Co si budeme namlouvat, většina Čechů – pokud jede do Bulharska – míří k moři. Není se co divit, bulharské pobřeží je příjemné, turisticky dobře vybavené a cenově velmi konkurenceschopné. Pak je tu ještě další skupina nadšenců, a ta nedá dopustit na bulharské hory – Rilu, Pirin, Rodopi, Starou planinu. A tím běžný výčet bulharských destinací většinou končí, což je samozřejmě škoda, protože v Bulharsku je toho k vidění mnohem více. Například deset lokalit (záměrně neříkám památek, protože jsou mezi nimi přírodní rezervace), zapsaných do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Bulharské lokality, náležející do tohoto elitního klubu, se rekrutují z církevních a funerálních památek, městských památkových rezervací, chráněných přírodních území a z historických uměleckých fragmentů. Patří k nim: Bojanský kostel v Sofii, tzv. Madarský jezdec, kostely vytesané ve skále u Ivanova, Thrácká hrobka v Kazanlaku, historické město Nesebr, přírodní rezervace Srebrna, Národní park Pirin, Rilský klášter, Thrácká hrobka Sveštari a naposled archeologické naleziště Perperikon. O všech jsme ve stručnosti psali přesně před rokem, v březnu 2004.
Thrácký fenomén
Podívejme se na některé bulharské památky blíže. V pěti z těch, které figurují na onom slovutném seznamu, mají prsty Thrákové. Kdo to byli?
Thrákové byl starověký národ, který žil zhruba na území dnešního Bulharska. Thráčtí muži byli proslulými chovateli nádherných koní a jako námezdní žoldáci se nechávali najímat jak do řecké, tak do římské armády. Thrácký jezdec se stal dokonce božstvem a později symbolem Bulharska.
Thráčtí králové bohatli zejména díky čilému obchodu. Dosáhli takového postavení, že si mohli dovolit povolávat ty nejlepší antické architekty a zlatníky, kteří pro ně vytvářeli umělecká díla, nad jejichž krásou žasneme dodnes.
Dalším atributem Thráků bylo víno – Thrákové byli prvními historicky doloženými vinaři. Bulharsko má totiž k pěstování vína vynikající předpoklady, hlavně kvůli vhodnému mikroklimatu a mimořádně příznivým půdním podmínkách. Tak tomu bylo i v antických dobách. Už Homér píše ve svých eposech o víně, které pili dobyvatelé Tróje, a poctivě uvádí, odkud bylo – od thráckých kmenů z území dnešního Bulharska.
Thrákové v minulosti získávali víno v kamenných lisech tesaných do skal, odkud žlábky stékalo do nádob připravených k náboženským obřadům. Pilo se neředěné.
To ovšem velmi popuzovalo Řeky, kteří jej ředili vodou. Z toho důvodu považovali Thráky za nadměrné pijáky. Jenže – kdo dnes ředí víno? Leda tak Francouzi, kteří je popíjejí při práci. Anebo podvodníci.
Thráckým bohem věčnosti a také vína se jmenoval Dionýsos. (Toto zdvojení funkcí není nic mimořádného – i náš ministr pro místní rozvoj je zároveň ministrem turistiky.) Dionýsos koncem každého roku umíral, aby se na jaře znova narodil, přičemž jeho znovuzrození se slavilo bujarými orgiemi. Nazývaly se Dionýsie, později za římské doby Bacchusia neboli Bakchanálie. Každé příjemné, byť pohanské zvyky mají nevymýtitelný kořínek a dionýsovské zvyky a obřady přežily až do současnosti. Poté, co bylo Bulharsko christianizováno, přejmenovala církev Dionýza na svatého Trifona a bylo vystaráno. Sv. Trifon má svátek 14. února. Zajímavé je, jak se jednotlivé složky orgií geograficky rozdělily: v tento den se v Bulharsku pije a na Západě sou…., no, zkrátka slaví svátek sv. Valentýna.
Thrákové byli vynikající pěvci a říká se o nich, že vynalezli ovčáckou píšťalku. Mytologie praví, že na území, obývaném thráckými kmeny, se narodil největší muzikant a básník řeckých bájí Orfeus. Když jeho žena Eurydika zemřela na hadí uštknutí, sestoupil do podsvětí, aby ji přinesl zpět. Jeho písně byly natolik skvělé, že uhranuly i vládce podsvětí: Hádes propustil Eurydiku do světa živých, ovšem s jednou podmínkou: Orfeus se na své cestě na svět nesměl ohlédnout. Podle všech pravidel pohádek se Orfeus ke konci cesty přece jen otočil a Eurydika upadla zpět do podsvětí (to je podoba s Lotovou ženou, co?).
Orfeus byl ze ztráty ženy a z vlastního lapsu dost špatný. Začal pohrdat ženami a, eufemisticky řečeno, „zdržel se běžných životních aktivit“. Pročež se dostal do rukou mainad neboli bakchantek, tedy ctitelek Dionýsa, které ho vlastnoručně rozsápaly na kusy. V báji se praví, že Orfeovu zpívající hlavu unášel proud až k ostrovu Lesbos.
Podle některých pramenů orfeovsko-dionýsiovská tradice vdechla bulharské kultuře svůj charakter navždy.
Thrácký vklad do seznamu UNESCO
Jaký mají tedy Thrákové podíl na bulharských památkách zapsaných do seznamu UNESCO? Velmi značný – téměř padesátiprocentní. K jasně thráckým památkám patří dva funerální objekty – hrobka Sveštari a hrobka v Kazanlaku, město Nesebr a částečně archeologické naleziště Perperikon. Slavný Madarský jezdec pochází sice až ze středověku, je ale zpodobněním starého thráckého symbolu.
Thrácká hrobka Sveštari leží blízko stejnojmenné vesnice poblíž města Razgrad. Byla objevena až roku 1982 a jsou na ní patrné základní principy thráckých kultovních staveb. Jedinečnou stavební dekorací jsou tu karyatidy, tedy podpůrné sochy, zpodobňující napůl zvíře a napůl člověka. Měly chránit hrob panovníka. Karyatidy ve Sveštari jsou jedinými svého druhu, které kdy byly v thráckých zemích nalezeny.
Thrácká hrobka Sveštari |
Thrácká hrobka Kazanlak byla objevena v roce 1944 severozápadně od stejnojmenného města a její vznik spadá do konce 4. století před naším letopočtem. Je součástí mnohem většího celku zbytků thráckého osídlení a nejzachovalejší památkou tohoto druhu na světě. Zřejmě nejcennější je výrazně barevná fresková výzdoba této dómové hrobky od neznámého malíře, na něhož mělo velmi výrazný vliv řecké malířství. Fresky zpodobňují pohřební hostinu. Kopie fresky se nachází v kryptě chrámu sv. Alexandra Něvského v Sofii. V hlavní pohřební místnosti o kruhovém půdorysu byly nalezeny ostatky velmože a jeho ženy, ve vstupní chodbě pak pozůstatky koně. Originál hrobky není z pochopitelných důvodů veřejnosti přístupný, ale turisté si mohou prohlédnout přesnou kopii.
Fresková výzdoba v kazanlacké hrobce |
Jedno z nejstarších evropských měst, starobylý Nesebr, se nachází na skalnatém černomořském poloostrově už více než 3000 let. Thrákové jej založili 37 km severovýchodně od Burgasu a pouhých 7 km od Slunečního pobřeží a jistě přitom tušili, že se z něho v budoucnu stane oblíbené přímořské letovisko. V 6. století se stalo řeckou kolonií a bylo svého času i jedním z nejdůležitějších byzantských měst na západním pobřeží Černého moře. Městské hradby pocházejí z helénského období a část jich je zatopena. Poloostrov byl totiž kdysi zhruba dvakrát větší a během času se buď ponořil, nebo voda stoupla. Z téže doby pochází akropole, Apollónův chrám a agora. Bazilika a pevnost pocházejí ze středověku, dochované dřevěné domy jsou ukázkou typické středomořské architektury 19. století. Dodnes se tam lidé živí tradičním rybářstvím, ale mnohem více převládá cestovní ruch.
Nesebr |
Nesebr je oblíbeným městem umělců, pouličních malířů a hudebníků. Z turistického hlediska je Nesebr zajímavý tím, že tam nenajdete hotelové komplexy – turisté se ubytovávají většinou v rodinných penzionech nebo domech jak ve staré, tak v nové části města.
Archeologické naleziště Perperikon je zatím posledním bulharským přírůstkem do Seznamu. Na stavbě tohoto starověkého města ve východních Rodopech se vystřídali stavitelé a kameníci různých dob a různých náboženství, mezi ně patřili i Thrákové. Jedna z vědeckých hypotéz spojuje město Perperikon s již zmíněným kultem boha Dionýsa v Rodopech, přičemž prý soupeřilo se slavným Apollónovým chrámem v Delfách. Zbytky starodávného města se nacházejí cca 15 km od dnešního města Krdžali.
Archeologické naleziště Perperikon |
O Madarském jezdci jsme řekli, že je původu středověkého, ale vpravdě se jedná o pozdější ztvárnění thráckého symbolu. Reliéf jezdce je vytesán do skály nad bývalým hradem z 5. – 6. století n. l. Poblíž se nachází jeskyně s prameny vody. V 1. století tu stával thrácký chrám zasvěcený bohyním vody, hor a přírody.
Dean Valášek
Fotografie poskytl Bulharský kulturní institut