Pro cestovní ruch potřebujeme… Koho či co vlastně?

Jak kvalifikované pracovníky potřebuje cestovní ruch – a má je kde brát? Zeptali jsme se Jolany Kopřiva Myslivcové, místopředsedkyně Asociace cestovních kanceláří ČR, coby osoby nejvýš povolané.

Jste v sektorové radě pro pohostinství, gastronomii a cestovní ruch, zároveň jako místopředsedkyně ACK ČR a předsedkyně komise pro profesní přípravu a zdokonalování máte přehled, co podnikatelé v cestovním ruchu potřebují, více než čtvrt století úspěšně provozujete vzdělávací instituci a k tomu malou „školní“ agenturu, kde si to vaši žáci mohou osahat v praxi. Jak je na tom cestovní ruch u nás s pracovníky, kterých je podle statistik na 240 000 plus řada osamělých vlků jako jsou průvodci?

Pokud jde o vzdělávání, to probíhá na několika stupních a je diverzifikováno dostatečně. Začíná to na středních školách, z nichž některé jsou specializovány: na gastronomii, hotelnictví, management cestovního ruchu, jiné mají zařazen jen dílčí předmět. Ty žákům pomáhají vybrat si budoucí obor působení. Pak jsou tu vyšší odborné školy, jejichž záměrem bylo propojit teorii s praxí, a připravit tak absolventy na konkrétní práci v cestovním ruchu nebo je motivovat k dalšímu studiu. A konečně máme vysoké školy s bakalářským a s magisterským studiem. Akreditaci na cestovní ruch jich má několik desítek. Měly by poskytovat seriózní teoretickou průpravu spojenou s praxí.

Šedá je každá teorie, jak se zelená strom žití? Zažila jsem pisatelku magisterské práce, která si neuměla poradit s ničím, ale také absolventku z jiné školy, co se vyznala, mimo jiné protože už měla za sebou práci v cestovní kanceláři. Jak vidíte poměr teorie vs. praxe a má se o něj postarat škola – nebo student sám?

Problémů je několik. Tím prvním je určitě potřeba víc praxe, a pokud ji škola nezajistí, měla by k ní studenty motivovat a vést. Zrovna v cestovním ruchu jsou k tomu ideální třeba prázdniny. Ale především by studenti měli mít reálný pohled na své budoucí uplatnění. Kolem našeho oboru panuje pocit, že mu rozumí každý, kdo byl někdy na výletě. Na neorganizovaném individuálním cestovním ruchu o prázdninách u babičky. Že práce v cestovní kanceláři sestává jen z cestování, večírků a prezentací. A že mokrý diplom znamená, že budu hned jen rozhodovat. Jenže podniky volají především po kvalifikovaných pracovnících. Šéfovských míst je málo a aspirují na ně ti, kdo získali přehled a prokázali schopnosti v nižších pracovních pozicích. Navíc ne každý si plně uvědomuje, že cestovní ruch je služba. Že je to povolání, ne zaměstnání od – do; dobře se dá dělat jen srdcem.

Dalším kamenem úrazu je, že někteří učitelé znají cestovní ruch v lepším případě slušně teoreticky, ale sami v praxi v životě nebyli. Jak příslovečně říkával Pavel Hlinka: budoucí kuchaře učí často někdo, kdo v životě nestál u plotny. Zvláště na středních školách, kde je striktní požadavek pedagogického vzdělání učitelů, takže se tam lidé z praxe sotva najdou. Ale i kdyby toho nebylo, cestovní ruch se vyvíjí hodně dynamicky a tomu je potřeba přizpůsobit jak průběžné dovzdělávání u pedagogů, tak i tvorbu studijních osnov. Aby byly nadčasové, flexibilní, protože život nepočká, až by se podařilo schválení nových. Je třeba sledovat a reagovat na trendy v moderních technologiích. Protože co se student v prvním ročníku naučí, to v době státnic už třeba neplatí.

Školy by měly víc reagovat na potřeby praxe, na výuku nedostatkových jazyků – a těmi nemusí být hned nějaká exotika, ale například němčina, když k nám ročně přijíždí přes dva miliony německých turistů a dalších tři sta tisíc z Rakouska. O větší potřebě praxe už byla řeč. Pro úspěch v práci v cestovních kancelářích je také velmi důležité rozvíjet ve studentech kreativitu, klást více důrazu na nápady, originální myšlenky při sestavování programů. Jen tak lze obstát v rostoucí konkurenci.

A co k tomu učitelé?

Role učitele se mění. Mizí zažité schéma: pedagog >> student. Pedagog se stává partnerem studenta, průvodcem v jeho vzdělávacím procesu. Vede ho k samostatnému řešení problémů, ukazuje, jak aplikovat teorii na praktické řešení úkolů. Aby si získal respekt, musí dokázat studentovi, že znalosti a dovednosti pedagoga mu budou v budoucnu užitečné.

Jak se díváte na to, že absolvování vysoké školy s akreditací cestovního ruchu se klade na roveň průvodcovským zkouškám?

Některé vysoké školy mají průvodcovskou činnost jako náplň studia, jejich studenti se tedy dostatečně seznámí s teorií i praxí a získají plnohodnotné průvodcovské oprávnění. Takových je ale pomálu. U těch ostatních záleží na studijním plánu a počtu vyučovacích hodin. Ono je jedna věc získat případně glejt a úplně jiná věc postavit se před skupinu a poskytnout jí kvalitní průvodcovské služby. K tomu je potřeba mít nejen znalosti, ale i empatii, schopnost komunikace, improvizace a řešení stresových situací. To nemá každý a každý si to musí vyzkoušet v reálu, v praxi. Bez toho bude jen držitelem oprávnění, ale ne průvodcem, asi tak, jako je řada držitelů řidičáku, kteří v životě nesednou za volant.

Škola – základ života. Jenže v základech se nedá zabydlet, na těch se musí stavět. Staví se?

Bez toho to prakticky nejde. Cestovní ruch se rozvíjí tak dynamicky, že člověk musí buď studovat sám, anebo absolvovat příslušné kurzy – něco ostatně samostatně studovat ani nejde, například nové technologie, rezervační systémy atd. Můžete to studovat prezenčně, dálkově, on-line, ale vždycky to bude kurz.

Pro osvědčení profesní kvalifikace v cestovním ruchu existují státní zkoušky. Autorizačním orgánem je ministerstvo pro místní rozvoj, zkoušky slouží ke stvrzení kvalifikace nebo pro její zvyšování. Je jich více než třicet. Pokrývají gastronomické obory, ubytování i obory z oblasti cestování, jako například zkoušky Průvodce cestovního ruchu PK 65 021 N, Průvodce Prahou PK 65 028 N, Místní zástupce cestovní kanceláře PK 65 028 N, Samostatný pracovník cestovní kanceláře a cestovní agentury PK 65 021 N, Pracovník cestovní kanceláře – specialista pro incoming PK 65-034-M nebo třeba Pracovník turistického informačního centra PK 65-027-M. 

Role učitele se mění. Mizí zažité schéma: pedagog >> student. Pedagog se stává partnerem studenta, průvodcem v jeho vzdělávacím procesu.

Ke zkouškám je možné jít na základě samostudia nebo po absolvování specializovaného kurzu. Kurz není povinný, ale je výhodnější ho absolvovat, protože představuje cílenou přípravu. Zkoušení totiž vykonává osoba autorizovaná ministerstvem pro místní rozvoj, přičemž právě tyto osoby obvykle organizují přípravné kurzy.

Osvědčení o zkoušce je státní, veřejná listina, která má dovětek evropské kvalifikace. To neznamená, že automaticky rovnou platí po celé Evropě, ale že je možné si ji v příslušné zemi/oblasti/místě nostrifikovat, přičemž některé zkoušky v některých místech platí v plném rozsahu, zatímco někde je třeba vykonat ještě rozdílové zkoušky. Malá perlička: například pro průvodcovskou činnost v Barceloně vyžadují i znalost katalánštiny. I takto lze chránit pracovní příležitosti pro domácí obyvatelstvo.

K pětadvacátému výročí Tyrkysu jste posluchačům nadělila nové učebny s nádherným výhledem. Jaké výhledy mají podle vás pracovníci v cestovním ruchu?

Cestovní ruch má ohromnou perspektivu. Touha lidí cestovat byla a bude vždy. Podle situace se budou lišit jen objemy a formy cestování, požadavky a náročnost turistů, obliba destinací. Na touze po cestování nic nezmění možnost prohlédnout si všechno na síti. Nejdůležitější je zážitek, prožitek, emoce. Cizí zemi či místo si sice můžete na internetu prohlédnout kolikrát důkladněji než ­v ­reálu, ale bez prožitku. Je to jako jestli sledujete zápas v televizi nebo na stadionu – na obrazovce to vidíte perfektně, ale ta atmosféra tam není.

V cestovním ruchu to není tak docela produkt, co doopravdy prodáváme. Turista nejede pro lehátko na pláži, ale pro zážitek slunce a moře se vším všudy. Neprodáváme kombinaci tří služeb, dopravy, ubytování a vstupenky do Louvru, ale úsměv Mony Lisy. Turistovi nabízíme a on kupuje slib, že tam bude fajn, že si splní své přání, svůj sen. Sny k životu neoddělitelně patří – a spolu s nimi i to cestování. Na pracovnících cestovního ruchu je ty sny inspirovat – a ty sliby zážitků plnit.

Foto: Miroslav Kopřiva

Ing. Eva MráčkováCzech Travel Press
 

Autor

Nejnovější články z rubriky Česko a jeho regiony

Foto: Shutterstock.com

Kolínsko a Kutnohorsko součástí pražské MHD

Ode dneška je možné na Kolínsku a Kutnohorsku jezdit autobusy i vlaky na jednu jízdenku. Rozsáhlá oblast Kolínska, Kutnohorska a Uhlířskojanovicka se připojila do společného integrovaného systému Prahy a Středočeského kraje. Jízdenka platí i v pražské MHD. Díky tarifu PID cestující...

Číst více
Foto: Shutterstock.com

Nahlédnutí do Rakouska

V závěrečném díle našeho miniseriálu o přeshraničních stezkách k našim sousedům se podíváme do Rakouska. Podmínky vstupu k našim jižním sousedům jsou obdobné jako do Polska. Ke vstupu je potřeba mít potvrzení o očkování, testu, případně prodělaném covidu. A pak už...

Číst více
Foto: Shutterstock.com

Bavorský les: Nenocujte v chráněné přírodě

V německém národním parku Bavorský les, který sousedí se Šumavou, se v poslední době zvýšil počet lidí, kteří nocují na zakázaných místech chráněného území. Podobný trend pozorují i zástupci Národního parku Šumava na české straně. Za nocování...

Číst více