|
Když jsme dávali dohromady článek o radnicích, napadlo nás, že bychom mohli dát slovo těm, kdo na nich pracují. Oslovili jsme proto několik měst, která se mohou opravdu pěknými historickými radnicemi pochlubit. Někteří starostové to pojali jako výlet do historie, jiní své povídání zaměřili spíše na architekturu. Našli se i takoví, kteří prostě napsali – je krásná a jsme na ni pyšní.
Ing. Jiří Koliba, starosta Hodonína
Letos je tomu sto let, co byla v Hodoníně, na místě někdejších masných krámů a stánků se smíšeným zbožím, postavena nová radnice podle projektu vídeňského architekta Ernsta von Gotthilfa. Samotné stavební práce začaly v roce 1902 a ke slavnostnímu otevření došlo v roce 1904. Stavba radnice měla snahu symbolizovat německou nadvládu ve městě.
Budova nové městské radnice byla postavena v historizujícím slohu, ve kterém se výrazně projevují i prvky renesanční a secesní. Celkově působí vyváženě a dynamicky díky hojné plasticitě prvků. Na štítu s hodinami a balkonem stojí za povšimnutí plastika královny Konstancie, manželky Přemysla Otakara I., která roku 1228 udělila Hodonínu městská privilegia.
Při poslední generální obnově radnice v roce 2002 byl rozšířen prostor o lehkou konstrukci kavárny. Projektová dokumentace se dochovala z doby výstavby, nicméně k její samotné realizaci došlo téměř po sto letech. Od téhož roku se může návštěvník města vždy ve 12, 15 a 18 hod. zaposlouchat do tónů zvonkohry, která je umístěna v radniční věži a obsahuje asi 360 známých melodií.
Mgr. Věra Tomaierová, místostarostka Klatov
Budova radnice byla postavena před rokem 1559, tedy dříve než Černá věž, o čemž svědčí zazděné okno orientované na západ. Její původní podoba je známa z vyobrazení města a odpovídá dnešní podobě. Sgrafity vyzdobenou budovu radnice má na svědomí mistr Antonín. Tehdy, v roce 1559, se jednalo o první dvoupatrový dům na klatovském náměstí. Horní patro sloužilo jako soudní síň a dalo se odsud přejít do prvního patra věže, kde byla pro změnu mučírna. Větší stavební změny doznala radnice v r. 1781 a 1848 – 50, kdy zmizelo průčelí s atikou a fasáda se přizpůsobila sousednímu domu čp. 63/I. V roce 1918 radnice shořela za ne zcela osvětlených okolností. Město i přes složitou finanční situaci zadalo obnovu staré radnice a dostavbu třetího patra budovy. Projektových prací se ujal arch. Josef Fanta, který již v Klatovech projektoval několik staveb, především rekonstrukci farního kostela na přelomu století. Architekt respektoval dochovanou architekturu přízemí a I. patra, a pokud se výzdoba prostor nedochovala, byla podle návrhů dokomponována tehdy předními výtvarníky, z nichž mnozí měli vztah ke Klatovům. Exteriér budovy prováděli – pokud jde o výzdobu, tj. figurální a ornamentální sgrafita – ak. mal. Josef Čejka a J. Novák, sochařskou výzdobu, tj. polopostavu štítonoše tesal sochař Vilém Glos podle návrhu sochaře Čeňka Vosmíka. Přízemní velká síň je zdobena malbami L. Nováka, na schodišti jsou busty klatovských rodáků Pavla Krystiána z Koldina a Václava Matěje Krameria modelované Č. Vosmíkem.
V tzv. přípravně se nachází malířská výzdoba v lunetách, která byla provedena Josefem Čejkou asi v roce 1924. Vyobrazení znázorňují Klášterskou bránu na severní straně města v 16. století, různé části náměstí a Klatovy na počátku 16. století.
Zajímavý je nález nenáročné malby přibližně datované do doby před důkladnou přestavbou 1848/50, kde vyobrazení odpovídá v zásadě pozdějšímu Fantovu návrhu. Na obraze je patrná také původní podoba farního kostela změněná v pol. 16. století. Šlo o rozšíření a překlenutí lodi a potom na přelomu 20. století, kdy se velkorysým způsobem zcela změnilo průčelí. I na tomto vyobrazení je patrný postupný přechod vzhledu města k novému slohovému období – renesanci, a to na podobách městských domů. Pro město Klatovy bylo 16. a částečně počátek 17. stol. dobou hospodářského, a tedy i kulturního a stavebního rozkvětu. V okenních vitrážích a v intarziích obložení stěn jsou některé vývojové typy městského znaku. Vyobrazené znaky vychází z dobové atmosféry, kdy byly přijímány jako věrohodné pověsti o knížeti Oldřichovi, který dal městu znak, jehož dolní polovina byla bílá, horní bíle a červeně šachovaná. Historie Klatovska tento znak ještě obohatila o písmeno W.K.C. (Woldřich kníže český), knížecí korunu, věnec a zkřížené meče.
Zhruba v 18. stol. došlo ke spojení původní zjednodušené pečetě (věž z kvádrového zdiva, valbovou střechou, hradební zeď s cimbuřím) s právě popsaným znakem. Tento znak je patrný na první pohled nakloněnými oválnými štíty.
|
Mgr. Marek Řeháček, tajemník magistrátu, Statutární město Liberec
Neorenesanční radnice je nepochybně nejznámější památkou města Liberce. Postavena byla podle návrhu vídeňského architekta Franze von Neumanna, který byl žákem významného rakouského architekta Friedricha von Schmidta, autora slavné radnice ve Vídni. Proto forma a dispozice liberecké budovy tolik připomíná vídeňskou radnici, což bylo také rozhodující pro výběr stylu stavby, která na konci 19. století, kdy liberečtí měšťané chtěli okázalou radnicí prezentovat moc a prosperitu města pod Ještědem. Nová radnice byla postavena v letech 1888 až 1893 a před její stavbou byla zbourána celá severní strana původního Staroměstského náměstí (dnešní náměstí Dr. E. Beneše). Zajímavostí je, že po celou dobu stavby stála uprostřed náměstí ještě stará renesanční radnice z roku 1604.
Nová radnice byla pojata jako dokonalé dílo své doby, v němž byly použity všechny vymoženosti tehdejší techniky, například horkovzdušné topení, elektrický proud či telefon. Vedle toho je ovšem vysoce reprezentativní, a to nejen v exteriéru, ale i v interiéru. Průčelí budovy je charakteristické mohutnou 65 m vysokou hlavní věží s ochozem a vyhlídkovou plošinou; špička věže byla v době vystavění podle vídeňského vzoru ozdobena měděným rytířem coby ochráncem městských práv. Tato plastika byla po 2. světové válce nahrazena pěticípou hvězdou, následně českým lvem; v současnosti se připravuje uvedení věže do původního stavu. Nad vchodem se nachází mohutný reliéf zobrazující stavitele staré i nové liberecké radnice, výše nesou dva renesanční heroldi městský znak, udělený Liberci císařem Rudolfem II. V dolní části průčelí je stylizovaný bronzový pás – památník libereckých obětí okupace v srpnu 1968. Na opačné straně budovy je zavěšen ve výklenku původní zvon ze 17. století ze staré radnice, při stěně stojí unikátní meteorologická budka s řadou původních historických přístrojů.
Interiéry budovy zdobí celá řada okenních vitráží věnovaných libereckými továrníky, cechy a spolky. Zvláště působivá jsou okna v obřadní síni či vitráže na hlavním schodišti s alegorickým znázorněním města Liberce. Strop nad schodištěm zdobí obraz vídeňského malíře fresek Andrease Grolla. Ve druhém patře radnice jsou reprezentační prostory včetně pracovny primátora s původním ostěním a zasedací síň rady města. Perlou budovy je obřadní síň s dřevěným obložením od vídeňské firmy Carl Rogenhofer. Bohatě zdobený mosazný lustr byl dovezen z Berlína a váží 450 kg; nad lustrem je Grollův obraz Vítězství pravdy nad temnými silami. Bohatě zdobeny jsou ovšem také další prostory radnice – chodby reprezentační části, vestibul i podzemní prostory Radničního sklípku. Většina z nich je přístupná v rámci prohlídek pořádaných libereckým magistrátem. V současné době je radnice postupně restaurována do původní podoby a hlavní snahou je přitom skloubit krásu historických interiérů s moderním úředním provozem budovy.
JUDr. Luboš Průša, starosta Písku
K „veliké okrase a chvále města“ rozhodli radní města Písku v roce 1737 vystavět na Velkém náměstí novou radnici. Stavbu započatou v roce 1740 zbrzdila okupace Písku za tzv. války o dědictví rakouské a příkaz vybudovat ve městě kasárna pro stálou armádu. Práce tak byly dokončeny až v roce 1767, kdy byla vysvěcena budova včetně kaple sv. Kateřiny – dnešní kanceláře starosty města. Radnice má dvě poschodí, v nárožích dvě hodinové věže s helmicemi, nad nimiž se dnes tyčí čeští královští lvi. Budova je zdobená mj. městským znakem a sochami Spravedlnosti, Síly a Trpělivosti na atice. V prvním patře je balkon z roku 1830, z něhož byla v roce 1918 vyhlášena Československá republika. Historická budova radnice je dodnes jedním ze sídel městského úřadu. Návštěvníky města každou celou denní hodinu potěší radniční zvonkohra, průchodem v radniční budově se dostanou na nádvoří bývalého královského hradu – dnes sídla Prácheňského muzea.
Ing. Jan Tesař, starosta města Prostějov
Většina významných a význačných osobností, které jsem měl možnost osobně přivítat během svého funkčního období v prostorách prostějovské radnice, nešetřila slovy chvály o této budově. Také já osobně jako občan města, který zde prožil většinu svého života, si nesmírně vážím práce našich předků. Oceňuji profesionální a pečlivé provedení i těch nejmenších detailů a hlavně dílo jako celek. Je na něm vidět, s jakou láskou a zodpovědností bylo budované. Jsou určitě radnice starší, větší, honosnější, pro nás je však nejvýznamnější právě ta naše – prostějovská.
Ing. František Dědič, starosta Tábora
Táborská radnice se řadí k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech. S jejím budováním se začalo v prvních letech 16. století, kdy městská rada nechala strhnout tři domy na západní straně náměstí. Uvolnil se tak dostatečný prostor pro vybudování reprezentativní radniční budovy.
Rozlehlá stavba má čtyři křídla, která obklopují malé nádvoří. V patře radnice se nacházejí hlavní radniční místnosti a velký sál, nazývaný též „palác“, který je oprávněně pokládán za historicky nejcennější veřejný interiér v Táboře.
Autorství paláce i celé radniční budovy se připisuje architektu a kameníkovi Wendelu Roskopfovi, který stavbu radnice dokončil kolem roku 1521.
Sály radnice dnes slouží expozicím a galerii Husitského muzea. Ojedinělou atmosféru gotického paláce můžete na vlastní kůži zažít při nefalšované středověké hostině, koncertech a výstavách pořádaných v tomto prostoru, který je druhým největším světským sálem u nás po pražském Vladislavském. V přízemí budovy se nachází vstup do sítě podzemních chodeb, které představují zvlášť vyhledávanou táborskou raritu.
Anna Hostičková, Útvar koncepce a rozvoje města Plzně
Plzeňská radnice není bezdůvodně zařazována mezi nejkrásnější projevy klasického renesančního slohu severně od Alp. Jako monumentální městský palác florentského typu ovládá severní stranu náměstí Republiky a vedle bartolomějského chrámu již čtyři a půl století patří se svou strmou střechou, s vykrajovanými štíty posázenými čučkami a korouhvemi i se svou barokní věžičkou k hlavním dominantám plzeňského panoramatu.
Jejím stavitelem a architektem byl Giovanni de Statia, nejvýraznější a umělecky nevyzrálejší postava umělecké kolonie, která k nám v polovině 16. století přišla ze severní Itálie, aby tu posléze zdomácněla a vytvořila zde svá nejlepší díla. Stavba radnice byla zahájena v únoru 1555 a již na podzim příštího roku se v ní konalo první zasedání městské rady. K jeho protokolu připsal tenkrát městský písař přání: „Dejž Pán Bůh dar svého svatého požehnání k šťastnému a spravedlivému spravování.“
Od té doby se radnice stala svědkem mnoha významných dějinných událostí. Hlavní trojramenné schodiště je dílem rekonstrukce na počátku 20. století, kterou vedl prof. Jan Koula. Všechny detaily od nosných sloupů přes kazetování podhledů až po bohaté zámečnické a truhlářské detaily jsou perfektní ukázkou výtečně zvládnutých řemesel. K nejkrásnějším bezesporu patří zdejší zábradlí v nejvyšším podlaží s osvětlovacími kandelábry a nelze opomenout ani intarzovaná dveřní křídla, která ve své výbavě nesou mnohé připomínky plzeňské historie – nevyjímaje městský znak a atributy „hlavních řemesel“, která tu vždy byla doma.
Ústředním prostorem radnice je sál s hřebínkovou lunetovou klenbou o rozměrech 20 x 30 metrů, která se klene nad stejně velkým mázhauzem. Kromě slavnostních zasedání městského zastupitelstva se tu konaly soudy, svatby, pobožnosti, výstavy, obecní volby i měšťanské plesy. V době dlouhodobého pobytu císaře Rudolfa II. zde byla přijímána poselstva – např. v roce 1599 přijel moskevský vyslanec prosit o pomoc proti Turkům. Dokonce se tu i hrálo divadlo – roku 1818 se tu odehrálo první české divadelní představení. I dnes zde nachází svůj prostor řada všedních i svátečních událostí.
Budova plzeňské radnice tak naplňuje heslo, vyryté uprostřed sgrafitové výzdoby průčelí: Budova tato vystavěna jest k službě městu L.P. 1558.
Město Jindřichův Hradec
Okolo poloviny 13. století se původní trhová osada při hradě pánů z Hradce proměňuje ve středověké poddanské město. Prvním známým hradeckým rychtářem byl jakýsi Jindřich, zvaný Kameník, jehož jméno se objevilo na listině Vítka z Hradce z roku 1255. V té době ještě neexistovala kamenná budova radnice, o níž pochází nejstarší zpráva až z roku 1493. To už však budova nějaký čas stála, neboť na ní tehdy nechali městští radní vystavět charakteristickou věžičku. Následujícího roku do ní instaloval pražský mistr Hanuš, pravděpodobně tvůrce známého staroměstského orloje, nový hodinový stroj. V průběhu následujících staletí prošla radnice mnoha úpravami. Po požáru na počátku 17. století byla budova rozšířena a původní ulička mezi náměstím a farním kostelem, v níž stávaly pekařské krámky, byla překlenuta. Vznikl tak průchod, zvaný Chlebnice. V 18. století zdobily průčelí radnice nejen znak města, ale i pod ním vyobrazené erby hradeckých vrchností. V roce 1801 byla budova opět silně poškozena požárem. O šest let později stála opět v plné kráse včetně nových hodin, které na konci století opatřil místní hodinář Martin Rezek transparentním ciferníkem. V letech 1848 – 1905 sloužila budova okresnímu hejtmanství. Z interiérů radnice je nejpozoruhodnější secesní zasedací síň ve druhém patře, upravená na počátku 20. století podle návrhu předního českého architekta Jana Kotěry, která dodnes slouží reprezentačním účelům.
Text: kniha „ Jindřichův Hradec – město nad Vajgarem“
Ing. Ivana Vopálková, Průvodcovská služba Kutná Hora
Vlašský dvůr: Hrádek – mincovna – radnice
Po staletí byl střediskem hospodářské moci státu: jeho historie je nerozlučně spjata s nesmírným bohatstvím stříbra, na kterém vyrostlo královské horní město Kutná Hora, svého času nejdůležitější město hned po Praze.
Drahocenný kov, čerpaný zde z hlubin země od konce 13. století, umožnil králi Václavu II. provést mincovní reformu, při níž bylo 17 dosavadních mincoven rozesetých po celém území království soustředěno do jediné centrální mincovny ve Vlašském dvoře. Svůj název (doložený písemně r. 1401) získal hrádek nejspíše díky přítomnosti italských (vlašských) odborníků, které sem král povolal z Florencie. Právem byl Vlašský dvůr nazýván „klenotem“ koruny českých panovníků a dodnes okouzluje jako impozantní součást působivého kutnohorského panoramatu.
Od mohutného požáru, který zachvátil Kutnou Horu v srpnu 1770 a zničil pozdně gotickou radnici v místě dnešního Palackého náměstí, je sídlo radnice právě ve Vlašském dvoře. Mobiliář původní radnice dodnes připomíná socha Krista z r. 1502, vyřezávaná konšelská lavice a renesanční konšelská deska z r. 1595.
|
|