Ralsko je zdaleka viditelný kuželovitý kopec (696 m n.m.) se zříceninou hradu, který se tyčí asi 400 metrů nad úrovní řeky Ploučnice v okrese Česká Lípa v severních Čechách. Širé okolí Ralska bylo dlouho nepřístupným vojenským prostorem a ani po jeho otevření se toho mnoho nezměnilo. Jinými slovy, v kraji pod Ralskem vás čekají všeliká možná překvapení.
Když už jsme u toho Ralska, chvíli se u něj zastavíme. Vrchol vyniká příkrými skalnatými a suťovými svahy tvořenými čedičem, který ve třetihorách vybublal i mezi kvádrovými pískovci v dolní části. Vrchol a skalnaté svahy jsou rezervací se suťovým porostem a teplomilnou vegetací. Hrad založili ve 14. století Vartenberkové, v 15. století jej dobylo žitavské vojsko a pak se do něho nastěhovali různí lapkové a penězokazci. Hrad chátral až zchátral docela.
Na Ralsko pořádá každoročně vždy 1. května Společný výstup Obecní úřad v Novinách pod Ralskem. Start bývá tradičně okolo deváté hodiny na místním hřišti. Po červeně značené turistické stezce se dá dosáhnout cíle pohodlnou chůzí za necelé dvě hodinky. Navíc je cesta nenáročná, takže ji zvládnou i menší děti. Odměnou je turistům nádherný kruhový rozhled do překrásné přírody okolního kraje – na Bezděz, Ještěd, Říp i Trosky. Ze skalního bloku na jihozápadním svahu, zvaném Juliina vyhlídka, je půvabný pohled i na Vranov a Mimoň.
Niva řeky Ploučnice. Nalevo Hradčanské stěny, napravo lesy, lesy a zase lesy |
Hradčanské rybníky |
Porozhlédněme se i my po okolí. Směrem na jihovýchod se táhne zvlněné a zalesněné srdce bývalého vojenského prostoru. Po odchodu sovětských vojsk je to stále ještě opuštěná a vysídlená krajina s betonovými bunkry a rozstřílenými ruinami domů, ale také s hustými lesy, písečnými pouštěmi, pískovcovými skalními městy, hladinami rybníků a bažinami. A celý ten kraj je protkán úzkými silničkami. Na mnohé z nich se s autem nesmí, ale je to naprostý ráj pro cykloturisty. Na celém území je vyznačeno 150 kilometrů cykloturistických tras vedoucích řídce osídlenou krajinou s neobvykle velkým množstvím zajímavých a chráněných přírodních útvarů, jako jsou pískovcové útvary na úpatí Ralska zvané Vranovské skály, čedičové vrchy Malý a Velký Jelení, skalní útvar Divadlo nebo rašeliniště Černého rybníka.
Tu a tam už vyrůstají občerstvovací stanice, většinou na okraji prostoru. Je to velmi zvláštních 250 čtverečních kilometrů krajiny.
Jihojihozápadně od Ralska spatříte dva souběžné světlé pásy – jsou to ranveje bývalého vojenského letiště Hradčany. Přistávací dráhy jsou dlouhé 2 800 metrů a dnes slouží motorovým rogalům nebo si na nich majitelé silných vozů a motorek zkoušejí, co jejich stroje dokážou. Původně to bylo travnaté letiště prvorepublikové československé armády. Pak jej přebudovala německá Luftwafe a po dubnovém spojeneckém bombardování v roce 1945 na něm zbylo mnoho poničených strojů. V době, kdy tu byla sovětská armáda, zde sídlil 236. stíhací bombardovací pluk a část 131. smíšené letecké divize. Rusové tu měli zhruba 44 stíhaček MIG-21 a několik vrtulníků MI-24. Na hradčanském letišti se natáčely filmy Stalingrad a Tmavomodrý svět. Když vás při procházce zastihne deštík nebo jiná povětrnostní nepříjemnost, můžete se schovat v některém z hangárů zasypaném zeminou. Je tam sice pěkný bordýlek, ale relativně sucho a závětří.
Hradčany (dříve Kummer) bylo za první republiky vyhlášeným letoviskem vyšší střední vrstvy. Dnes sem zavítají nejvíce trempové do salonu Osamělá hvězda na uzeniny, pivo, limonádu a tvrdý alkohol, místní chalupáři do vesnické hospody, cyklisté křižující bývalým vojenským prostorem a vodáci sjíždějící horní tok Ploučnice. Nejznámější ze zdejších rybníků – Hradčanské rybníky – s chráněnou bažinnou a rašeliništní květenou, byly již v roce 1967 vyhlášeny přírodní rezervací. Přesto si zde přijdou na své i milovníci koupání a sportovního rybaření.
Ranvej letiště Hradčany a hangáry |
Průrva Ploučnice je vodáckým zážitkem |
Hradčanské stěny (Kummergebirge) je chráněné pískovcové město, součást tzv. Kummerského pohoří. Někdy se mu také říká Polomené hory. Rozkládají se mezi Hradčanami a Doksy. Hradčanské stěny protíná jen velmi málo značených cest a v údolích, z nichž některá nemají ani cesty, se dá krásně zabloudit. Pokud tu cesty jsou, mají většinou vojenský původ. Na několika místech se dá narazit na šance z poloviny 18. století, jinde na pozůstatky těžby železné rudy. Ale nejkrásnější jsou pískovcové skalní útvary – skalní brána, obrovské převisy a skalní věže. Hradčanské stěny jsou zajímavé i z horolezeckého hlediska, i když materiál není příliš ideální: v mnoha případech se leze po solivém a místy i vápenatém pískovci. Hradčanské stěny nabízejí i hororové výstupy, jejichž materiál připomíná spíše vyschlý tvaroh než pevnou skálu. Přesto je zajímavé do Hradčanských stěn zajet a něco si vylézt, protože horolezců i turistů tu lze potkat pomálu.
Další úžasná záležitost, kterou v bývalém vojenském prostoru Ralsko potkáte, je řeka Ploučnice. Říká se o ní, že je to snad nejromantičtější řeka v Čechách, rozhodně je ale nejzakroucenější. Její meandry jsou tak spletité, že se snad navzájem i uzlí. Stane se, že slyšíte zcela zřetelně hovor posádky lodi, která vyrazila dvě hodiny před vámi. Z řeky odbočují slepá ramena, padají do ní kmeny stromů, zkrátka, není čas na nějakou nudu. Jednou z největších atrakcí je takzvaná průrva Ploučnice, kterou řeka překonává pískovcový masiv u Novin pod Ralskem. Odtud teče přes Mimoň kolem hradčanského letiště a dál nádhernou nivou mezi Hradčanskými stěnami a Borečským polesím. A právě tady je ono pověstné království meandrů. Sjezd Ploučnice je vzrušujícím, ale také pohodovým zážitkem na víkend, zvláště pak když využijete služeb cestovní kanceláře Vokotur (= VOda – KOlo – TURistika) ve Stráži pod Ralskem, která vám půjčí lodě přímo na břehu řeky, u Brennského mlýna (kde se obvykle plavba končí) si je zase vyzvedne a dopraví je i s vámi zpět do Stráže.
O charakteru nejkrásnějšího úseku Ploučnice hovoří jedna stať ve vodáckém průvodci půjčovny lodí Vokotur, která se jmenuje „Psychologie plavby na Ploučnici“:
Tento odstavec nemusí číst ti, kteří již dopředu vědí, že pojedou na lodi sami anebo se psem či malým dítětem. Naopak šťastně zadané páry, milenci, romantici a jiné posádky, které budou muset na Ploučnici snášet příkoří přírody společně, by neměli slova tohoto článku podcenit. Ploučnice je sice dle kilometráže řeka obtížnosti WW I, ale ten, kdo již ví a zná, nedá se touto informací opít.
Silničky vojenského prostoru jsou rájem cykloturistů |
Lidová architektura v povodí Ploučnice |
Jde o to, že v popisu obtížnosti není zahrnuto všelijaké to „oblejzání“, „podlejzání“, „přeskoky“, „průskoky“, „průjezdy“, a jiné „prudy“, „soukání se někam“, „údery do hlavy od větví“, „odírání od listí“, „pravidelný přísun hmyzu za triko“, a to vše v silně meandující a úzké říčce, kde technika jízdy, ač je brilantní, vede do vrbiček jednoduše proto, že tudy ta řeka teče.
V takových vypjatých chvílích je třeba zachovat a vlastně zachovávat klid. Ani háček, ani zadák nemají na stavu věci vinu, řeka je prostě taková.
Kuřivody, kdysi Hühnerwasser, je obec na frekventované silnici, spojující Mnichovo Hradiště a Mimoň. Její podivný název nemá nic společného s kouřením, nýbrž s kury – pochází od kaluží v lese, kam se slétali pít kurovití ptáci. Ještě v předminulém století se nacházelo nedaleko Kuřivod velké tokaniště tetřevů hlušců. Nic jiného než kaluže ptákům nezbývalo, protože v této oblasti byla o vodu vždycky nouze. Kuřivody založil král Přemysl Otakar II. jako královské svobodné město, které se ale právě kvůli nedostatku vody nikdy nerozrostlo do městských rozměrů. Za Rusů byla vesnice téměř zničena, zabydlela se tu 5. protiletadlová raketová brigáda, jejíž hlavní odpalovací základna se nacházela na Jezové hoře. Dnes jsou Kuřivody správním centrem oblasti, sídlem starosty, pyrotechnika a komunity 170 Volyňských Čechů z ukrajinských vesnic Malá Zubovština a Malinovka, postižených černobylskou jadernou katastrofou.
V Kuřivodech kupodivu stojí i zachovalá vodní tvrz. Bohužel je soukromá, nepřístupná a ve velmi zuboženém stavu. Jedná se o čtvercovou obrannou stavbu jedné z větví rodu Berků z Dubé, ve které postupně sídlily štáby rakouských vojáků, četnictva, Československé lidové a posléze Rudé armády.
Vybydlené vojenské ubikace |
Převis v Hradčanských stěnách |
Tabula rasa
Bývalý vojenský prostor Ralsko je z hlediska cestovního ruchu pole pluhem netknuté. Přitom nabízí obrovskou spoustu možností. V první řadě přichází v úvahu docela prostá rekreace, rodinná i skupinová, v podobě procházek, houbaření, koupání v rybnících a podobně. Hned za ní následuje dovolená aktivní, ať už na kole, na vodě, ve skalách, nebo ve vzduchu například na rogalu. A obrovské příležitosti se tu naskýtají pro různě zaměřené specializované zájmové skupiny. Například pro ekology, které zajímá dekontaminace půdy. Nebo pro přírodovědce, kteří tu naleznou jedinečné lokality se vzácnými rostlinami a neporušenými ekosystémy.
Největší možnosti tady samozřejmě čekají na specialisty s vojensko-historickým zaměřením, protože v prostoru jsou ještě střelnice, zbytky skladišť určených pro jaderné zbraně, vojenské ubikace, železobetonové bunkry a v hlubokých lesích Borečského polesí dokonce i vojenský polygon, ve kterém probíhaly zkoušky různých druhů munice, pokusy s pohonem raket, řezání vodním paprskem, zkoumání zahraničních vojenských materiálů a pokusy na zvířatech. Jsou to všechno objekty nebezpečné, kde je nutné mít povolení, odborného průvodce a příslušné ochranné pomůcky. Takže se tu naskýtá nejen možnost tvorby zajímavých turistických balíčků, ale také pracovní příležitost pro místní obyvatele.
Ubytovací možnosti se nabízejí v Mimoni, Stráži pod Ralskem, v Hamru na Jezeře, popřípadě v Doksech, Starých Splavech a v mnohých dalších obcích kolem bývalého vojenského prostoru. Ostatně, z Prahy je to pouhá hodinka jízdy autem.
Text a foto: Dean Valášek