím. S tím si ovšem v Číně láme hlavu málokdo, jak dosvědčuje pohled do ulic. Těmi se vedle našincům dobře známých automobilů (sem tam oko tuzemce zaregistruje i octavii nebo superb) prohánějí i vozy známých značek, ovšem zcela jiných tvarů (některé modely se jinde než v Asii neprodávaji), ale občas člověka zarazí pohled na důvěrně známé linie některého auta, na jehož kapotě září Evropanům zcela neznámé logo. V Číně zkrátka není problém okopírovat cokoli.
 Nábřeží Bund připomíná zlatou éru Šanghaje ve 20.–30. letech minulého století |
Samostatnou kapitolou Nankingu jsou pokoutní prodejci roztodivných produktů, po kterých je aktuálně poptávka. Letos v létě například „frčely“ blikající kolečka, která běžné boty během pár okamžiků promění v poloviční kolečkové brusle, či suvenýry s logem EXPO 2010. O originalitě tohoto zboží svědčí nejen směšná cena (samozřejmě se smlouvá), ale i fakt, že stačí jediná policejní uniforma, a zboží bleskově mizí v taškách a prodejci v postranních uličkách. V jejich spleti mají pouliční prodejci své zázemí a má-li člověk dostatek odvahy, právě zde může při troše štěstí udělat ty nejvýhodnější obchody. Není například problém pořídit zde za dvě stovky rolexky, breitlingy a další „zaručeně pravé“ hodinky, které se v tuzemsku prodávají za pěti či šestimístné sumy. Člověk si při nákupu užije trochu vzrušení i trochu legrace. A perspektiva dalšího veselého zážitku – to když by s takovým zničehonic porouchaným chronometrem navštívil ve své domovině značkový servis…
Zcela jinou, tedy naprosto nekomerční tvář ukazuje Nanking po ránu. To se na vylidněné třídě začnou objevovat hloučky lidí v kimonech, někteří třímají meče. Ne, neformuje se zde šanghajská domobrana, to se jen k pravidelnému rannímu cvičení scházejí vyznavači umění taj-či. Skupiny převážně starších cvičenců provádějí cvičební sestavy a vůbec jim nevadí, že si je kolemjdoucí zvědavě prohlížejí či dokonce fotografují. Kdo chce tento, pro Evropana exotický, rituál zažít, musí si přivstat a být na Nankingu někdy po sedmé hodině.
Lidé provozující taj-či patří k Šanghaji stejně jako původní chudinské čtvrti, které obklopovaly bohaté koloniální části města. Pitoreskní slumy, které dokreslují atmosféru Šanghaje počátku minulého století, jsou vděčným objektem pro fotografy. Kdo by chtěl nasát alespoň trochu této atmosféry, měl by si s návštěvou pospíšit. Chatrče poslepované z hlíny, dřeva, vlnitého plechu a dalších materiálů kvapem mizí – ustupují výstavbě moderních bytových jednotek. Rychlost, s jakou zde výstavba probíhá, názorně dokumentovala průvodkyně China Tours, sinoložka Ivana Bakešová, účastníkům červnové studijní cesty – v místech, kde se podle jejích slov ještě před dvěma lety krčily chýše chudinské čtvrti, dnes stojí blok moderních obytných domů o několika desítkách podlaží. Architekti se tu mohou naplno vyžít. Podmínky pro práci si ostatně pochvalují i čeští archtekti, manželé Ivana a Jan Bendovi, kteří v Šanghaji a dalších městech této části Číny realizovali už pěknou řádku projektů.
Šanghaj futuristická i tradiční
Mistrovská díla špiček současné moderní architektury je možné obdivovat ve čtvrti Pudong. Je to právě tato část města na východním břehu Huangpu, díky které získala Šanghaj přídomek „město 3. tisíciletí“. Podle některých zdrojů je tato část města, která začala vznikat po roce 1990, kdy magistrát vyhlásil ambiciózní program nové ekonomické zóny, považována za nejzdařilejší z čínských projektů na modernizaci velkých měst. Architektonické ateliéry se tu předhánějí v extravaganci staveb i v jejich výšce.
 I v centru osmnáctimilionového města lze najít oázy klidu. Například buddhistický chrám Nefritového Buddhy |
 Tradice taj-či přežívá i v samém centru Šanghaje, na třídě Nanking |
V tomto druhém parametru momentálně vedou autoři skleněného mrakodrapu šanghajského světového finančního centra, který je se svými 492 metry a 101 podlažími třetí nejvyšší budovou světa. Pro svůj charakteristický tvar je stavba českými turisty přezdívána Otvírák. V nejvyšší části stavby je umístěna vyhlídková chodba, kterou je možné za poplatek navštívit. Šanghaj leží návštěvníkům doslova u nohou – části podlahy chodby jsou prosklené a slabší povahy se jim, bůhvíproč, oklikou vyhýbají.
Na své si v Šanghaji přijdou i ti, kteří dávají přednost architektuře tradiční. V centru města zůstala zachována část staré čínské čtvrti, jakou známe z historických filmů. Na rovinu – zdejší typické domy s prolamovanými střechami jsou v podstatě nové, i když postavené podle původních plánů. Na atraktivitě čtvrti, která přiléhá k zahradě Yuyuan, to ale vůbec neubírá. V přízemí honosných domů se nacházejí obchůdky se suvenýry, módou a dalším tovarem, stejně jako tradiční čínské restaurace. O tom, jakou koncentraci turistů to vyvolává, se není třeba zmiňovat.
V tradičním stylu je vybudován také chrám Nefritového Buddhy. Ani jeho historie ale není příliš dlouhá, zbudován byl v roce 1918. Jeho největším lákadlem pro turisty je místnost s dva metry vysokou a 1 000 kilogramů vážící sochou Buddhy, vyrobenou, jak název chrámu napovídá, z jednoho kusu nefritu. Socha je mimochodem jediným objektem, který je v chrámu zakázáno fotografovat. Turisté si ale z buddhistického svatostánku odvážejí vděčné snímky modlících se návštěvníků zahalených v kouři vonných tyčinek či holohlavých mnichů v tradičních oranžových hábitech.
Vodní městečka
Pro koho je toho hemžení v Šanghaji už moc, může vyrazit na výlet do některého z historických vodních městeček v okolí. V nabídce China Tours je zejména 60 km vzdálené Zhouzhuang, malebné městečko protkané kanály. Na rovinu – onomu hemžení tam člověk příliš neunikne, ale jde o hemžení jiného druhu. Zhouzhuang, jehož historie se píše už bezmála tisíc let, je jedním z nejznámějších vodních městeček, která se v této části Číny nacházejí, je tedy logicky i jedním z nejnavštěvovanějších. V hlavní sezoně jsou uličky zaplněny turisty, a našinci se na mysl vkrádá srovnání s Českým Krumlovem. Denně tam zavítá asi 30 tisíc návštěvníků z Číny i zahraničí. Příhodnější by ovšem bylo přirovnání k italským Benátkám (byť označení „Benátky východu“ či „čínské Benátky“ najdete častěji ve spojení s městem Suzhou).
 Zhouzhuang, jedno z tradičních vodních městeček v okolí Šanghaje |
I Zhouzhuang totiž křižují „gondoly“ a také tamní kanály jsou překlenutykamennými mostky a lemovány desítkami restaurací, obchodů a dalších turistických lákadel. Prohlídku městečka je možné absolvovat na loďce (při troše štěstí za zpěvu „gondoliéra“), což má samozřejmě svůj půvab, výhodnější je ale projít se podél kanálů pěšky, případně oba způsoby zkombinovat. Člověk si tak volí tempo prohlídky a může prozkoumat i zákoutí, která by mu zůstala při „mokré variantě“ skryta. Ve většině zdejších domů se dodnes žije, vybrané však byly otevřeny veřejnosti, která se tak může seznámit s tím, jak žili staří Číňané. Kdo je procházkou po městě uondán, může se posadit do některé z tradičních hospůdek a okusit zdejší specialitu – vařené a uzené vepřové koleno. Anebo se pustit do smlouvání v některém z obchůdků s hedvábím či perlami. Ty jsou ostatně jedním z hlavních artiklů této oblasti – jde o říční perly produkované řadou chovů v okolí. Na několika místech je možné navštívit i specializované prodejny, kde lze nejen výhodně nakoupit, ale také se o perlách něco dozvědět. Návštěvník se seznámí se způsobem chovu perel, naučí se poznávat rozdíly mezi perlami mořskými a říčními či odhalit perly falešné.
Zahrady v Suzhou
Podobně je tomu i s hedvábím. V okolí Šanghaje je možné zavítat do několika manufaktur a seznámit se s celým procesem výroby hedvábí a produktů z něj. Možná teprve tady si člověk uvědomí, kolik práce to obnáší a proč je pravé hedvábí tak drahé. Jedna z takovýchto manufaktur funguje ve městě Suzhou, jehož návštěva by neměla chybět snad v žádném itineráři zájezdů do oblasti Šanghaje a okolí. Hlavní atraktivitou Suzhou jsou klasické čínské zahrady, které vznikaly v průběhu 16.–18. století. Ať už člověk zavítá do rozlehlé Zahrady Pokorného úředníka či třeba intimnější Zahrady Mistra rybářských sítí, vždy se setká s mistrovskými díly dávných zahradních architektů.
 Klasické zahrady v Suzhou byly zapsány na seznam UNESCO |
Pagody, altánky a další stavby v tradičním stylu jsou v dokonalé harmonii s přírodními (byť uměle vytvořenými) zákoutími a skýtají kulisuk meditačním zastavením nebo prostě k procházkám. Klasické zahrady v Suzhou jsou od roku 1997, resp. 2000 zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.
Text a foto: Petr Manuel Ulrych
Důležité informace
|