Polabských rybníků severozápadně od Pardubic bylo druhdy mnohem více, než je tomu dnes. S trochou nadsázky se dá říci, že například v okolí Bohdanče nebylo pro samou vodu kam šlápnout. Mnoho vodních ploch už dávno zmizelo, zůstaly jen ty největší – a Opatovický kanál, technický unikát vodního stavitelství 16. století, který v mnohém překonává pověstnou Zlatou stoku v jižních Čechách.
Při pohledu na obyčejnou automapu hravě zjistíte, že Labe se z Hradce Králové více či méně cílevědomě ubírá na jih k Pardubicím, kde si to náhle radikálně rozmyslí a stočí se na východ ku Kolínu. Nebylo tomu tak vždy. Kdysi dávno teklo Labe jinudy, příměji, ne takovou oklikou, a to sice údolím kolem Bohdanče, na západ od Kunětické hory. Jak známo, neregulovaná řeka s sebou nese z vrchních poloh spousty zeminy, které se neustále někde usazují, řeka zanáší své vlastní koryto a pak jednoho krásného dne, zpravidla při pořádné povodni, je nucena vyrobit si koryto nové. S největší pravděpodobností tomu tak bylo i v tomto případě, ostatně, celé Polabí je plné naplavených písků, které tomu nasvědčují.
Bohdanečský rybník jako na dlani |
Mezi původním a dnešním korytem zůstala spoušť v podobě slepých ramen, močálů, lužních lesů, písečných přesypů a s největší pravděpodobností i mračen nesnesitelných komárů. Skvělé podmínky pro to, aby se kultivace takové džungle ujali nějací misionáři. A skutečně, koncem 11. století získal tento libý kout země řád Benediktinů, který si tu postavil svoji základnu v podobě Opatovického kláštera. Mniši se pustili do neskutečné dřiny: vysoušeli, srovnávali, klučili, civilizovali, zakládali dvorce a na místech, odkud vyhnat vodu opravdu nemohli, vysazovali ryby. To byl pravděpodobný počátek polabských rybníků vzniklých na mokřadech a napájených nejrůznějšími strouhami.
Benediktinští mniši se tak stali velmi pravděpodobnými (byť ne jistými) otci zakladateli soustavy polabských rybníků. Jenže pak přišlo období husitských válek, a jak už víte z povídání o Kunětické hoře, Opatovický klášter při nich vzal zasvé. Ke slovu přišli různí „získávači církevního majetku“, husitští hejtmani a další existence, které byly právě u moci. Česky řečeno, rozkradli, co se dalo. Následovalo období (eufeministicky řečeno) značné nestability, které se během zhruba sedmdesáti následujících let postupně uklidňovalo a konsolidovalo. Šlechta opět bohatla a začala se poohlížet, kde by volné prostředky investovala. Koncem tohoto období nechal syn krále Jiříka z Poděbrad, kníže Minsterberský, vybudovat velký bohdanečský rybník a rybník Rosický.
To byly rybníky pořád ještě v plenkách. K zásadnímu obratu došlo až tehdy, kdy v roce 1490 získal bývalé opatovické panství a později i další půdu Vilém z Pernštejna. Dnes bychom takovou osobu označili jako bohatého investora. Vilém si usmyslel, že kam zrak pohlédne, všude padne na hospodářsky využitelnou vodní hladinu. Věc měla malilinkatý háček: každý pořádný rybník se při výlovu vypouští a pak se zase musí napustit. Nemluvě o tom, že čas od času se musí vybrat od bahna. Jinými slovy, bylo zapotřebí stabilního, dostatečně silného a regulovatelného přívodu vody. A tak se zrodil projekt Opatovického kanálu.
Podzimní výlov |
Současně se stavbou největších rybníků, pod jejichž hladinami zmizelo i několik vesnic, začali pernštejnští rybníkáři hloubit umělý kanál, který začínal u Opatovic a směřoval částečně po stopách prehistorického koryta směrem ku Bohdanči. V první fázi se kanál za Bohdančí stáčel na jih a vracel se zpět do Labe. To bylo Vilémovi ale málo, takže se pustil do složitých majetkoprávních vyjednávání, jejichž výsledkem bylo prodloužení Opatovického kanálu až za ves Semín. V roce 1513 měl kanál zhruba takovou podobu, jakou má dnes, a obsluhoval čím dál tím více rybníků. V konečné fázi přiváděl vodu do 2/3 rybníků pardubického panství. Rozvoj pardubické rybniční soustavy se zarazil v roce 1549: umělých nádrží bylo zhruba 230 a další se už prostě nevešly. Vody Opatovického kanálu ale ještě dlouho poháněly nejrůznější zařízení, jako mlýny, stoupy nebo pily.
Tak moment, řeknete si, dneska tam zdaleka tolik rybníků není… No, pravda. Podobně jako bylo období, kdy se rybníky budovaly, kde se dalo, přišla jiná éra, ve které bylo módou je zase rušit. Ta se dostavila v souvislosti s tereziánskými a josefínskými reformami, v důsledku nichž se staré rybníky cílevědomě vysoušely a měnily na ornou půdu. Vlastně můžeme být rádi, že tam vůbec nějaké zůstaly. Nicméně podstatné je to, že Opatovický kanál nezanikl a slouží dodnes. Pohání několik malých vodních elektráren, ale především se využívá k zavlažování zemědělské půdy. Podstatnou změnu ve využívání kanálu přinesla i výstavba opatovické elektrárny (1956-60), v důsledku níž musel být rozšířen vtok. Vodu využívá elektrárna k chlazení a část ohřáté vody vypouští nazpět. Díky tomu hladina kanálu v zimě většinou nezamrzá a s oblibou tam zimuje vodní ptactvo, zejména kachny, potápky a labutě.
V čem je Opatovický kanál unikátní? Například v tom, že v úseku od Bohdanče k Semínu překonává u Dolan terénní depresi v délce asi 1 km po vrcholu náspu, takže teče vlastně nad krajinou. A u samého Semína vede akvaduktem nad tokem jiného potoka. Nejpodstatnější ale je, že kromě těchto míst kanál dokonale splynul s okolní přírodou. Není to nic betonového a rovného, jak to známe z období budování reálného socialismu: na mnoha místech se zdá, že jde o obyčejnou nížinnou řeku, meandrující v půvabných obloucích, zaklenutou větvovím mohutných dubů.
Opatovický kanál v zimě |
Opatovický kanál využívají i vodáci. Ne snad kvůli „chlupaté“ vodě, ale kvůli pohodě a krásám krajiny. Například na podzim se tam prý dají sbírat houby přímo z lodi.
Jeho tok je s menšími komplikacemi splavný na běžné kánoi po celé délce toku. Vodáci ale musí počítat s tím, že při přenášení se mohou lehce ocitnout na něčím dvorku a občas se musí propasírovat pod nižší lávkou.
Pro cyklisty vyznačila bohdanečská radnice v terénu podél Opatovického kanálu cyklotrasy, které jsou vhodné zejména pro rodinné víkendové vyjížďky.
Na závěr nezbývá než uvést několik exaktních údajů. Opatovický kanál odbočuje z Labe v Opatovicích nad Labem (152,6. km toku Labe) a vrací se pod obcí Semín (110. km toku Labe). Měří 32,69 km (původní délka byla 34,42 km). Dnešní celkový rozdíl hladin mezi vtokem a výtokem je 23 m, spád hladiny po odečtení výšky jezů činí 7,62 m. Šířka koryta se pohybuje mezi 15 m u vtoku a 2,5 m u ústí, průměrná hloubka je 1,5 m.
Dean Valášek
Foto: Veronika Lašková a Štěpán Bartoš